pátek 5. srpna 2016

Já jsem exponát


Už zase chodí. Přes zimu skoro nechodili, ale jak se oteplí, jsou zase tu. Turisté uspořádaní ve výpravách s vůdcem v čele brouzdají centrem města. Drží se v houfu za mužem nebo ženou se zdviženým deštníkem jako znamením vedoucího výpravy. Rozhlížejí se kolem sebe, fotí. Vlevo památník, vpravo kašna. Před vámi věž, za vámi náměstí. Někteří z cizinců koukají jenom tam, kam ukazuje průvodce, jiní stihnou hledět i jinam. Celé město se stalo kulisou jejich prohlídky.
Výpravy mohou obdivovat všechny historické kamenné budovy, kostelní věže a starobylé zdobené fasády, ale zároveň i letos nové obrovské prosklené výkladní skříně s luxusním zbožím. Po ulicích lemovaných vzrostlými stromy a slunečníky u kavárenských zahrádek dojdou ke kašnám tryskajícím do výšky a cestou se proplétají mezi davy místních lidí. V hejnu obklopují svého průvodce a naslouchají jeho výkladům. My lidi, co tudy zrovna jdeme ze školy, z práce, na nákup nebo jen tak na zmrzlinu, jsme součástí té expozice. Štrúdl dětí ze základní školy putuje někam s aktovkami na zádech a štěbetá, až se to rozléhá kolem. Na lavičkách u zastávky tramvaje posedávají staré paní s taškami a košíky z trhu. Čouhají jim z nich pórky, zelená cibulka a hlavičky salátu. Dvě slečny si něco důležitého špitají, popíjejí u toho kávu z bílých kelímků s víčky a vítr cuchá jejich dlouhé vlasy. Důležitě vypadající mladý muž v obleku s kravatou a kufříkem někam spěchá a v chůzi po telefonu řeší své obchodní záležitosti. Součástí té expozice jsem i já.
Zkouším se na sebe podívat pohledem cizince z výpravy. Vždycky si totiž v cizím městě prohlížím nejvíc místní lidi. Jak tam žijí? Uvědomují si krásu svého města? V cizině navíc chci co nejvíc proniknout do životních rytmů a zvyklostí té země. Zajímá mne, jestli jedí víc venku nebo doma. Je pro místní běžné, dát si na ulici v zahrádce kavárny kávu? Nebo je to jen aranž pro turisty? Co nakupují na trhu? Žijí stejně jako já? Mohla bych z jejich životních zvyklostí načerpat nějakou inspiraci pro sebe?

Jak tedy na turisty v mém městě mohu naopak působit já? Zrovna teď totiž sedím na kamenném okraji starobylé kašny, u mých nohou stojí koš s nákupy z trhu. Je vidět efektní kombinaci kopru, růží a rajčat. Čekám na manžela, který mi slíbil pomoci s košem, ale právě vyřizuje nějakou svou záležitost. Protože to trvá dlouho, koupila jsem si u zmrzlináře s bleděmodrým vozíkem kornoutek malinové zmrzliny s kousky čokolády. Mlsám zmrzlinu, rozhlížím se po kolemjdoucích, usmíváme se na sebe s malým chlapečkem, který se marně pokouší vyškrábat na obrubu kašny, aby viděl vodu, větřík mi čechrá vlasy a nadzdvihuje sukni mých letních šatů. A zrovna v tuhle chvíli kolem pochoduje zástup japonských turistů. Jejich průvodce jde v čele a nese nad hlavou žlutý praporek. Zastaví se na deset kroků ode mne, ukazuje na kašnu a něco vypráví. Všichni si fotí mne. Snažím se nedat najevo rozpaky. Hlídám si sukni, pomalu lížu zmrzlinu a dělám, jakoby nic. Jsem exponátem. Doufám, že své město dobře reprezentuju.

Žádné komentáře:

Okomentovat