středa 15. června 2016

Na jednu cigaretku

Okno naší kuchyně vede do vnitrobloku. Tam máme zahrádku a pohledu na frontu protějších domů přes léto brání vysoké košaté lípy, jedna borovince, modřín, dvě sakury, pár meruněk a jedna magnólie.  Je to krásný pohled.Všechny domy mají balkony nasměrované do tohoto útěšného ostrůvku zeleně a obyvatelé zde často vysedávají, opalují se, pokuřují, věší prádlo, popíjejí kávu a pěstují květiny. V zimě je to horší. Listí opadá, a tak si se sousedy koukáme do oken. Je to dost daleko, abychom viděli podrobnosti, ale zamávat bychom si mohli.
V jednom z protějších domů bydlí ve třetím patře červená paní. Říkám jí tak proto, že má na sobě skoro vždycky něco červeného. Nejčastěji nosí velký červený svetr. Denně si chodí na balkon zakouřit.
Onehdy jsme se s naší Adélkou a školními úkoly usadily u kuchyňského stolu. Zatímco ona počítala třetí sloupeček příkladů se závorkami, mé oči bloudily po kuchyni. Když jsem si uvědomila, že počítám pavučiny na stropě a pohoršuju se nad špinavými záclonami, rychle jsem se zadívala oknem ven. Zrovna v tu chvíli vyšla na balkon naproti červená paní. „Ona jde kouřit! Vždyť je venku aspoň deset pod nulou!“ užasla jsem nahlas. „Schválně, jak dlouho tam v tom mrazu vydrží?“ položila jsem řečnickou otázku a mrkla jsem na budík na okně. Deset patnáct. Pak jsem pobídla Adélku, která koukala, na co to koukám, ať už dopočítá i ten poslední příklad.
Přes skotačící sýkorky, které ozobávaly kůži od slaniny pověšenou na zábradlí našeho balkonu, jsem po očku sledovala kouřící sousedku. Adélka dopočítala a přišoupla mi sešit ke kontrole. Slastně se protáhla, protože tušila, že to má všechno nebo aspoň skoro všechno správně. Přepočítávala jsem ty příklady a občas pohlídala červenou skvrnu na béžové fasádě protějšího domu. U předposledního příkladu zmizela. Koukla jsem znovu na budík a bylo deset dvacet dva. Tak jedna cigaretka v desetistupňovém mrazu trvala sedm minut. Stejně je to divný, jak ti kuřáci dokážou obětovat čas i pohodlí pro svou vášeň. I kdyby ta paní kouřila jen jeden balíček denně, je to dvacetkrát jedna cigaretka, dvacetkrát sedm minut, to je sto čtyřicet minut! Dvě hodiny každý den nedělá nic jiného, jen kouří. Tráví čas se svým bohem.
Kolik času se svým Bohem trávím denně já? Vyšlo by to na pravidelné dvě hodinky? Nikdy jsem si čas věnovaný Bohu nestopovala, ale teď mám chuť to udělat. Dvě hodiny vcelku, to určitě nemám. Ale po sedmi minutkách jakoby na jednu cigaretku? To už vypadá realisticky. Ani bych nemusela stát na balkoně na mrazu. Modlitba tak nesmrdí. Pozastavit se na jedno krátké objetí, na pár slov, na tiché spočinutí – to je hodně lákavé. A když se ty minutky naskládají k sobě, dvě hodinky mám jako nic.
Adélce jsem oškrábala mrkev jako odměnu za správné výsledky a až si ji schroupe, půjde pohrát na zobcovou flétničku. Já budu mít pár minut volno. Ne moc dlouho, tak na jednu cigaretku, napadlo mě laškovně. Vím přesně, jak je využiju.


z knihy Hořká čokoláda, Postilla 2007

Žádné komentáře:

Okomentovat