Přišla jsem z práce a byla už skoro tma. Doma bylo ticho a prázdno, tma a teplo. Uvařila jsem si čaj, převlékla se do pohodlného domácí oblečení a vychutnávala jsem si tu sladkou chvíli samoty. Nic se mi nechtělo.
Rozsvítila jsem si stojací lampu u pohovky a s šálkem čaje jsem se uvelebila mezi poštáři. Zachtělo se mi podívat se na stará alba, která na mne vykukovala ze spodní police knihovny. Vytáhla jsem si jedno z prvních, kde ještě ani nepózovaly naše děti a otáčela stránku za stránkou. Páni, to je už pěkně dávno, proletělo mi hlavou.
Někde by ještě měla být krabice, do které jsme ukládali fotografie, co se do alba už nevešly. Tam asi teprve budou historické poklady! Kdepak tu krabici jenom mám? Zvědavě jsem vytáhla spodní zásuvku psacího stolu. Byla plná neuvěřitelných věcí. Úplných pokladů.
Ještě asi hodinu jsem žasla nad všemi těmi podivuhodnými věcmi, které jsem vytahovala z hlubin přeplněné zásuvky. Objevila jsem zmateně popsané obálky fotografií, miniaturní sošky, roztrhané korálky, šnečí ulity, prázdné dřevěné rámečky a svazečky dopisů převázané barevnými saténovými stuhami. Odvážila jsem se jeden balíček rozvázat a prohlédnout si pár složených listů dopisního papíru. Dojetím mi zvlhly oči nad vřelými slovy dopisu od dívky, jejíž tvář jsem si vybavovala jen stěží. Tak jsme si byly blízko? Našla jsem své staré diáře a začetla jsem se do svých mnoho let starých zápisků. Jako by přede mnou ožily osoby, schůzky a úkoly z té dávné doby.
Čaj mi vystydl, přebrněly mě nohy, jak jsem seděla na zemi v tureckém sedu, ale šťastně jsem kramařila v té spodní zásuvce svého psacího stolu. Má minulost živě zavoněla z těch starých dopisů a fotek, cítila jsem se velmi bohatá, i když na první pohled jsem se probírala bezcenným harampádím. Jenže pro mne to byly poklady. Důkazy vztahů, zážitků, práce a lásky. Doklady mého života. Kde všude lze nalézt potěšení?
Žádné komentáře:
Okomentovat