středa 30. září 2015

Zaměřit se na potěšení

Dneska se dala se mnou v obchodě do řeči jedna smutná paní. Jak to tak bývá, vzpomněla si, že mne vlastně zná z jakéhosi televizního pořadu, což spustilo stavidla její výmluvnosti. Člověk z obrazovky je totiž jaksi důvěryhodnější, moudřejší a jeho slovo platí.
Povyprávěla mi o sobě a svém životě věci, které bych byla raději nechtěla vědět. Všechny byly smutné, negativní a bolestné. Paní se ve svých černých vzpomínkách utápěla přímo vášnivě. Jako by byla barvoslepá a všechny barvy kromě zářivě bílé byly vlastně hned černé. Té zářivě bílé se v jejím životě vyskytovalo pramálo. Z takových řečí se mi svírá žaludek. Znám podobné případy a vím už, že se mi málokdy podařilo takového člověka nějak potěšit. Oni se rozhodli vidět černě a tak je všechno černé. Samozřejmě hlavně v jejich životě, ostatní si mohou žít dobře, radostně, dokonce i šťastně. „Já vím, že bych měla hledat to hezké, vzpomínat na to dobré, ale já to nějak nedokážu,“ svěřila se mi smutná paní. Koukala na mne svýma krásnýma očima a já jsem nevěděla, co ode mne vlastně čeká.
Nechtělo se mi marně mluvit povzbuzující slova. Všechno, co bych jí mohla říct, už nejspíš mnohokrát slyšela. Znám ty situace, kdy půl hodiny někomu něco vykládám a on pak poděkuje, povzdechne si, že je to sice hezké, ale co je mu to platné, když on to nedokáže, a odejde. Mně mezitím stojí práce, kterou za mne nikdo neudělá. Potřebovala jsem zaevidovat balík nových knih a pak je zařadit do polic. Trochu neklidně jsem přešlapovala za pultem, ale paní se nehýbala.
Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi dávno byla na jedné křesťanské konferenci zaměřené na vize a životní cíle. Všichni tam mluvili o velkých vizích a životním poslání, dost se prorokovalo. Taky jsem chtěla mít nějaký veliký životní cíl či důležité poslání, ale nic z toho, o čem se mluvilo, nerezonovalo s mým srdcem. Styděla jsem se trochu, že pořád nic nemám, když většina ostatních se zalykala nadšením, jak zajímavý život je čeká, jak důstojného poslání jsou hodni. Já nic. Už jsem si připadala trapně, když i ke mně měla jedna dívka proroctví. Vyprávěla o krátkém vidění, v němž jsem já byla na slavnosti a pomáhala dětem u atrakce, kde se zavázanýma očima odstřihovaly sladkosti pověšené na provázcích. „Tys jim pomáhala najít ty sladkosti, aby jich odstřihly co nejvíc,“ sdělila mi a vysvětlila, že to mohu vztáhnout i na život obecně. „Budeš pomáhat lidem nacházet potěšení.“ Tehdy mne to trochu zklamalo, čekala jsem něco významnějšího, důležitějšího, možná okázalejšího, ale pamatuju, že moje srdce jen tak uspokojeně vzdychlo. Brzy jsem na tohle proroctví zapomněla. Po mnoha letech od té události jsem vyklízela zásuvku v psacím stole a objevila jsem krabici od bonboniéry plnou různých papírků a sešitků. Mé zápisky, poznámky a vzkazy z hluboké minulosti. Zvědavě a trochu dojatě jsem se tím probírala a mezi náčrtky recenzí na zajímavé knihy, jedním receptem na ovocné knedlíky a poznámkami z nějakých přednášek jsem nalezla zápis právě toho proroctví o dětech se zavázanýma očima a nůžkami v rukou, sladkostech na šňůrkách a mé pomoci. Došlo mi to. Vždyť já jsem napsala tři knihy přímo o potěšeních a jejich hledání, nacházení a vychutnávání! I když jsem zapomněla na slova proroctví, ono se stejně naplnilo.
Nemohu tu paní se smutnýma očima nechat jen tak. Nedá mi to. Chce to něco jednoduchého. „Víte, co? Zapište si každý večer jedno slovo nebo jednu větu o tom, co hezkého se vám ten den přihodilo. Nejspíš potěšení nevidíte, protože je nehledáte. A kdo hledá? Najde!“ Paní rozjasnila tvář náznakem úsměvu. „A víte, že máte pravdu? Moje maminka to taky tak dělávala. Našla jsem po její smrti takový malý zápisníček…“ (Teprve když odešla, mě napadlo, že jsem jí měla prodat krásný zápisníček, pero a svou knížku o potěšeních. Ach jo, kdy já se to naučím?)


Žádné komentáře:

Okomentovat