Nikdy bych nevěřila, že to někdy
řeknu. Kdyby byl mi někdo tvrdil něco podobného, pomyslela bych
si, že je to nesmysl. Nikdy jsem se netajila tím, že žehlení
nepatří k mým oblíbeným domácím pracím. Nebavilo mě,
ani když jsem žehlívala plínky naší Aničky (ach, jaké mám
staré dítě, pamatuje látkové plínky) a z té nudné práce
jsem si udělala zajímavý výzkum. Pokoušela jsem se vyžehlit a
složit plínku za použití co nejméně pohybů. Bylo to legrační.
Dodnes se snažím žehlení se co
možná vyhnout. Já toho vlastně ani moc k žehlení nemívám.
Pokud se mi podaří prádlo dobře pověsit a po usušení hezky
složit, žádné žehlení není zapotřebí. Jediné, co nedokážu
obejít, jsou ubrusy a kapesníky. Ubrusy jsou má osobní úchylka.
Mám ráda textilní ubrus, i když se snadno pokecá a musí se
prát. Přece nebudeme kecat na holý stůl? Látkové kapesníky
používá u nás doma hlavně můj muž. Nevím proč, ale papírové
nemá rád. Naštěstí jich má velkou zásobu z dob, kdy se
ještě látkové kapesníky často dávaly jako vánoční dárek.
Dostával je od většiny příbuzných a tak jich má dost. Se
žehlením proto není třeba spěchat, počkám si vždycky, až se
jich nahromadí víc, aby to žehlení vůbec stálo za to.
Na výstavě o hospodyňkách v muzeu
jsem si prohlížela staré žehličky. Vypadaly spíš jako zbraně
než jako nástroje k rovnání prádla. Žhavily se vkládáním
uhlíků, které se vybíraly z kamen. Jakmile vychladly, zase
bylo potřeba je přendat do kamen a nahradit čerstvě žhavými.
Vzpomněla jsem si, že moje babička mi kdysi dávno vyprávěla o
takovém žehlení. Říkala, že to bylo hrozné. Uhlí a čistě
vyprané prádlo nikdy nešlo moc dobře dohromady. Na skoro už
dokonale vyžehlené povlečení, ubrus nebo sváteční zástěru
vždycky spadla nějaká ta saze z rozžhaveného uhlí. Mohlo
se to prát, škrobit, bělit a sušit znovu. Taky prý bylo dost
obtížné regulovat teplotu žehličky. Ještě si vzpomínám, jak
si babička stěžovala, že žehlení bylo prací pro opravdu silné
paže. Žehličky tohoto typu byly totiž dost těžké.
Celou cestu domů z muzea jsem na
to musela myslet. Jakým obrovským technickým vývojem žehlička
prošla? Nejenže ji nepotřebuju plnit žhavým uhlím, aby hřála,
a riskovat, že si vyprané prádlo hned zase umažu, protože mám
báječnou lehkou elektrickou, nepotřebuju ani předem všechno
kropit, protože moje žehlička je napařovací. Tohle kdyby babička
viděla! Jak by žasla! Možná by potom žehlila ráda. A já?
Přijela jsem domů, vytáhla žehlicí prkno, naplnila nádobku
žehličky vodou a pustila jsem se do žehlení hromádky kapesníků,
nastřádané za kdoví kolik týdnů. Není ono v tom dnešním
žehlení taky kus potěšení?
Žádné komentáře:
Okomentovat