Nejsem si jistá, že vybírání a nakupování bot patří k těm pravým potěšením. Spíš mi to přijde jako adrenalinový sport. Skloubit účel, vzhled a pohodlí s cenou, to nebývá snadný úkol! Vybrat si ty pravé boty – toť hrdinský výkon.
Ale zato potom... Vzpomínám si na své dívčí botičky, když jsem byla ještě malá. Maminka mi kupovala botičky dvojího druhu: na všední den a na neděli. Ty nedělní jsem směla nosit skutečně jen v neděli nebo nanejvýš při nějakých zvláštních příležitostech. Všední byly všední. Není divu, že ty krásnější botičky jsem moc nenosila, trčely v botníku a po nějaké době mi byly malé. Pak mi maminka dovolila je nosit i ve všední den. Jak moc jsem po nich před tím toužila, tak moc jsem je pak nenáviděla. Kdo by dobrovolně nosit tlačící boty?
Když už jsem si mohla boty vybírat sama, zařekla jsem se, že si nikdy nekoupím tlačivé. To se lehce řekne, ale hůře provede. Naposled jsem si koupila botičky, které vypadaly jako pohodlnost sama. V obchodě jsem se v nich chvíli procházela a zdálo se, že je na nohou ani necítím. Když jsem v nich vyrazila do práce, těšila jsem se, že mé nožky budou jako v bavlnce. Prvních pár hodin tomu tak i skutečně bylo. Vznášela jsem se v nových střevíčcích a měla jsem dojem, že mi dělají moc krásnou nohu.
Ke konci pracovního dne už jsem pociťovala nějaké tlaky. Moc jsem si jich nevšímala, soustředila jsem se na úplně jiné věci. Ovšem po cestě domů jsem už nemohla ignorovat, že mě tlačí pravá botka. U kotníku pravého palce to bolelo tak silně, že jsem se musela zastavovat, abych si trošku odpočinula. Dobelhala jsem se domů a zuřila. Jak je to možné? Tak pečlivě jsem vybírala, tolik jsme si dala záležet, abych měla pohodlné a krásné botičky, a přece mě tlačí. Může člověk něco takového reklamovat? Jak bych dokázala, že mě ta pravá botka tlačí, když nic vadného na ní není vidět? Znechuceně jsem se v předsíni vyzula a boty strčila do horní police v botníku.
Druhého dne ráno jsem se dlouze rozhodovala, co si obout. Spíš ty hezké nebo ty pohodlné? Vzpomněla jsem si na otlačený palec. Dneska budu celý den na nohou, musím vyřídit nějaké pochůzky po městě, na hrdinství není čas. Vytáhla jsem své staré osvědčené červené kozačky, v nichž mě ještě nikdy nic netlačilo a vyrazila do ulic. „Pohodlné boty jsou fakt potěšením,“ přemýšlela jsem v chůzi po ulici a malinko jsem si poskočila.
Žádné komentáře:
Okomentovat