Patka

Jako obvykle jsem se navečer vlekla domů z práce. Cítila jsem se unavená a hladová. Mám to domů mírně do kopce a večer se mi vždycky zdá, že se jeho prudkost nějak násobí. „Ještě se musím stavit někde cestou pro chleba,“ napadlo mě, „jinak nebude co k večeři a zítra holkám do školy na svačinu.“
Ovšem představa, že bych se musela ještě proplétat mezi davy lidí v supermarketu na hlavní ulici, mi vůbec nedělala dobře. Navíc tam většinou nebývá vzduch, ale zato strašné horko. Ne, tam nepůjdu, rozhodla jsem se pevně. Kde ale vezmu chleba? Mohla bych upéct domácí, jenže to do večeře nejsem s to stihnout.
V tenoučké igelitové tašce jsem nesla dvě knihy, které se mi podařilo koupit v antikvariátu během polední cesty na poštu. Čím víc jsem se blížila k domovu, tím se zdály těžší. Chmurně jsem uvažovala, jak to provedu s tím chlebem, a v tom jsem si všimla malého nenápadného pekařství. Vida, na tenhle obchod jsem zapomněla! Vešla jsem a koupila krásný čerstvý bochník chleba. Byl ještě teplý a přenádherně voněl. Nesla jsem si ho opatrně v náručí jako miminko. Do tenké taštičky ke knihám jsem ho nechtěla cpát, aby nepraskla, a do kabelky by se mi nevešel. Vyšla jsem na chodník a zabočila na naši ulici.
Patka s vypečenou kůrkou se pyšnila jemným popraškem mouky, jako kdyby ji někdo napudroval, a na špičce měla pod kůrkou takovou tu bublinu. Přivoněla jsem si úplně zblízka a málem se mi zatočila hlava. Najednou jsem měla plnou pusu slin. Rychle jsem polkla. Ta vůně! Úplně živě jsem si představila, jak křupne hnědá kůrka, kterou nadouvá vzduchová bublina, na jazyku se mi rozvine ta báječná neopakovatelná chuť čerstvého chleba… dost! „Přece nebudu ukusovat z bochníku chleba na ulici! To je nevychované…“ Bochník mě hřál do rukou a myslím, že se na mne potměšile usmíval. Bublina na patce provokativně mrkala. Na paměť mi vstupovaly vzpomínky, jak jsme s dcerami okusovaly celý bochník chleba cestou z obchodu loni o prázdninách. Taky byl ještě teplý, taky tak voněl a my jsme si ho podávaly jedna druhé, smály jsme se a okusovaly a než jsme došly domů, dobrou čtvrtku jsme ho snědly. Doma jsme půlku dorazily s čerstvým máslem a domácím mlékem od sousedů. To byla nebeská pochoutka! Znovu jsem polkla a i přes vrstvy svetru a kabátu jsem uslyšela, jak mi zakručelo v břiše hlady. To nevydržím! Opatrně jsem se rozhlédla, pevně jsem uchopila bochník oběma rukama a pořádně jsem si kousla přímo do té bubliny.
Bylo to přesně takové, jak jsem si pamatovala. Nebeské. Pomalu jsem žvýkala a prožívala si tu chuť. Naprosto uspokojivou, omamnou, ryzí. Než jsem došla k našemu domu, kousla jsem si ještě dvakrát. Cítila jsem se naprosto šťastně. V kuchyni jsem položila sáček s okousaným chlebem na stůl a šla jsem si umýt ruce. „A jéje,“ ozvalo se za mými zády. To Anička zahlédla okousanou patku. „Maminka si dopřávala potěšení,“ smála se. Otočila jsem se a zahlédla svoji krásnou, velkou, skoro dospělou dceru, jak si právě pořádně ukousla stejně jako já prve na ulici. „Ani nevíš, kolik odvahy mě to stálo,“ poznamenala jsem. „Tak to si kousni honem ještě jednou,“ podala mi bochník dcera a já si dopřála ještě jedno pořádné kousnutí. Čerstvý chleba se nikdy nepřejí, říkávala moje babička a měla pravdu.