Některé knížky nemusí mít lesklé obálky, tlusté hřbety a spoustu slov uvnitř. Některé knížky mohou být klidně útlé svazky bez obrázků a stejně vás dostanou. Začtete se do nich na veřejnosti a ať děláte, co chcete, musíte plakat, protože jejich slova se nějak dotknou vašeho srdce.
Knížku Oskar a růžová paní jsem vzala do ruky náhodou. Ležela tak nenápadně na kraji stolu prodejního stánku na jedné konferenci. Prohlížela jsem si tam o přestávce knížky, které jsem ještě neznala a tuhle jsem viděla poprvé. Jen tak zběžně jsem ji prolistovala a usoudila, že bych ji mohla malinko ochutnat. Konferenční přestávka byla dlouhá. Začetla jsem se někde zhruba uprostřed. Malý kluk někde v nemocnici psal dopisy Bohu. Musela jsem se vrátit na začátek a nemohla jsem se odtrhnout, dokud jsem nedočetla do konce, i když bylo skoro od začátku víceméně jasné, jak to dopadne. Na začátku jsem zvedala obočí, uprostřed jsem se usmívala a při čtení posledních stránek jsem plakala. Co mě tak dostalo? Prostinký příběh, obyčejná slova, předvídatelné rozuzlení?
Psát o složitých věcech tak prostě, že porozumět může i dítě, je strašně těžké. Psát o nemoci, bolesti, loučení, smrti, naději, lásce a Bohu je někdy nemožné. Autorovi Oskara a růžové paní se to povedlo. Prostý příběh malého kluka, který umírá v nemocnici, vám poví o Bohu víc než tlusté traktáty plné cizích slov. Nevěříte? Přečtěte si to. (Jestli se stydíte plakat na veřejnosti, počkejte se čtením na doma.)
Schmitt, Eric-Emmanuel: Oskar a růžová paní, Garamond 2006.
Žádné komentáře:
Okomentovat