Větrník

Moje potěšení pro tento týden není zákusek s názvem větrník, ačkoli ten by také stál za úvahu. Nejspíš bych tomu sama nevěřila, kdyby mi někdo předpověděl, že mě potěší bílý plastový větrník zapíchnutý v květináči, ale skutečně je to tak. Popíšu vám, jak to bylo.

Šla jsem domů z práce. Dost unavená. Trochu mě bolela hlava a taky mě už tlačily boty, měla jsem strašný hlad a nejasný pocit, že jsem měla cestou domů něco koupit, ale za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout, co to mělo být. Citrony? Zelí? Rýže? Chleba? Nevěděla jsem. Opravdu zoufale jsem potřebovala nějaké to malé potěšení.

Rozhodla jsem se zvolit cestu ulicí kolem malého květinářství, kde mají vždycky něco hezkého za výlohou a kde už na ulici před krámkem vždycky naaranžují nějaké květináče, truhlíky nebo stojany tak zajímavě, že se musím aspoň na chvilku zastavit a pokochat se. Často mě inspirují k vlastním zdobicím výkonům, když žasnu, jak vynalézavě lze dekorovat třeba jen zahnutou větví a hrstí suché trávy. Onehdy jsem dokonce podle vzoru slečny květinářky vyryla ze záhonu na zahradě trs šalvěje a přesadila jej do hezkého květináče. Ten pak zdobil jeden roh na balkoně a všechny návštěvy koukaly, co to mám za exotickou rostlinu. Přitom na zahradě si mého šalvějového houští nikdo ani nevšiml. A navíc jsem pro šalvějové lístky do vepřových plátků nebo na čaj nemusela běhat do zahrady, ale byly pěkně po ruce.

Uhodla jsem. Už zdálky jsem viděla, že to bude něco krásného. Na chodníku před květinářstvím se v rozestavěných velkých i malých květináčích mezi zelení něco bělalo. Nemohla jsem odhadnout, co to může být. Kopretiny? Chryzantémy? Jiřiny? Čím víc jsem se blížila, tím méně květin přicházelo v úvahu. Co to jenom je? Když jsem se přiblížila na pár kroků, zjistila jsem, že ve všech květináčích jsou zapíchány bílé plastové větrníky. Malé i větší, všechny ze stejného bílého materiálu se vzorem, který vypadal jako krajka. Nedokázala jsem odolat, sehnula jsem se a jeden větrníček vytáhla z květináče, abych si ho mohla zblízka prohlédnout. Ten krajkový vzor byl průhledný! Jak jsem tak držela větrník v ruce, zafoukal větřík, větrník se roztočil a v mé ruce jakoby rozkvetla bílá květina. Kopretina? Chryzantéma? Nebo jiřina? Vstoupila jsem do prodejny a zaplatila.

Zbytek cesty jsem si vykračovala s větrníkem v ruce a zaměstnávala mne vytrvalá snaha udržet ho nastavený větru tak, aby se točil. Zapomněla jsem na hlavu, hlad, boty i nákup. Bylo to krásné. Sklidila jsem pobavený obdiv několika kolemjdoucích, zaslechla jsem nadšené výskání osazenstva několika kočárků a zdá se mi, že ten chlapeček v modré bundě, co ho vedl za ruku jeho dědeček, si ještě téhož dne stejný větrník vybrečel.

Já jsem svůj potěšující úlovek zasadila do květináče s dokulata sestříhaným zimostrázem. Stojí na zahradní zídce, takže ho mám pěkně na očích, kdykoli vyhlédnu z kuchyňského okna. Dokonce i v bezvětří je krásný, ale na podzim to docela fouká, a tak mám o svou drobnou radost postaráno.