Pravidelně čtu noviny. Každé ráno do nich aspoň nakouknu a projdu očima hlavní titulky. Některé články orientačně přeběhnu, ty, co mi připadají nejzajímavější, si prostuduju pečlivě až do konce. Mám pár oblíbených autorů, jejichž komentáře mi vždycky přinesou nový, originální pohled na svět a jeho bolesti. Chci vědět, co se děje. Chci být v obraze.
Musím přiznat, že ranní noviny nebývají právě veselé a povzbudivé čtení. Nejčastějšími náměty novinových článků, zpráv a komentářů jsou témata povětšinou neveselá, řekla bych až ošklivá, rozhodně přinejmenším zneklidňující. Když se ráno necítím dobře, váhám, jestli denní tisk vůbec otevírat, aby se mi ještě nepřitížilo. Pořád se píše jen o přírodních katastrofách, lidských zločinech nebo zoufalé neschopnosti domluvit se a spolupracovat bez postranních úmyslů či sobeckých ambicí. Většinou se píše o všelijakých nepořádcích. Tak zřídka čtu, že něco dobře dopadlo, že je něco v pořádku, že věci jsou, jak mají být.
Dnes jsem šla ráno po naší ulici a přemýšlela o zprávách, co jsem ráno četla. Dlužníci neplatí dluhy, lékaři nechtějí léčit nemocné, politici nejsou ochotní se dohodnout. Zase není nic v pořádku, zase je všechno špatně. Číst noviny je jako jít na ples škarohlídů. Rozhlížela jsem se kolem sebe po tom zkaženém světě, ale nezdál se mi tak špatný, jak se to jevilo v novinách. Vysoké stromy po obou stranách ulice zářily žlutými listy. Na silnici při okraji chodníku se kupilo to vlhké spadané zlato. Jednotlivé listy vířily vzduchem, vítr jimi pohazoval, že to vypadalo jako divoké taneční kreace. Zdálo se mi, že někdo neviditelný potřásá větvemi a zkouší, který z listů ještě drží, a který už uzrál a uvolnil se pro let. Byla to fascinující podívaná. Inu, listopad v plném proudu.
Mívám vždycky takový marný pocit, že mi život protéká mezi prsty, pokud se mi nepodaří ani na chvíli být při tom a pozorovat, jak na podzim zlátne a padá listí, jak v létě na zahradě zrají meruňky, nebo jak se na jaře z pupenů vyloupnou listy. Tohle mi totiž připadá jako zásadní světové události. Někdo hlídá výsledky sportovních utkání, já dávám pozor, kdy přiletí havrani. Někdo se stará o výsledky soutěží krásy, losování loterií nebo pořadí Zlatého slavíka. Já sleduju, kdy začnou padat kaštany, jsou-li zralé šípky, nebo zda už rozkvetly šeříky, sněženky či konvalinky. Nepamatuju si, kdo byl loni vítězem v nějaké slavné anketě, nepamatuju si, jak dopadla jakákoli sportovní liga, ale kdybyste chtěli vědět, kdy loni přiletěli havrani, nebo kdy dozrály u nás na zahradě meruňky, mám to poznamenáno.
Okouzleně jsem pozorovala padající listí. Skoro mě rozesmál jeden osamělý havran, který s nepopsatelně seriózním výrazem něco zkoumal v trávníku za samoobsluhou, když klofal svým mohutným zobákem do země. Napadlo mě, že můj svět, oblasti mého pozorování, to na čem mi ve skutečnosti opravdu záleží, je v pořádku. Jistě mi není jedno, podle jakých zákonů budu platit daně. I nadále se zajímám o věci spravedlnosti, sleduju bujení korupce a nenechá mě v klidu téma úcty k přírodě a životnímu prostředí. Ale pro dnešek mám tuto osobní tiskovou zprávu: Svět je v pořádku. Listí žloutne a valem opadává, jak tomu v listopadu má správně být.
Žádné komentáře:
Okomentovat