Snadno se rozpláču. Už se mi stalo, že mě dojala i televizní reklama. U filmů brečím skoro vždycky a u knížek dost často. Abych ale poplakávala u každé druhé, třetí stránky, to je i na mne moc.
To je ta knížka tak tragická? Právě že ne. Je plná happyendů, ačkoli všichni hrdinové umírají. Malé dobré zprávy pojednávají o posledních hodinách, dnech, nanejvýš týdnech života různých lidí. V žádném z příběhů necítíme pochybnost, že pak, po smrti, ještě něco bude. Nesetkáme se tu ani se svírajícícm strachem nebo mučivou hrůzou ze smrti, která je už na dosah. Nejčastěji v závěru života dochází ke smíření a uklidnění způsobeném odpuštěním a vyjasněním. Poslední slovo mívá nenápadná láska bez velkých slov i dramatických gest. Narovnaná dečka na nočním stolku, společně dvojhlasně zazpívaná písnička, svěřené tajemství, o němž ještě živá duše nemá tušení, setkání celé rodiny u společného stolu – tak nějak vypadají hrdinské skutky, které usnadňují jedněm odchod a druhým rozloučení.
Jak nesmírně útěšné je číst tyto příběhy, které nemluví o Bohu, ale bez něj by nebylo možné, aby se staly. Člověk prožije uklidnění, že smrt neznamená tragédii, ale může pomoci usmířit se a láskyplně rozloučit. Vždyť je to stejně jen dočasné loučení...
Graficky i jazykově líbezná knížka vypráví o situacích, do nichž se každý několikrát za život pravděpodobně dostaneme. Dosvědčuje, že ani umírání nemusí být cosi hrůzostrašného a bolestného. Těžko se tomu věří, ale může to tak být. Však si o tom přečtěte sami. (A mějte po ruce kapesník!)
Šinková, Martina: Malé dobré zprávy, Cesta domů, 2011.
Žádné komentáře:
Okomentovat