Včera jsem uklízela
v horním šuplíku u mého psacího stolu. Nemohla jsem totiž najít nějaký
záruční list. Tyhle dokumenty normálně skladuje můj muž v pečlivě
nadepsaných deskách ve své pracovně, ale tentokrát tam hledaný list nebyl, a
tak musel být u mne. Bránila jsem se, že takové věci ve svých zásuvkách vůbec
nemám, ale někde přece být musel. Můj milý muž mi řekl: „Ty, takový systematik,
bys ho jistě hravě našla, kdyby tam byl... Máš přece ve svém stole pořádek?“ Nebylo tedy zbytí a musela jsem ten šuplík
probrat.
Mezi složkami s dopisy
od posluchaček a čtenářek jsem našla příručku o používání internetu pro ženy,
několik krásně ilustrovaných dopisů od dcer, když jsme si hrály na princezny,
programy divadelních představení, výstřižky z časopisů, které mi kdysi
připadaly inspirativní, ale dneska už jsem marně vzpomínala proč, různé moje
papírky s poznámkami, úkoly a telefonními čísly... No takový můj archiv.
Samozřejmě záruční list nikde. To zas bude řečí o pořádku a systému.
Třídila jsem papírky,
obrázky a pohlednice, pročítala dopisy a zařazovala do složek a obálek nebo
házela do koše. Nad některými psaníčky jsem se musela pozastavit a připomenout
si celou tu situaci. Třeba tady. Malý vzkaz od naší Adélky, když ještě neznala
pravopis: „Dobré ráno, maminko moje hodná, sladká, starostlivá, chitrá! Ahoj.
A.“ Tenhle papírek ležel jednou ráno na stole pod mým hrnečkem s kávou a
Adélka, která tu kávu vařila, se náramně potutelně usmívala. Čekala, jak budu
reagovat na takové překvapení.
Nebo dopis od neznámé ženy, co
mi otevřela své srdce, když jí bylo těžko. Zaplakala jsem si nad ním. Taky
psaní od kamarádky, v němž píše o pohřbu jiné naší společné kamarádky.
Jaká to byla oslava, projev vděčnosti za naplněný život, kdy všichni smuteční
hosté s rodinou v čele děkovali Bohu za skvělou maminku a babičku. To
jsem plakala taky.
A tady svazek pohlednic
z našich prázdninových výprav. O prázdninách jsme měli půjčené auto, a tak
jsme si dopřáli pár výletů. Chtěli jsme si prohlédnout některé hrady a zámky
v okolí našeho města. Vždycky jsme si koupili pohlednici na památku. Ano,
tady jsme obědvali skvělé místní koláče na náměstí u kašny a obdivovali jsme
bohatou květinovou výzdobu celého městečka. Odkud je tahle obyčejná vstupenka?
Muzeum Ždánice? Co to bylo? Už si vzpomínám, tím malým městečkem jsme
projížděli a mému muži byl ten název povědomý. Prý tu někdy navštívil
spolužáka. Zastavili jsme a šli se projít do zámeckého parku. Tam jsme narazili
na nenápadný boční vchod do jinak uzavřené zámecké budovy s nápisem
Muzeum. Zaplatili jsme nepatrné vstupné a vešli. Něco takového jsem ještě
v životě neviděla! Tohle bylo skutečné muzeum tohoto města. Vystavovalo se
tu všechno možné. Od zmenšených ale funkčních pohyblivých modelů různých
zemědělských i průmyslových strojů přes zbytky zařízení domácnosti místní
šlechtické rodiny, obrazy slavných místních malířů, prastaré hračky, nádobí,
výšivky, kroje, nábytek. Většinou s kartičkou, kdo tento muzejní exponát
věnoval.
Nejvíc nás tenkrát pobavila
první televize, u níž byl komentář trochu obšírnější. Psalo se tam, že občan,
jenž tuto první televizi do muzea věnoval, jel tehdy původně do města Brna
koupit své manželce pračku, ale neodolal a místo toho se vrátil s televizí,
jež byla tehdy ve Ždánicích první a všichni se na ni chodili dívat. Komentář
manželky tam bohužel nebyl. Ve vitrínách vedle sebe spočívaly žehličky na uhlí
a první elektrická a první napařovací. Různé vystavené kuchyňské náčiní jsem
pamatovala ještě z kuchyně mé babičky. No jo, ale co mně je dnes ještě
milou připomínkou dětství, za pár let bude pro mé děti „středověk“. Před námi
se v místnostech muzea rozkládala opravdová historie městečka. O to
vzácnější, že ji shromažďovali sami obyvatelé. Běžné věci denní potřeby se
v zasklených vitrínách proměňovaly v opravdové seriózní muzejní
exponáty. Musí to být zvláštní pocit chodit do muzea koukat na cep svého
prapradědečka, vyšívanou zástěru prababičky, první kalkulačku strejdy Emila a
kočárek s panenkou, s nímž si hrála maminka. Jak moudrý je člověk, který
takovou na první pohled směšnou expozici spravuje, třídí a doplňuje.
Uklízela jsem svůj šuplík a
přemítala o tom, jak bohatý je národ, která zná minulost své země, historii své
kultury, váží si jí a předává nějaký odkaz svým potomkům. Najednou mě napadlo,
že ten můj šuplík je vlastně také takovým muzeem naší rodiny. Malé soukromé
muzeum. Že ty moje složky s nápisy Rodinné výlety, Dopisy čtenářek,
Přáníčka od dětí nebo Nápady ke zpracování jsou podobné vitrínám v muzeu.
Rozhodla jsem se, že budu taky moudrou ředitelkou našeho rodinného muzea,
abychom měli jaký odkaz předat dětem našich dětí. Vstupenku ze Ždánického muzea
jsem vybrala z koše a přidala do složky Rodinné výlety k jednomu
číslu Ždánického zpravodaje, který jsme si tam taky koupili. Mapovalo totiž
historii šlechtické rodiny původně obývající zámek. Byl to tehdy moc prima
výlet.
Záruční list jsem stejně
nenašla. Šuplík jsem ale zavírala s velkou vděčností za hřejivé vzpomínky na
krásné první roky našich dětí, za přátelství na dálku, jehož stopy neslo
množství dopisů, za velké bohatství, kterým nás jako rodinu Bůh obdaroval. Ani
mi nevadilo poslouchat lehce štiplavé řeči o proslaveném systému v mém
psacím stole. Co je jeden záruční list proti takovém bohatství historie, které
máme! Mávla jsem rukou, že on se jistě najde, však někde musí být.
Ten záruční list se nakonec našel
až večer. Nějak záhadně se přimotal do úplně jiné složky v pracovně mého
muže. No jasně, někde přece být musel.
Z knihy Hořká
čokoláda
Žádné komentáře:
Okomentovat