Manžel s dcerami odešli v sobotu dopoledne na procházku a nechali mne samotnou doma. Mohla jsem v klidu uvařit, poletovat po bytě a letmo uklízet, čechrat a přesunovat věci, zpívat si nahlas bez výčitek, že někoho ruším při práci, a vůbec jen tak svobodně být. Opravdu jsem si to užila. Připadala jsem si jako velká holka, co zůstala sama doma, když rodiče odešli někam ven.
V sobotu vaříváme buď něco zcela jednoduchého, protože máme na práci jiné věci a nechceme se dlouhým vařením zbytečně zdržovat. Nebo naopak vařím jídla, která se musí u plotny vystát. Vaření je pro mne formou tvořivého odpočinku. Tentokrát jsem zvolila náročnější jídlo. Koupila jsem u řeznice krásné roštěnky a ty jsem hezky pomalu dusila na plotně. K nim jsem vařila pololoupanou rýži. Pomalu jsem prostřela stůl a připravila džbán se šťávou pro holky a ze spíže přinesla lahev vína pro nás rodiče. Všechno už bylo hotové a miláčkové pořád nešli. Šmejdila jsem po kuchyni a zabývala se spoustou zbytečných drobných úkonů. Tu jsem něco srovnala, tu něco přeložila jinam. Čím déle nepřicházeli, tím větší hlad jsem pociťovala. Nakonec jsem se rozhodla, že nachystám ještě malý předkrm. „Určitě budou strašně hladoví, vždyť se pohybují na čerstvém vzduchu,“ rozvažovala jsem.
Pila jsem už třetí sklenici vody a myslela jsem, že to hlady nevydržím, když konečně dorazili domů. Zablácení, protože raději chodí necestami nežli cestami, provlhlí, protože drobně mžilo, a rozesmátí, protože jim bylo dobře. Přinesli mi větvičky do vázy, slibovali na odpoledne velkou fotografickou šou, protože nafotili spoustu báječných záběrů, a jeden přes druhého mě ujišťovali, jak obrovský mají hlad a jak jsou rádi, že jsou doma. Bylo to hezké.
Seděli jsme pak v kuchyni u prostřeného stolu, pochutnávali jsme si na dobrém jídle, vyprávěli si a smáli se, žertovali a žasli, vzpomínali a plánovali. Manžel mě chválil za oběd, holky se vyptávaly, jak jsem to vařila. Uprostřed toho všeho jsem si s velkou intenzitou uvědomila, že jsem šťastná. Sedět u společného stolu s celou rodinou není samozřejmost. Někdo by mohl být nemocen. Někdo by mohl mít něco jiného na práci. Někdo by se mohl naštvat. Někdo by mohl být prostě někde jinde. Ale my tu všichni seděli a měli spolu dobrou vůli. To teda bylo potěšení!
Žádné komentáře:
Okomentovat