Jde tu možná o dětskou úchylku. Snad se jedná o dědičnou deformaci. Ale dost možná, že tohle dělají všechny malé holčičky. Jen některým to zůstane ještě i v době, když už jsou velké. Chlapečci dělají vlastně zcela spontánně něco podobného. Kdykoli se ocitnou v přírodě, okamžitě najdou a seberou pořádný klacek, který se v té chvíli stává zbraní podle okamžité představy. Holčičky trhají květiny. Já kromě nich sbírám kde co.
Vyšli jsme si s rodinou a pár přáteli na procházku do přírody. Cestička podél řeky se úzce vinula příkrým svahem. Museli jsme proto jít pěkně za sebou, protože vedle sebe se nevešly ani dvě osoby. Po nějaké chvíli jsme se celá výprava roztáhli do délky. Povídat si mohli vždycky jen dva právě za sebou jdoucí. Šla jsem jako poslední a zůstala jsem sama. Dokonce jsem se schválně zdržela, aby měli ostatní přede mnou náskok. Vyhovovalo mi to. Nemusela jsem se na nic soustředit, jen abych nezakopla o kořen. Spokojeně jsem se loudala na konci výpravy, rozhlížela jsem se kolem sebe, aby mi neuniklo ani zrníčko té krásy. Chtěla jsem načerpat co nejvíc a odvézt si v paměti zpátky domů do města.
Za dlouhého čekání na tramvajovém ostrůvku uprostřed silnice nebo ve chvílích chůze po prašných, hlučných ulicích bude stačit jen přivřít oči a budu zpátky. Vrátím se ve vzpomínkách do toho chladného letního dne, kdy chvilku svítilo slunce, chvilku foukal chladný vítr a jednou dvakrát dokonce drobně poprchalo. Ocitnu se opět na uzoučké cestičce zaříznuté do svahu říčního břehu. Na mysli mi opět vytane klidná hladina řeky, v níž se zrcadlí zalesněné svahy okolních kopců. O hladinu sebou občas plácne ryba, zaslechnu naříkavý hlas dravce. Vybavím si ostrou vůni borovic a závany rybiny z řeky. Můj pohled se zalíbením spočine na kamenech bujně porostlých lišejníky a naducanými poduškami mechu. Znovu si připomenu, že jsem cestou strčila do kapsy jeden hříbek, jednoho kozáka, dvě pěkné holubinky a dokonce dvě drobné lišky. Od poloviny cesty, když už jsme se vlastně vraceli k domovu, jsem v ruce nesla krásný zakroucený klacík. Nebyla jsem si jistá, co s ním budu dělat, k čemu se bude hodit, ale to se mi pro tu chvíli nezdálo tak důležité. Krásně padl do ruky, jeho malebné křivky lahodily mým očím. Do druhé kapsy bundy jsem sbírala lískové oříšky. Zkusila jsem je a byly už sladké.
Poslední kořistí byly květiny. Blankytně modré zvonečky kvetly tu a tam po stráni nad řekou. Pro některé jsem musela zdolat kousek svahu, pro ty nejkrásnější jsem neváhala šplhat i po kamenech a přes kmeny zhroucených stromů. Trhala jsem je do svazečku a odolala pokušení přidávat k nim i jiné druhy květin. V mé kytičce se snoubila jen jasná modrá s jemnou sytou zelení stonků a lístků. Tahle barevná kombinace na mne působila tak důvěrně známě, tak domácky bezpečně, že jsem se musela každou chvíli na kytku koukat a pokochat se. Připomínala mi podobné vycházky před mnoha lety, kdy jsem jako malá holčička chodívala s rodiči týmiž místy a trhala modré zvonečky, sbírala hezké klacíky nebo zajímavé kamínky.
Zdá se, že v něčem jsem stále stejná, jako tehdy. Vzpomínky na procházku zhmotnělé v kytičce modrých zvonečků mi vydržely týden. Ty, co jsem si nastřádala do paměti, mi vydrží zřejmě mnohem déle. Je to takové trvanlivé potěšení.
Žádné komentáře:
Okomentovat