V dopisní schránce jsem našla tiskopis s oznámením, že se mi pošta marně pokusila doručit balíček. Prý mě nezastihli. Náhodou to byla pravda. Z formuláře se dalo vyčíst ledacos. Třeba že nejde o dobírku, že zásilka není určena do vlastních rukou a také to, že můj nedoručený balíček váží přes tři kila. Co to může být?
Marně jsem dumala. Už jsem v balíčku dostala ledacos potěšujícího. Poslali mi čokoládu, ručně pletené teplé ponožky, houby sušené, zavařené i čerstvé, sušené bylinky na čaj a ještě i jiné milé drobnosti. Kdopak mi co posílá? Tenhle údaj se z poštovního tiskopisu vyčíst nedal.
Poprosila jsem manžela, aby se mnou na poštu sjel autem. Nevím, jak u vás, ale u nás je pošta, kde vám schovají nedoručené zásilky k pozdějšímu vydání, situována mimo trasy hromadné dopravy a dost daleko od naší čtvrti. Nechtělo se mi vláčet tříkilový balík nehostinnými ulicemi na tramvaj. Pošta s tím zjevně počítala a u budovy poštovního úřadu zřídila pěkné rozlehlé parkoviště. Na poště kupodivu nebyly fronty, všechno jsme celkem rychle vyřídili a zjistili, že v balíčku se nacházejí autorské výtisky mé nové knížky. Opatrně jsme je položili na zadní sedadla auta a chystali jsme se odjet. Hmátla jsem po paměti za své pravé rameno, abych si podala bezpečnostní pás a můj pohled zaletěl k rohu parkoviště. Cosi tam leželo na zemi. Cosi povědomého. Ořech. A ne jediný.
„Oti,“ špitla jsem, „tam leží ořech. Já pro něj skočím, jo?“ A už jsem se hrnula z auta. Nebyl zdaleka jediný. Upřímně řečeno, byla jich tam strašná spousta. Byly velké a krásně tvarované. Některé už byly rozbité, jak praskly pod koly parkujících aut. Mohutný ořešák zakrýval roh parkoviště a velký kus přilehlého trávníku. Sbírala jsem a sbírala. Podpatky mých pracovních střevíčků se bořily do mokré hlíny trávníku, ale mně to bylo jedno. Obě kapsy kabátu jsem měla za chvíli plné. Když manžel viděl, že se dlouho nevracím a pořád sbírám, vydal se mi na pomoc. Přinesl mi igelitku a sám si taky jednu vzal. Kdo ví, kde je v hlubinách vozu vyštrachal? Sbírali jsme a sbírali a ořechy pořád neubývaly. Naplnili jsme obě tašky a všechny kapsy. To bylo požehnání! Před očima mi putovaly mísy vanilkových rohlíčků, poletovaly ořechové bábovky, kroužily mufinky plné kousků ořechových jader a úplně jsem cítila vůni vepřové pečínky obložené cibulkami a jablky a navrchu posypané půlkami vlašských ořechů. Miluju ořechy. Plno jich tam ještě zůstalo a když jsem nastupovala do auta, s lítostí jsem se po nich ohlédla. Ale už jsme se nemohli zdržet, spěchali jsme domů.
„Nedokázala jsem se dívat, jak se to tam válí,“ omluvně jsem se usmála na muže. „To bylo hezké, jak tě popadla sběratelská vášeň,“ vrátil mi úsměv a nastartoval. Třeba mi ještě tento týden pošta nedoručí balíček, napadlo mě...
Žádné komentáře:
Okomentovat