Náušnice pro maminku

„Tyhle vám budou slušet,“ podávala jsem druhou náušnici z páru paní tak v mém věku. Stála před velkým zrcadlem a zkoumavě shlížela, jak dlouhá visací náušnice ladí s její tváří. Hrozen ametystů fialkově jiskřil a vytvářel krásné barevné spojení s jejíma očima. Zdály se jasnější a výrazněji zelené. Jakoby šperk zkomponovali právě pro tuto ženu. Ne každému to říkám, ne každé ženě totiž sluší šperk, který se jí zalíbí v kartonové krabičce za výlohou.

Nezdálo by se to, ale je to věda. Při výběru náušnic je zapotřebí uvážit mnoho ukazatelů. Proporce obličeje, tvar účesu, barva pleti a očí, délka krku hrají důležitou roli. Také výška, v níž má posazené uši je podstatná pro volbu náušnice. Někdo může nosit cokoli, někomu dlouhé náušnice opravdu nesluší. A ovšem některé ženy si to o sobě jen myslí, ale není to pravda. Já se nesnažím prodávat za každou cenu. Pokud budou zákaznici vybrané náušnice opravdu slušet, lidé z jejího okolí jí to řeknou a ona se pak vrátí, až si bude chtít koupit něco dalšího. A já samozřejmě chci, aby se vracely. Někdy je však výběr šperku ještě složitější. Můžete narazit na problémy, které byste nečekala a dostat se do hlubin lidského srdce.

Světlovlasá žena si nasadila i druhou náušnici z páru. Natočila se k zrcadlu jednou a pak i druhou tváří, ještě chvilku přemýšlela a pak přikývla. „Ano, vezmu si je,“ pronesla rozhodně. „Jsou krásné a ladí s vašima očima,“ švitořila jsem, zatímco jsem ukládala ametystové náušnice do krabičky. „Víte, ony jsou vlastně pro mou maminku,“ řekla paní a dodala: „Ona včera zemřela. Pohřeb bude mít pozítří.“  Překvapeně jsem vzhlédla. Co říct? Co na tohle říct? Naše oči se setkaly a ty její byly plné bolesti.

„Víte, maminka mi nikdy neřekla, že jsem hezká. Nikdy mě nepochválila, že mi to sluší. Nikdy neobdivovala můj účes nebo šaty. Nevím proč. A tak jsem si o sobě dlouhá léta myslela, že jsem ošklivá. Domnívala jsem se, že je vlastně jedno, co si obleču, jestli se nalíčím nebo jestli půjdu k holiči. Stejně nebudu vypadat dobře. Maminku jsem pravidelně navštěvovala, vodila jsem k ní děti, myslím, že jsme měly docela dobrý vztah, ale jakoby něco chybělo.“ Žena se na chvilku odmlčela, nicméně bylo zjevné, že tohle bude zpověď na delší dobu, a tak jsem se pro jistotu rozhlédla po obchodě. Naštěstí tu v této chvíli nikdo nebyl. Úpěnlivě jsem si přála, aby pro příští minuty nikdo nevešel a nevyrušil nás. Měla jsem pocit, že bych mohla začít plakat. Jak jsem jí rozuměla!

„Ano, já vím, jaké to je,“ souhlasila jsem s ní tiše. „Moje maminka také vždycky chválila mé spolužačky nebo kamarádky. Ony měly krásné vlasy, ladnou chůzi nebo jim slušelo oblečení. Mně nikdy.“  Ženě se v očích zaleskly slzy. „Tak mi rozumíte,“ zašeptala a bylo vidět, že přemáhá pláč. „Víte, teď v posledních týdnech byla maminka v nemocnici. Už jen ležela. Nemohla ani jíst a občas mívala bolesti. Hodně spala. Navštěvovala jsem ji každý den. A při jedné z těch návštěv mi řekla, že jsem její krásná dcera. Poprvé v životě! Ale řekla to. Že jsem její krásná dcera.“ Paní se rozvzlykala, ale potřebovala mi to doříci. „To proto si kupuju ty náušnice. Vezmu si je na pohřeb. Chci jí ještě naposledy ukázat, že mi to sluší…“  To už nám tekly slzy oběma. Nemohla jsem si pomoci a musela jsem ji obejmout. Chvilku jsme tak stály a pak jsem se shýbla pod pult pro krabici papírových kapesníků.