Jidáš

Dva muži se vzrušeně dohadovali na chodbě pěkného výstavného domu. Mladší z nich, vzezřením ještě chlapec, před chvílí vstoupil do domu a nesl velký koš plný zeleniny. Starší, statnější a dobře oblečený muž se chystal z domu odejít. Jejich hlasy se rozléhaly tak, že by je mohl každý v domě slyšet. Ale nikdo tu nebyl. 

„Jidáši, ty sis zase bral peníze ze společné pokladny? Přiznej se! Že je to tak?“ mladšímu muži skoro přeskočil hlas, jak potřeboval zvládnout těžký koš i těžkou otázku.
Druhý muž se snažil odpovědět lehkým tónem, aby bylo jasné, že vlastně o nic nešlo: „ Ale no jo, vzal jsem si pár drobných. Něco málo pro svou osobní potřebu. Přece jako pokladník skupiny učedníků Ježíšových musím reprezentovat. Třeba když za nás někde jednám, nemůžu vypadat jako chudák, ne? To bys, ty, Jane, mohl pochopit.“
Mladší muž se nechtěl nechat jen tak umluvit: „Ale pořád je to krádež. Měl jsi nám to říct. Víš, že Ježíš by ti dopřál. Musíš se přiznat.“
Jidáši se zdálo, že tohle by mohl snadno slíbit. Třeba bude zase tak rušno, že se na pár drobných a nějaké přiznávání zapomene: „Tak dobře. Já mu to pak řeknu,“ zahučel smířlivě. Na Janovi bylo patrné, že mu celá ta rozmluva není příjemná a s úlevou se pustil do nového tématu, o němž se domníval, že bude méně kontroverzní. Postavil těžký koš na zem a otřel si zpocené čelo.
„Co říkáš na včerejší večer, na tu Marii? Pořád cítím vůni toho jejího parfému, co vylila Ježíšovi na hlavu. Seděl jsem vedle něj a taky na mě trochu káplo. Tady – na rukáv košile. Cítíš?“ a se zalíbením si přiložil předloktí k nosu a blaženě vdechl: „Voníme teď s Ježíšem stejně…“
Jidášovi se ovšem Janovo okouzlení nezamlouvalo a jako obvykle měl na celou situaci jiný názor: „No jo, ženská! To se dalo čekat, že nebude mít rozum. Jen tak zbůhdarma vylít celou lahev nejdražšího parfému…“ Jan vášnivě vyletěl: „To nebylo zbůhdarma! Ježíš je Boží syn!“
„Ale no dobře,“ zabručel Jidáš.
„Bohu přece patří to nejlepší. Marie to dobře pochopila! Vzala to nejlepší, co měla, to nejvzácnější a nejdražší,“ nenechal se jen tak odbýt Jan.
„Měla to dát do chrámu. Na oltář. Tak se to patří,“ stál si Jidáš na svém.
Jan zdvihl oči ke stropu: „Ale Jidáši,“ odpověděl už skoro zoufale, „Ježíš je přece Boží syn.“
Jidáš ale moc neposlouchal. Ve věcech obchodu se vyznal. Měl dojem, že sám rozumí té věci lépe: „Ale no jo. Považ ale, kdyby se ten parfém prodal, mohly se za to koupit nové sedačky do modlitebny. Nebo jsme za ty peníze mohli koupit nějaké jídlo a rozdávat ho po shromáždění chudým a hladovým. Víš, jaká by to byla skvělá reklama?“
„Ježíš řekl, že chudým můžeme dát kdykoli příště. Tohle bylo z úcty a lásky k němu,“ namítl zase Jan.
„Tak když to mělo být pro něj, to jsme mohli zaplatit pořádného osla, dokonce koně nebo i velblouda jsme mohli dostat a slavnostní vjezd do Jeruzaléma by měl pořádné grády.“ Pohrdlivě se zasmál: „Kdepak oslátko!“ a zakroutil hlavou při té vzpomínce.
Jan zůstal v údivu stát. Nechápavě chvíli hleděl Jidášovi do očí a pak potichu řekl: „Vždyť to tak muselo být. Bylo to prorokováno!“
Jidáš si jeho pohnutí nijak nevšímal a z koše zeleniny si vytáhl jednu pěknou ředkev. Zakousl se do ní s velkou chutí a neochotně připustil: „To je sice pravda, ale vypadalo to tak nějak nanicovatě. Divím se, že vůbec lidi začali jásat. Pak se to skutečně rozjelo. Jak mávali těmi větvemi, co orvali z palem u cesty, to bylo ohromný.“ „Nebo jak prostírali své pláště na silnici pod kopýtka toho oslátka…“ doplnil jeho vzpomínku Jan. Jidáš se zatvářil dočista znechuceně: „No já bych svůj kabát asi neobětoval. Nejsem fanatik!“ Ukousl poslední sousto ředkve a listy, co mu zbyly v ruce, odhodil zase zpátky do koše. Otřel si ruku do pláště, narovnal si pás a otočil se k odchodu. „A stejně si pořád myslím, že Ježíš nerozumí reklamě. A s tím parfémem mě fakt naštval,“ pronesl ještě k Janovi a rázně vykročil ke dveřím. „Mám důležitou schůzku. Na náměstí. Spěchám,“ utrousil ještě přes rameno.
Jan se s povzdechem sehnul k velkému koši, uchopil jej a vydal se chodbou ke kuchyni. Měl před sebou ještě hodně práce. Nachystat večeři pro třináct lidí, to přece není jen tak. Kdoví, kde se potlouká Petr? Ten měl na starosti připravit maso… no ještě že víno jsme dali chladit do sklepa a stoly jsou prostřené. Saláty zvládnu rychle, pomyslel si, a placky jsem koupil.

Jidáš rychlým krokem vyšel ze dveří na malý dvorek. Už jen projít temnou chodbičkou, která končí mohutnými dveřmi, a bude na ulici. Svým rázným tempem vstoupil do tmy. Majitelé by neměli tak šetřit na osvětlení, napadlo ho. „Aspoň olejový kahan kdyby sem pověsili,“ zabručel si pod vousy. A vtom ucítil, že do někoho narazil a ze tmy se ozvalo: „Jidáši! Dávej pozor! Málem jsi mě srazil na zem…“
„Jé, to jsi ty, Ježíši?“ vyhrkl Jidáš překvapeně. „Nechtěl jsem do tebe vrazit. Promiň,“ dodal omluvně. „Co tu děláš tak sám a potmě?“ zeptal se ještě a ze tmy zasvítily jeho oči.
„Ale jen tak si tu přemýšlím,“ vyhýbavě odpověděl Ježíš. Zřejmě se mu nechtělo vysvětlovat, proč tu postává tak sám v temné chodbičce, a aby odvedl řeč, zeptal se: „Co ty? Dlouho jsme spolu pořádně nemluvili. Jak jdou v poslední době obchody?“
„Mám teď něco rozjetého. Bude to, doufám, větší kšeftík,“ nadšeně se rozvyprávěl Jidáš. „Jednám s jednou obchodní skupinou,“ dodal ještě na vysvětlenou.
Ježíš se zeptal: „Kdo to je? Znám je?“
„Asi ne. Myslím, že je neznáš,“ poněkud vyhýbavě odpověděl Jidáš.
„Jsou to ti zákoníci?“ ozvala se ze tmy tichá otázka.
Jidáš se trochu vylekal. „Jak to víš?“ vyjelo z něho.
Tmou blýskly v úsměvu Ježíšovy zuby: „Ale Jidáši…“ odmlčel se na chvíli, ale brzy pokračoval: „Máš v pořádku smlouvy? Dej si na to pozor. Tihle zákoníci se tak dobře vyznají ve všech těch právních kličkách, že tě oblafnou jako nic.“
Jidáš si pomyslel:  Ty mě tak budeš poučovat, ty zrovna. A když sám sebe ujistil, že Ježíš nemůže mít ani tušení, o čem si to vlastně spolu vyprávějí (Jak by to mohl vědět?), pokračoval v řeči: „Zatím mi nabízejí za ten obchod částku nižší, než jsem si představoval, ale je to pořád v jednání. Třeba to ještě půjde dojednat líp.“
Ježíš starostlivě podotkl: „Buď opatrný, Jidáši.“
„Neboj se, Ježíši. To by bylo, abych nezískal aspoň sto zlatých,“ usmál se vidinou té spousty peněz uklidněný Jidáš. Ježíš se v temnotě, která už začínala být jen hlubokým šerem, jak si Jidášovy oči zvykly, pohodlněji opřel o malý výklenek a poznamenal: „Řekl bych, že se s tebou o zlatých vůbec nebudou bavit. Zákoníci platí obchody tohoto druhu zásadně stříbrnými. Mají na to předpisy.“ Jidáš se překvapeně pohnul. „To jsi nevěděl?“ pokrčil Ježíš rameny na znamení údivu nad takovou neznalostí. Jidáš užasle vydechl: „Ne.“ Nevěřícně ztichl. Jeho srdce se na chvíli zastavilo, ale pak se rozběhlo jako šílené. Ucítil, jak se mu začaly potit ruce. Napadlo ho, jak je rád, že se srazili právě v této tmavé chodbičce. Kdyby se byli potkali venku na dvorku nebo na jasném světle na ulici, viděli by si zcela zřetelně do očí. To by bylo daleko horší. Jidáš měl hroznou chuť rozběhnout se a prchat někam daleko odsud. Pryč od Ježíše, pryč od ostatních učedníků, pryč od svých obchodů… jenže věci už došly příliš daleko. Tušil, že svému svědomí by stejně neutekl. „Ježíši? Ty víš, o jaký obchod jde?“ otázal se tiše.
„Ale Jidáši… „ rozlehl se tmou Ježíšův hlas a zněl, jakoby se Ježíš hořce pousmál. Po malé chvíli ticha se ten hlas ozval znovu: „ Kdy s nimi máš další jednání?“
„Dneska večer.“
„Ale budeš na večeři aspoň chvíli, ne? Petr s Janem se opravdu snažili, aby to byl slavnostní večer. Myslím, že připravili vynikající večeři. Znáš to, pečený beránek na česneku, saláty, chlebové placky… všechno, jak má být. Petr tvrdí, že sehnali výtečné víno.“ Ježíš se zasmál a napodobil Petrovu chlubivou intonaci: „Výtečné víno!“ Pak pokračoval nezvykle naléhavým hlasem: „Však víš, jak rád hoduje. Tak to bys ho zarmoutil, kdyby ses vůbec neukázal. I Jana by to mrzelo. Dali si s tím takovou práci…“
Jidáš váhavě odpověděl: „Tak dobře. Sice jsem to neplánoval, ale přijdu tedy. Zastavím se aspoň na chvíli.“ A sám si nebyl jist, jestli to bude v jeho silách zvládnout. Ležet s nimi všemi u stolu, jíst, pít, bavit se, smát se?
Ježíš se zaradoval, nadšeně máchnul rukama a k Jidášovi zavanul obláček známé drahé vůně. „Jo. Přijď. Chyběl bys tam. Budeme všichni naposledy pohromadě.“ Jidáš strnul a zaťal zuby. Ježíš se zase opřel o zeď výklenku. „Bude to naše poslední večeře…“ dodal zamyšleně a najednou hrozně smutně.
Jidáš ustrašeně vyjekl: „Ježíši! Ty to všechno víš?“
„Ale Jidáši…“ ozvalo se trochu káravě tou temnou chodbičkou.
„Ty všechno víš? A přesto se mnou chceš ještě naposled večeřet? Nic neuděláš?“ dotazoval se Jidáš nevěřícně. Cítil, jak se mu roztřásla kolena a po zádech mu stekl pramínek potu. Ježíš se narovnal a svým trochu rošťáckým gestem staršího bratra, pro které ho všichni učedníci tak milovali, mu položil ruku na rameno.
„Jsi svobodný a můžeš se rozhodnout, jak chceš. My dva jsme přece měli často rozdílné názory. Přesto bych ti chtěl ještě říct něco důležitého. Vlastně na rozloučenou, že?“
A Jidáš ucítil, jak se ta pevná ruka na jeho rameni zachvěla. Nemohl promluvit, tak jen zasípal: „Co mi chceš říct, pane?“
Ježíš si přitáhl jeho tvář, aby mu v tom šeru viděl do očí, a velmi důrazně a zároveň velmi tiše řekl: „Ať se rozhodneš jakkoli, nikdy nezapomeň, že tě mám rád.“
Jidáš se mu vyškubl a vyrazil ke dveřím na ulici. Rozrazil je a přitom se bolestivě uhodil, ale jen sykl. Na nic nedbal a rychle běžel ulicí k náměstí, aby na schůzku přišel včas.

Nebiblické příběhy, KNA 2010