„Cos to, prosím tě, provedla?“ zlobila se Marta, „copak
se sluší lít ctihodnému muži na nohy parfém? Možná snad někde na hostinách
římských zbohatlíků s těmi jejich zjemnělými mravy, ale tady u nás?
V poctivé židovské rodině? Co si o nás lidi řeknou? To zas budeme mít
ostudu!“ Marta se právě chystala mýt nádobí. Opásala se velkou hrubou zástěrou,
aby si nezašpinila slavnostní šaty, nachystala si široký dřevěný škopek na stůl
a zkoušela opatrně vodu v kotli nad ohněm, jestli už je dost teplá. Na
stole se vršila hromada talířů, misek a velkých mis a podnosů, na nichž
servírovala jídlo na stůl. Po velké hostině bývá hodně nádobí a dnes to byla
velká hostina.
Přes rozhořčení, které dávala hlasitě najevo, se cítila
spokojená. Kolem úst jí pohrával jemný úsměv, a jak se pohybovala po kuchyni
mezi ohništěm a stolem, zdálo se, jako by chvílemi skoro tančila. Večeře se
náramně vydařila. Jídlo bylo vybrané, víno jiskrné, zábava u stolu živá a
přátelská. Všichni pozvaní se dostavili včas a chovali se noblesně. Až na
Marii. Marta se zamračila. Obrátila se k sestře, která právě vybírala
z ošatek na chleba zbylé úlomky a kůrky a z Martina hubování si nic
nedělala. Možná ji vůbec neposlouchala. Marta vždycky hodně mluvila a Marie si
zvykla, že pokud mluvila o něčem důležitém, vždycky to několikrát zopakovala.
Aspoň jednou k ní Martina slova jistě proniknou a pak si je zapamatuje.
Marie nebyla nemluvná nebo nespolečenská, ale hodně času trávila ponořená do
vlastních úvah nebo snění. Všechno hluboce prožívala. Vedle vysoké tmavé
krasavice Marty její drobnější postava vždycky trochu zanikala. Marii to však
nijak nevadilo. Byla své starší sestře oddána a měla ji ráda z celého
srdce.
Marta pozorovala Marii, jak se zasněným pohledem a
nepřítomným výrazem čistí ošatky od zbylých drobečků a skládá si na hromadu
použité plátěné ubrousky. Na některých zůstaly skvrny od červeného vína, budou
se muset před praním namočit, napadlo Martu. Už už se chystala na to Marii
upozornit, ale když viděla její výraz, rozmyslela si to. „Zaručeně by mě
neslyšela,“ pomyslela si Marta. „Je zase duchem nepřítomná, přemýšlí si kdoví o
čem a jak ji znám, nejspíš by se jen tak usmála a řekla: Ano. Ale kdybych se jí
zeptala, co jsem to vlastně říkala, nevěděla by.“ Marta svou sestru dobře
znala. Není divu, po smrti rodičů ji s bratrem Lazarem vlastně vychovali.
Marie byla skoro ještě dítě, když osiřeli. Marta velmi oceňovala Mariinu
zasněnou krásu a umělecké sklony, které se projevovaly v tom, jak dovedla
upravit stůl, aranžovat květiny, ušít šaty nebo učesat vlasy. Vlastně byla celá
taková – jiná. Někdy bylo pro Martu obtížné své sestře porozumět, cesty jejích
myšlenek byly tak odlišné… Jako teď s tím parfémem.
Lahvička nardového oleje stála celé jmění. Byl to
nejdražší dárek, jaký Marta kdy v životě někomu darovala. Sama lahvička
byla malým uměleckým dílem. Jemný křišťál se zlacenými ornamenty vypadal jako
královský poklad. A ta vůně! Marta si byla jistá, že to je ten nejvhodnější
dárek k narozeninám, jaký by mohla pro Marii koupit. A také část výbavy,
myslela si. Lazar takovým věcem nerozuměl, ale ochotně Martě svěřil velkou
částku peněz, aby narozeninový dárek Marii vybrala. Při rodinné oslavě pak
lahvička parfému vzbudila bouři nadšení. Marie jásala, tančila radostí a
plakala dojetím. „Smích i slzy v jednom uzlíčku,“ myslela si Marta a
šťastně se na sebe s Lazarem usmívali, když viděli, jaké potěšení
sestřičce způsobili.
„Tak prosím tě, řekni mi, co tě to popadlo? Cos tím
chtěla říct?“ počkala si Marta, až Marie dokončí jednu práci a rozhlédne se po
jiné. Vzala sestru za ruce a přitáhla ji k sobě. Objímala ji, jako když
byla ještě malá a potřebovala utišit, uklidnit nebo povzbudit, protože se bála.
Marie se schoulila do Martiny náruče a tiše si vzdychla. Nevěděla, jak sestře
vysvětlit všechny ty zmatené myšlenky, bouřlivé city a překvapující poznání,
které zaměstnávaly její mysl v uplynulých hodinách. „Ach Marto, jak ti to
mám vysvětlit?“ „Pojď, sedneme si na to, nádobí může počkat,“ usoudila Marta a
sama se posadila na lavici u stěny jako první. Marie přisedla k ní a
s těžkostí hledala slova, kterými by vyjádřila své city.
„Víš, já jsem si uvědomila, že on není jen učitel nebo
prorok,“ pronesla po kratším váhání. „A já mu chtěla dát nějak najevo, že to
vím, že mu věřím. Pamatuješ, jak si učedníci povídali tehdy o Petrovi? Jak
řekl, že Ježíš je Mesiáš, syn živého Boha? Nešlo mi to z hlavy. Nejdřív
jsem si myslela, že je to rouhání. Kdo o sobě může říct: Já jsem Mesiáš? Než
jsem Ježíše poprvé uviděla, zdálo se mi, že to musí být pěkný náfuka.“ Marta se
tiše zasmála, protože si dobře pamatovala na ohnivé debaty, které tehdy s
Lazarem vedli. Slovo náfuka patřilo ještě k těm slabším výrazům, jichž
v označování toho podivného Ježíše použili. „Mysleli jsme si, že to je
nějaký blázen,“ vzpomínala. „Ale pak, když jsme ho poznali, když jsme slyšeli,
jak mluví a co říká a když vzkřísil Lazara,“ vzlykla Marie, stále ještě plná
vzpomínek na ty trýznivé a potom šťastné chvíle kolem bratrovy smrti a jeho
vzkříšení z mrtvých. „Musela jsem na to myslet a v modlitbách jsem
pořád zvažovala, jak to asi je. A jednou na zahradě, zrovna když jsem trhala
fíky a dumala o tom všem, víš, napadlo mě, že buď je lhář, nebo je blázen nebo
je opravdu ten, kdo říká. Mesiáš.“
Marta sebou až škubla, jak ji překvapila razance
sestřiných myšlenek. „To myslíš vážně? Ne, on tedy rozhodně není žádný lhář ani
blázen,“ protestovala. „No právě,“ přikyvovala horlivě Marie a tváře jí
nadšením zčervenaly. „Pak ale není jiná možnost,“ uzavřela rozhodně. Pozorovala
však, že Marta stále ještě svádí ve svém nitru boj, že se ještě zcela
nerozhodla, jestli s tak opovážlivým tvrzením souhlasí. „Počkej, Marto, já
ti povím, co bylo dál,“ chytila Martu za ruku a pokračovala. „Když mi tohle
došlo, lekla jsem se. Stejně jako teď ty. Bála jsem se, jestli se nerouhám.
Copak já se vyznám ve všech těch starých proroctvích o příchodu Mesiáše? Nemám
ani ponětí o všech těch znameních a okolnostech? Ale měla jsem dojem, že
prasknu, jestli v tom nebudu mít jasno. Tak víš, co jsem udělala?“ Marta
mlčky zavrtěla hlavou. „Tam pod tím fíkovníkem jsem si klekla na zem, sklonila
hlavu až k zemi a pokorně jsem žádala Panovníka Hospodina, aby mně, své
nehodné služebnici, dal nějaké ujištění.“ Marie upřela svůj vítězný pohled do
Martiných zmatených očí.
„A co se stalo?“ hlesla Marta bez dechu. „Nejdřív nic.
Bylo strašné horko, ale já jsem měla husí kůži po celém těle. Nedělo se nic,
neslyšela jsem nic ani mě nic nenapadalo. Cítila jsem se strašně slabá. Bála
jsem se, jestli se takhle vůbec smím zeptat. Ale pak…“ Marie se usmála při
vzpomínce na tu chvíli. „Pak mě začalo zalévat teplo. Jako kdyby mne někdo
pomalu poléval teplým hustým olejem. Moje husí kůže mizela pod tím stékajícím
příjemným teplem. A zároveň s tím pocitem tepla a takové sladké tíže jsem si
uvědomovala pokoj. Chtělo se mi plakat i smát se zároveň, ale taky jsem toužila
nedělat nic a co nejdéle zůstávat v tom blaženém stavu. Nevím, jak dlouho
to trvalo, ale když to přešlo, žádné mučivé pochybnosti jsem už neměla.“
Marie se na chvíli zasnila a ani Marta nic neříkala. Na
její tváři se zračil úžas, ohromení a dojetí. „No, a když jsem už věděla, jak
to s Ježíšem je, chtěla jsem mu to nějak dát najevo,“ pokračovala Marie. „Víš,
nějak mu sdělit, že uznávám, že je Mesiáš, že to už vím, že mu věřím. Ale já
bych mu to nedokázala říct. Umřela bych studem. Neumím se dobře vyjadřovat… ale
neumím ani zpívat nebo tančit, abych to mohla vyjádřit nějakým takovým
způsobem.“ Marii se trochu třásl hlas, když před svou sestrou odhalovala
nejhlubší myšlenky svého srdce. „Ani nejsem taková hospodyně jako ty, abych mu
svou péčí dala najevo, co prožívám. Cítila jsem se tak malá a nepatrná. A taky
jsem si připadala hrozně neschopná. A pak mě napadl ten parfém. Víš dobře, že
to je to nejcennější, co mám. A ta jeho vůně je tak vzácná a úžasná, že se mi
zdálo, že je hodna toho, navonět Mesiáše.“ Marie rozzářenýma očima pohlédla na
stále nemluvnou Martu a šibalsky se pousmála. „Jen myslím, že jsem to maličko
přehnala a vylila jsem toho oleje Ježíšovi na nohy trochu moc. Chtěla jsem to
něčím osušit, ale neměla jsem nic po ruce. Jak jsem obsluhovala u stolu, měla
jsem na sobě zástěru, a chápeš, to přece nešlo. Tak jsem to otřela do vlasů.
Snad to nevadilo, ne?“
Marta objala svou sestru kolem ramen, přitáhla si ji
k sobě, políbila do vlasů a řekla trochu přiškrceným hlasem: „Ty můj malý
blázínku.“ Marie se zavrtěla a přitulila k sestře. Blaženě se usmívala.
„Krásně voníš, Marie. To jak jsi otřela parfém do vlasů,“ se zalíbením pravila
Marta. „A ty teď budeš vonět zrovna tak! Jak tu sedíme vedle sebe a ty se
dotýkáš mých vlasů…“ škádlivě se smála Marie. „A Marto, víš co?“ Marie se
narovnala, aby viděla sestře do očí, „My obě voníme stejně jako on.“ Marta strnula a pak se jí po tváři rozlil
stejně blažený úsměv. „To je taky způsob, jak něco vyjádřit, ne?“ zeptala se.
Protože její praktická povaha nedovolovala prodlévat
dlouho u nějakých citových výlevů, po chvíli pustila sestru z objetí,
vstala z lavice, protáhla si záda a rozhlédla se po kuchyni. „Co jsme to
předtím dělaly? Aha, nádobí!“ a pustila se s vervou do mytí špinavých
talířů, misek, mis, podnosů a pohárů. „No a já bych mohla uklidit
v jídelně,“ uvážila Marie, vzala z rohu koště a vlhký hadřík a
zmizela za dveřmi. Marta na malý okamžik zaváhala a pak v drobných
rozpacích zdvihla loket k nosu a přivoněla si. Šťastně se usmála a znovu se
pustila do nádobí. Rázně a energicky rovnala umyté nádobí do hromádek na stole,
třískala talíři o sebe a stále se přitom usmívala. „No jasně,“ myslela si, „i
vůní se dá něco říct.“
Nebiblické příběhy KNA 2010
Žádné komentáře:
Okomentovat