Maminčina postel

Myslela jsem, že si to jen vymýšlím, ale asi to bude fakt. Maminčina postel je léčivá. Nebyla jsem si jistá, jestli to platí pro člověka v jakémkoli věku, ale asi jo. Včera se vrátily moje dospělé holubičky po delší době ze zahraničí. Byly unavené z cesty, přetažené a vyčerpané. Obě bolela hlava a cítily se mizerně. Jedna po druhé bojovaly s migrénou. A obě si jako bojiště vybraly moji postel. Nejdřív jedna, potom druhá si tam zalezly, zakryly se dekou a zavřely oči.

Maminčina postel je útočiště v nesnázích, přístav v bouřích a má léčivou moc. Maminčina postel totiž speciálně voní. V maminčině posteli se může člověk schoulit do klubíčka, čichat maminčinu vůni, představovat si, že není už dávno dospělá osoba, ale malá holčička, která se pořád ještě může schovat do maminčiny náruče a bude tam v naprostém bezpečí před jakýmkoli ohrožením, bolestí nebo nezdarem, jaký si člověk dovede v nejbujnějších snech představit. Na tomto malém území totiž nabírají na síle vzpomínky na minulé záchrany.

Sem se dalo utéci za nocí, kdy malý člověk z nevysvětlitelných příčin nemohl usnout. Tady se nacházelo útočiště před působením zlých sil, které trápily nepříjemnými sny. Pronásledovanému stačilo proběhnout vlastním pokojem, otevřít potichoučku dveře ložnice, aby se neprobudil tatínek, přiblížit se k maminčině straně postele a naléhavě zašeptat: „Maminko, já mám zlý sen.“ A maminka jen nadzdvihla peřinu, člověk si k ní rychle vlezl a v bezpečí její teplé náruče skoro hned usnul. Sem zlé sny nemohly, tady ztrácely svou moc. Zlý sen byl dobrým důvodem pro jakoukoli situaci, kdy bylo potřeba najít útočiště. Výčitky svědomí, bolení bříška i naprosto nevysvětlitelná nespavost, to všechno nacházelo v maminčině posteli své dokonalé řešení.

Pokud bylo člověku za dne nějak špatně, něco ho bolelo, kam jinam by byl uložen? Maminčina postel bylo to nejvhodnější místo pro každý neduh. Dřímat zabalen v její peřině, hlavu položit na polštář vonící maminčinými vlasy, to bylo skoro stejně účinné jako schoulit se do maminčiny náruče. Když už byly nejhorší nevolnosti překonány, bylo pořád na co koukat, co si prohlížet. Poblíž maminčiny postele byla totiž naaranžována spousta krásných předmětů, obrázků, knížek, květin a dóziček s tajemstvími.

Když jsme se vrátily všechny tři zvenku a bylo nám zima, byly jsme unavené a potřebovaly jsme nějakou morální vzpruhu, naskákaly jsme všechny do mé postele. Tulily jsme se k sobě a hřály se. Tady vznikla podle pohádky Sůl nad zlato naše oblíbená hra: Jak moc mě máš ráda? Vymýšlely jsme si co nejbarvitější přirovnání, co největší hodnoty, které by se mohly vyrovnat tomu, jak moc se máme rády. Hra se později vyvinula do ještě lepší verze: Než co mě máš raději? V maminčině posteli docházelo ke špitání o nejtajnějších nejdůvěrnějších tajemstvích. Mohla se týkat toho, co holky říkaly, toho, co mě napadlo, že bych mohla zkusit, nebo důvěrných informací o klucích, kteří nějak jevili zájem. Nikde jinde se o tak intimních věcech mluvit nedalo, ale tady? Zachumlané pod dekou, obklopené spoustou polštářků s rozsvícenou malou noční lampičkou? Klidně.

Myslela jsem, že si to jen vymýšlím, ale asi to bude fakt. Moje postel je léčivá. Obě dcerušky si na chvíli zdřímly v mé posteli a vstaly jako rybičky.