Moje velká holčička dostala chuť na něco sladkého. Hledala
ve svých tajných skrýších nějaké zapomenuté dobroty, ale nic nenašla. Pátrala
ve skříňce na sladkosti v kuchyni, ale nic tam nebylo, jen poslední dvě
žvýkačky a jedna műsli tyčinka a to nebylo ono. Obcházela kolem mne a nenápadně
vyzvídala, jestli náhodou nemám někde něco zapomenutého, co by jí tak mohlo
chutnat.
„Já tady už opravdu nic nemám, pusinko,“ zkontrolovala jsem svou zásuvku, kde obvykle mívám nějaké mlsání, „musíš si skočit do obchodu něco koupit.“ Radostně poskočila a řekla: „Tak jo.“ „Chceš peníze?“ zeptala jsem se. „Ne, já mám,“ velkopansky mne odbyla a už byla pryč. Zabrala jsem se zase do svého psaní. Samoobsluha je na naší ulici jen kousek cesty od našeho domu, věděla jsem, že bude za chvilku zpátky. Taky že byla.
„Koukni, co jsem si přinesla,“ chlubila se svým úlovkem. No jasně, lentilky. Ty snad miluje každý. „Chceš, maminko?“ nabídla mi šlechetně dcera. „Hm, tak jo. Jednu si vezmu, ale musí být červená. Máš tam nějakou červenou?“ vymýšlela jsem si. „Proč chceš zrovna červenou?“ divila se mi dcera. Vysypala kvůli mně celou krabičku lentilek na roh mého psacího stolu. Sama si vstrčila do pusy jednu žlutou a hned za ní jednu růžovou. Prstem jsem prohrábla hromádku barevných bonbonů a vybrala jsem si jednu červenou. „Proč červenou? Protože koukej, s červenou si namaluješ pusu a ještě si zamlsáš.“ Názorně jsem předvedla, jak to myslím: zašmejdila jsem si lentilkou po olíznutých rtech a pak jsem ji snědla. Dceruška obdivně vzdychla: „Kde ses to naučila?“ „Ve školce, asi ve školce,“ odpověděla jsem. Poděkovala jsem za to malé potěšení a dala najevo, že bych už zase chtěla pracovat. Moje holubička mě dál nezdržovala a zmizela v holčičím pokoji i s lentilkami, které pečlivě shrnula zpátky do krabičky.
Dopsala jsem, co bylo potřeba, vypnula jsem počítač a šla dělat jiné věci. Večer jsem si na psacím stole rovnala složku papírů a v zásuvce jsem hledala nějaké doklady a můj zrak padl na malinkou skleněnou mističku ze servisu pro panenky. Stála u hrnečku s tužkami a byla plná červených lentilek. To už bylo fakt velké potěšení.
„Já tady už opravdu nic nemám, pusinko,“ zkontrolovala jsem svou zásuvku, kde obvykle mívám nějaké mlsání, „musíš si skočit do obchodu něco koupit.“ Radostně poskočila a řekla: „Tak jo.“ „Chceš peníze?“ zeptala jsem se. „Ne, já mám,“ velkopansky mne odbyla a už byla pryč. Zabrala jsem se zase do svého psaní. Samoobsluha je na naší ulici jen kousek cesty od našeho domu, věděla jsem, že bude za chvilku zpátky. Taky že byla.
„Koukni, co jsem si přinesla,“ chlubila se svým úlovkem. No jasně, lentilky. Ty snad miluje každý. „Chceš, maminko?“ nabídla mi šlechetně dcera. „Hm, tak jo. Jednu si vezmu, ale musí být červená. Máš tam nějakou červenou?“ vymýšlela jsem si. „Proč chceš zrovna červenou?“ divila se mi dcera. Vysypala kvůli mně celou krabičku lentilek na roh mého psacího stolu. Sama si vstrčila do pusy jednu žlutou a hned za ní jednu růžovou. Prstem jsem prohrábla hromádku barevných bonbonů a vybrala jsem si jednu červenou. „Proč červenou? Protože koukej, s červenou si namaluješ pusu a ještě si zamlsáš.“ Názorně jsem předvedla, jak to myslím: zašmejdila jsem si lentilkou po olíznutých rtech a pak jsem ji snědla. Dceruška obdivně vzdychla: „Kde ses to naučila?“ „Ve školce, asi ve školce,“ odpověděla jsem. Poděkovala jsem za to malé potěšení a dala najevo, že bych už zase chtěla pracovat. Moje holubička mě dál nezdržovala a zmizela v holčičím pokoji i s lentilkami, které pečlivě shrnula zpátky do krabičky.
Dopsala jsem, co bylo potřeba, vypnula jsem počítač a šla dělat jiné věci. Večer jsem si na psacím stole rovnala složku papírů a v zásuvce jsem hledala nějaké doklady a můj zrak padl na malinkou skleněnou mističku ze servisu pro panenky. Stála u hrnečku s tužkami a byla plná červených lentilek. To už bylo fakt velké potěšení.
Žádné komentáře:
Okomentovat