Dokonce i Edita

Šla jsem domů z práce. Mechanicky jsem šlapala svou obvyklou trasou známými ulicemi šedým a pochmurným podvečerem. Bylo mi těžko u srdce a měla jsem dojem, jakoby v mých vnitřnostech přebýval těžký ostrý kámen. „Dokonce i Edita,“ povzdechla jsem si nahlas a nestarala se o to, jestli mě někdo uslyší. I ta krásná štíhlá Edita s dlouhými vlasy a dívčím půvabem, to nekonfliktní jemné stvoření, ta báječná ženská, pracovitá, tvořivá a obětavá manželka, i tahle skvělá žena je opuštěná. Co by za to můj muž dal, kdybych vypadala jako ona! Co by kterýkoli muž dal za to, kdyby jeho žena nejen vypadala, ale i byla jako Edita.  Ale i ona je odvržená.

Přišla mi to dneska říct. Plakala, když mi vyprávěla, že asi tak půl roku se jí zdál manžel divný. Podrážděný a nevrlý, utrhoval se nesmyslně na děti, nikdo se mu nemohl zavděčit. Často býval pryč. Zahýbal. Pak se jednoho dne zeptala, co se děje a dozvěděla se, že našel své štěstí. Konečně prý našel ženu, po jaké celý život toužil, teprve od ní se mu dostává toho, co muž potřebuje a tak k ní odchází. Tak se Editě zhroutilo posledních dvacet let života. Snažila se manželství zachránit, konzultovala u odborníků, udělala asi opravdu všechno, co bylo možné. Avšak marně. Manžel ji opustil. Nezradil však jen svou ženu, ale i své dvě děti. Popřel celý svůj život, všechny hodnoty. Byla zoufalá. Plakaly jsme spolu, protože co na takovou zprávu může člověk říct?

Mně bylo hrozně. Když i Edita je bez muže, kde mám nějakou záruku já? Copak mi manžel občas nenaznačuje, že bych možná měla zhubnout? Zdá se, že není se mnou spokojený. Taky bývá často nevrlý a mrzutý a někdy se na nás utrhuje kvůli maličkostem. Častěji se hádáme. Cítila jsem fyzickou bolest, jak mé vnitřnosti proklálo kopí strachu. Rozpad Editina manželství byl už několikátý v řadě našich známých. U některých párů to člověk tak nějak čekal. Bylo zjevné, že něco neklape. Avšak některá ta manželství vypadala zvenčí pořád tak klidně, tak bezpečně, tak neotřesitelně. Ale pod povrchem to nejspíš bylo jiné. Kde mám nějakou jistotu já? Strašně jsem se bála. Najednou jsem pochopila ta úlevná vydechnutí různých našich přátel, s nimiž jsme se setkali po dlouhé době, a oni zjistili, že jsme stále spolu, že je vše při starém. Došlo mi, proč mě jedna z mých kamarádek prosila zčásti žertem, zčásti naléhavě, abychom se my dva s mužem nikdy nerozcházeli, že jsme pro ni důkazem stability. Důkazem toho, že stálé věrné manželství je přece jen možné. Že něco takového existuje i v reálném životě, nejen v románech. Tehdy mi to přišlo trochu přepjaté, ale teď tomu rozumím. Také můj svět se povážlivě rozkolíbal rozchodem těch dvou.

Dorazila jsem domů a musela jsem vypadat opravdu zničeně. Můj drahý se mě neptal, ale rovnou zkonstatoval, že jsem měla hrozný den a nabídl mi sklenku vína. Sedli jsme si spolu v kuchyni a já jsem mu řekla, co je nového: „Edita se bude rozvádět. Dokonce i Edita.“ Nevěřícně kroutil hlavou a divil se stejně jako já. Pak chtěl vědět nějaké podrobnosti a na závěr mi řekl: „To bych já nikdy neudělal.“