středa 4. ledna 2017

Tříkrálová sbírka

Zazvonil zvonek u domovních dveří. Kdo to může být? Navečer  už byla venku úplná tma. „Nikoho přece nečekáme,“ ujišťovala jsem sama sebe, když jsem tápala temnou předsíní k vypínači světla. Byla jsem docela unavená z práce, těšila jsem se na klidný večer, že si s dcerami uvaříme horkou čokoládu a budeme si povídat nebo číst nebo něco takového, podobně poklidně domáckého. Na žádnou návštěvu jsem skutečně neměla náladu.

Zmáčkla jsem automaticky bzučák u domovních dveří a zvonícího návštěvníka vpustila do chodby domu. Otevřela jsem dveře bytu a vyčkávala, kdo vystoupá těch pár schodů z ulice k nám do přízemí. Ozvalo se cupitání, nějaký šum a před mýma užaslýma očima se objevila trojice malých chlapečků v bílých hábitech s velkými černými kříži a s papírovými korunkami na hlavě. Tři králové!

Hoši se postavili do řady vedle sebe, mrkli po sobě, ten prostřední, o pár pohlavků vyšší než ostatní, a tedy asi nejstarší z nich, kývl. Spustili písničku o třech králích, co přicházejí zdaleka a vinšují všechno dobré. Zpívali krásně čistě. Byla jsem potěšená. Opřela jsem se o dveře a se zalíbením jsem si vyslechla písničku do konce. Když dozpívali, ten nejvyšší z králů mi ještě přednesl naučenou gratulaci do nového roku. Pak se všichni tři uklonili. Usmívala jsem se a pochválila je. Oni na mě hleděli a čekali. Trochu jsem zrozpačitěla. Co mám udělat? Aha, chtělo by to odměnu, napadlo mne. Z kabelky jsem vyštrachala peněženku a vysypala jsem si drobné do dlaně. Mohlo to být tak třicet korun. Dala jsem jim je všechny. Zdvořile poděkovali a odešli. Koukala jsem se za nimi, jak vycházeli z domu, a měla jsem dojem, že na ně venku někdo dospělý čeká. „To je dobře, že nejdou sami,“ napadlo mě.

Zavřela jsem dveře od bytu, v kuchyni jsem si postavila na čaj a přemítala jsem o kráse lidových tradic, které lze, jak vidno, uchovávat i ve městě. Uvařila jsem čaj a odnesla jsem si konvici s šálkem do pokoje. Ještě než jsem se stačila napít, zazvonil zvonek u domovních dveří. Za nimi stáli další tři kluci v bílém s korunkami na hlavách. Taky se postavili, taky po sobě mrkli a taky spustili písničku o třech králích, co jdou zdaleka. Zpívali krásně, čistě a navíc ještě trojhlasně! Dostali padesátikorunu, kterou jsem našla v kapse.


Než jsem čaj dopila, zvonili ještě jednou. Pokaždé malí tmaví chlapečci, kteří zazpívali písničku, popřáli do nového roku a pak čekali odměnu. Pokaždé na ně venku někdo dospělý čekal. Těm posledním jsem řekla, že už tu byli před nimi dvakrát. „No, to byl určitě strýc Géza s klukama, paní. A ten nejmenší byl můj brácha, my jsme mu ho půjčili,“ bezelstně vykládal jeden z chlapečků. „A vy děláte nějakou tu tříkrálovou sbírku?“ zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla na jakýsi článek v novinách. „Ne, paní. My sbíráme na sebe,“ ujistil mě chlapeček a rozloučil se. „Táta na nás venku čeká, víte?“ a odhopkali po schodech na ulici. A stejně, ti druzí zpívali nejlíp.

Žádné komentáře:

Okomentovat