Člověka většinou motivuje k psaní vlastní záliba ve
čtení knih, v literatuře. Jak to bylo u Vás? Co bylo tím hlavním podnětem, že
jste začala psát vlastní texty?
Od malinka mne lákalo vyjadřovat se slovem. Svou první knihu
– bohatě ilustrovanou kovbojku jsem s kamarádkou napsala asi ve čtvrté
třídě. Po vysoké škole jsem pracovala
v redakci časopisu Opus musicum a tam jsem se naučila většinu toho, co o
psaní vím. Psaní mě těší, je to svého druhu rozkoš. Vychutnávat na jazyku
slova, aby co nejpřesvědčivěji předala mou myšlenku, řadit je za sebe ve
vhodném rytmu, aby text zněl jako hudba, spřádat nitky příběhu, aby jeho pointa
dávala smysl, to je velké potěšení.
Píšete hodně o sobě, svých nejbližších. Procházejí Vaše
povídky, úvahy, fejetony (auto)cenzurou?
Moje první kniha vznikla sebráním mých rozhlasových fejetonů. Psala jsem je pro Radio 7 pro pořad
Zadáno pro dámy, který byl určen maminkám na mateřské. Byla jsem v té době
taky na mateřské, a tak jsem psala o tom, co jsem sama prožívala. Zjistila
jsem, že psát o sobě má podivuhodnou sílu. Prožívala jsem a prožívám samozřejmě
totéž, co jiné ženy. Ovšem tím, že o svých příhodách a myšlenkách píšu, stávají
se i pro ty ostatní ženy něčím cenným, něčím, o čem se dá psát. Jejich život
tím získává na hodnotě. Skoro všechno, co napíšu a nějak se to týká mých
blízkých, jim dávám přečíst. Nevzpomínám
si, že by něco neprošlo.
Vašimi čtenářkami jsou především ženy, máte ale ohlasy
také od mužů?
Ach ano! Mnoho mužů mi soukromě sdělilo, že si nad mými
příběhy poplakali. Děkují mi, že trochu pochopili, jak my ženy uvažujeme. Někteří
kupují mé knížky svým manželkám nebo maminkám, aby se taky dokázaly dívat na
svět jako já. Dojímá mne to, stydím se a jsem vděčná.
Láká Vás coby spisovatelku vyzkoušet nějaký zcela nový
literární žánr?
Lákalo by mne napsat nějaký pěkný román. Nebyl by to tedy
zcela nový literární žánr, ale byl by nový pro mne. Bude to chtít vymezit si na
psaní pravidelný psací prostor. Fejetony se píší snadno, jsou krátké a většinou
když sednu k počítači, mám už v hlavě srovnané, jak to asi bude. Psát
román je jiná práce a bude chtít větší kázeň.
Vystudovala jste na Pedagogické fakultě češtinu a hudební
výchovu. Nakolik si myslíte, že je jejich výuka ve školách důležitá pro
rozvoj mladého člověka směrem k zálibě v umění, kultuře?
Pokud se česká literatura a umělecké výchovy vyučují dobře,
jsou samozřejmě velice důležitým přínosem pro formování dětí ať už jako tvůrců
nebo poučených konzumentů kultury a umění.
Často však vidíme, že tyto školní předměty děti od kultury a umění spíše
odpuzují, protože jsou vyučovány necitlivě, nešikovně, školometsky.
Jak vzpomínáte na práci korepetitorky v divadle Na
provázku?
Ráda vzpomínám na některé lidi, ale nebyla to práce pro mne.
Co Vás přivedlo k tomu, že jste si otevřela vlastní
knihkupectví a galerii? Šlo se o dávný sen, nebo jste k tomu rozhodnutí
„dozrála“?
V životě by mě nenapadlo, že já budu mít knihkupectví!
Po mateřské a osmi letech domácího vzdělávání dětí jsem hledala nějaký kratší
pracovní úvazek a oslovili mne z knihařství a knihkupectví. Do dvou let po nástupu jsem stála před
otázkou, zda celý obchod převezmu nebo si budu hledat něco jiného. Bála jsem se, ale můj muž mne velice podpořil,
a tak jsem to vzala. Ukázalo se, že mi to docela jde a že mne to velmi baví.
Ráda vybírám knížky, zvláště ty dětské, ráda si povídám s lidmi a nabízím
jim, co by se jim mohlo líbit, a ráda doplňuju knižní sortiment drobnými dárky.
Velkou slunnou kancelář jsem přeměnila v galerii, kde každý měsíc pořádám
novou výstavu a vernisáže bývají příjemnými setkáními lidí v hezkém
prostředí. Nemám ráda účetnictví a všechny úřednické disciplíny, které se
k té práci vážou, ale každá živnost má svoje. Moje práce mi dává svobodu a
tu bych za nic nevyměnila.
Podle čeho vybíráte umělce, které v galerii
prezentujete?
Mým hlavním kritériem, podle něhož hodnotím nabízené dílo,
je můj instinkt. Hlas Ducha svatého, chcete-li. Některé výstavy pořádám proto,
že mne osloví dílo, někdy je to ode mne gesto podpory umělci. Věřím, že umění
má klást otázky a dávat naději.
Ráda píšete o potěšeních, která život přináší. Co Vás
naposledy potěšilo v brněnském kulturním životě?
V nedávné době jsem se na Špilberku pokochala výstavou
obrazů Pavla Čecha. U obrazu Odchod Jaroslava Foglara jsem se rozplakala. Silný dojem jsem si odnesla z koncertu
Marty Kubišové v Sonu. Nikdy dřív
jsem ji neslyšela naživo a měli jsme s manželem dojem, že jí to dlužíme.
Byl to nádherný zážitek. Tak vitální, přesvědčivá a pokorná žena. Člověk však
v jejím zpěvu nevnímá pouze hudební kvalitu, ale i všechno, čím
v životě prošla, jaké postoje udržela, co dokázala obětovat. Nemohu se
nezmínit o Janáčkově Její pastorkyni v Janáčkově divadle, o skvělých
varhanních koncertech festivalu Bachův varhanní podzim, o koncertech staré hudby,
jak je pořádá B. M. Willi v konventu Milosrdných bratří... je toho
spousta, co mne potěšuje. Teď se už těším na otevřené zahrádky kaváren, to je
taky městská kultura, ne?
http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/detail/297408
Žádné komentáře:
Okomentovat