Nic

„Tak co, maminko, jaké jsi dneska našla potěšení?“ ptala se mě dcera večer v koupelně. Celý den jsme se neviděly, jak jsme toho každá měla moc, a tak jsme doháněly nedostatek informací. Čistila jsem si právě obličej vatovým tamponkem a zamyslela jsem se: „Co to dneska bylo?“

Dceruška na mne zvědavě koukala a čekala na odpověď. „No dneska jsem měla potěšení z ničeho,“ prohlásila jsem. „Z ničeho? Tys neměla dneska žádné potěšení? Chudinko maminko, to je mi tě líto,“litovala mě dcera. „Ale já jsem neřekla, že jsem nenašla potěšení,“ hájila jsem se, „mým potěšením dneska bylo nic.“ „Nic? Jak to?“ dožadovala se vysvětlení má dcera, „tomu nerozumím. Jak může nic člověka potěšit?“ „Já ti to vysvětlím,“ usmála jsem se na ni do zrcadla.

„Dneska toho bylo v práci opravdu hodně, mluvila jsem s tolika lidmi a vyřizovala jsem tolik věcí, že si ani nepamatuju, co všechno to bylo. Po cestě domů jsem se ještě stavila na poště a nesla jsem těžkou tašku s nákupem a taky mě trochu tlačily boty. Přišla jsem domů a byla jsem tak unavená, že jsem si neuměla představit, že bych měla ještě něco dělat, s někým mluvit, na něco reagovat. Natočila jsem si sklenici vody, vypila jsem ji a pak jsem sebou plácla na postel. Byla jsem tak ráda, že nikdo z vás není doma.“ Dceruška mě soucitně pohladila po zádech a já jsem si vzala ještě jeden čistý tampon. Jen místo pleťového mléka jsem použila pleťovou vodu.

„Tak jsem jen ležela a cítila jsem, jak mě bolí nohy. Dýchala jsem zhluboka a strašně moc mě těšilo, že nemusím vařit večeři, uklízet byt, žehlit prádlo, zalívat kytky, čistit boty nebo nevím, co ještě. Zkrátka, že nemusím vůbec nic dělat. Možná bych mohla i na chvíli usnout, takové tu bylo ticho. Bylo to opravdu příjemné.“ „No vida,“ zaradovala se dcera, „tak i nic může být potěšením. Kdo by to byl řekl?“ Byla už oblečená do svého puntíkovaného pyžamka a v ruce držela ještě kartáč na vlasy. „Napíšeš o tom?“ vyzvídala a kartáčovala si vlasy. „Myslíš, že by to někdo pochopil? Psát o ničem je přece divné,“ namítala jsem. „Ale jo, jen se neboj,“ uklidňovala mne a jako důkaz použila neotřesitelného argumentu, „když jsem to pochopila já…“ „Tak jo, já to zkusím,“ slíbila jsem, „ale až zítra, dneska už nic nedělám, jdu spát.“ „No jasně,“ usmála se na mne, „dobrou noc.“