Vysvědčení

„A dostávali jste v domácí škole taky vysvědčení?“ ptala se mne jedna maminka, která zrovna řešila se svým synkem nějaké potíže ohledně tohoto úředního dokumentu.  Za pomoci tatínkova skeneru se pokusil o drobnou revizi pololetního archu. „A to ty známky vám dali podle přezkoušení?“ než jsem stačila odpovědět, napadlo ji ještě: „A jak vám to vysvědčení dali? A jak jste to oslavili?“

Dostávali

Samozřejmě, že jsme v domácí škole dostávali vysvědčení. Jen pro nás mělo menší význam, než pro běžné školáky. Jednak to pro nás rodiče nebylo žádné překvapení, protože známky navrhuje vyučující. Odpadlo tedy známé napětí, jak to nakonec dopadne, jestli se úča smiluje, a přece jen dá tu jedničku, když průměr kolísá mezi jedničkou a dvojkou. A jednak v domácí škole známky nehrají zdaleka takovou roli jako ve škole běžné.

V domácí škole se totiž učíte, abyste učivo ovládli a uměli je prakticky používat. Jasně, že se v domácí škole zkouší! Jenomže když se zkoušením zjistí, žák neumí, hledá se způsob, jak se to naučit. Neopustíme látku, kterou jsme nezvládli. Ve škole je to jinak. Tam je často výsledek zkoušení ovocem náhody, nálady a nevyzpytatelných okolností. Známky pak bývají stigmatem žáka. Máš špatné známky? Jsi hloupý. Máš samé jedničky? Jsi výjimečně inteligentní. Tak tomu ale přece není.

Kdo je vydal

Vysvědčení vždy vydává žákova kmenová škola, tedy ta, kde byl přezkoušen. Na přezkoušení rodiče vezou návrh hodnocení podle výsledků pololetní práce doma. Přezkoušením se známky potvrdí nebo revidují. Hodnocení může být slovní nebo klasické číselné.

Neslavili

Nijak jsme vysvědčení neslavili. Vzhledem k tomu, že domácí vzdělávání je daleko efektivnějším procesem, nežli tomu je ve školních budovách, dostavovali jsme se na pololetní přezkoušení se značným časovým předstihem. Z látky prvního pololetí jsme se nechávali přezkoušet někdy koncem listopadu, druhé pololetí jsme uzavírali koncem dubna, nanejvýš začátkem května. S látkou i jejím procvičením jsme byli hotovi, ve školách ještě byl docela klid a paní učitelky na nás měly čas. Slavili jsme tedy úspěšné přezkoušení. Pamatuju si, že jsme se vždycky po zkouškách stavovali v cukrárně u školy. Doma nás čekala slavnostní večeře a pyšná hlášení babičkám. Než přišlo vysvědčení (podle předpisů se nesmí vydávat dříve než poslední školní den), měli jsme za sebou spoustu další práce, nových zážitků i poznatků. Ten školní papír byl už něco tak starého, že nikdy nevzbudil větší pozornost. Někdy nám ho hodná paní učitelka poslala poštou, někdy jsme si pro ně museli zajít. Máme je všechna, ale nechyběla by nám.

Vysvědčení v domácí škole nemá zdaleka takový význam, jako pro běžné školáky.