Sobotní poledne, mrzlo, ale svítilo slunko, pofukoval větřík, na chodníku se leskly zamrzlé kaluže a já teple zabalená do kožíšku, s pletenou čepicí na hlavě a nenalíčená jsem spěchala do obchodu s potravinami. Chyběla mi totiž jedna důležitá ingredience, bez níž bych nemohla uvařit vymyšlený sobotní oběd.
Nakoupila jsem, vyšla do mrazivého dne a pomalu jsem si vykračovala k domovu. Pohupovala jsem poloprázdnou nákupní taškou, koukala, kde co lítá, a najednou jsem odněkud zdálky uslyšela zvony. Zastavila jsem se. Jak je to dávno, co jsem je slyšela naposled? Ulice byla docela tichá, žádný provoz. Vyzvánění zvonů znělo tak jasně, velebně a radostně, že jsem se nechtěla ani pohnout. Snažila jsem se odhadnout, odkud ten zvuk přichází, ale díky větříku se mi nedařilo identifikovat, ve kterém kostele to zvoní. Proč zvoní?
Uvažovala jsem rychle, co je dneska za den, jaký svátek by asi mohl být, kvůli němuž by vyzváněly kostelní zvony, ale na nic jsem si nemohla vzpomenout. Zamyšleně jsem se ubírala k domovu a vzpomínala, co je to za zážitky, které mi zvonění zvonů připomíná. Něco hodně dávného, ještě z dětství. Něco příjemného a bezpečného. Nějakou dávnou jistotu a řád.
Jako bych se ocitla doma na zahradě u domu rodičů, kde jsem si v těch dávných dobách hrávala. Na dřevěné lavičce pod stromem tam sedávala moje prababička, já jsem se batolila kolem jejích nohou, dělala jsem bábovičky z písku a povídaly jsme si. Prababička věděla všechno. Aspoň tak se mi to tenkrát jevilo, že znala odpověď na každou moji otázku. Tehdy zvonívali ráno, v poledne a večer. Ranní a polední vyzvánění nemělo žádný zvláštní název, bylo to jen ranní a polední zvonění, zato večer se to jmenovalo klekání. Babička mě strašila, že po klekání chodí klekánice a bere děti, které ještě nejsou doma. Ptala jsem se na to pro jistotu prababičky, ale ta to nepotvrdila. Říkala, že ne, že se nemám bát, že klekánice nejsou. Vysvětlovala mi pak, proč to zvonění zavedli a to se mi moc líbilo. Vyprávěla mi, že ráno se zvonívalo proto, aby lidi věděli, že už začal nový den, je třeba vstát a dát se do práce. V poledne zvony ohlašovaly, že už uplynula půlka dne a je tedy čas na poděkování Bohu a malý odpočinek. Večer se zvonilo na znamení konce dne, konce práce a jako výzva k modlitbě díkůvzdání za požehnání toho dne. Tak mi to prababička vyprávěla a já jsem se cítila bezpečná v jistotě toho starého řádu.
Dávno jsem zapomněla. Nebýt těch poledních zvonů, nemohla bych si znovu vychutnat to potěšení ze vzpomínky na pokojný běh těch tehdejších dnů. Zatoužila jsem po tom přehledném rozdělení dne na jasné díly práce a odpočinku. Nejasně se mou hlavou mihla představa, že k takovému řádu asi nepatří číst noviny při snídani, v poledne vůbec neobědvat a večeři jíst u televize. Potěšilo mě, že vůbec ještě vím, jak to správně má být a že mi to lákavě voní. A tak jsem se nenápadně rozhodla, že to zase zkusím. Že by zvonili kvůli tomu? Možná…
Žádné komentáře:
Okomentovat