Uprostřed zimy jsem dostala větvičku. Manžel
mi ji přinesl z procházky. Prý
někde narazil na hromadu větví z prořezávaných stromů a připadalo mu, že
některé větvičky mají už pupeny tak slibné, že by se mohly rozvinout. Tak jednu
ulomil a přinesl mi ji domů. Já mám tyhle pozdravy z venku moc ráda a můj
muž to dobře ví. Vstrčila jsem ji do skleněné lahvičky od nějaké limonády a
postavila na kuchyňské okno.
„Co to bylo za strom?“ zeptala jsem se.
„Nevšiml jsem si. Jen jsem z té hromady větví utrhl vhodný kousek,“ usmál
se muž. Obhlížela jsem větvičku a lámala si hlavu. Nemohla jsem nějak poznat,
z jakého stromu ten klacík pochází. Žádný ze známých keřů to nebyl skoro
jistě, to bych snad poznala. Ale poznat druh stromu bez listů anebo aspoň bez
tvaru jeho koruny, to je už na mne moc těžké, takový znalec nejsem. Těšila jsem
se, že rozvíjející se lístky mi třeba trochu napoví.
Větvička si ale dávala na čas. Netvářila se,
že by hynula nebo schla, ale pupeny se taky nezvětšovaly, ani nijak neměnily
vzhled. Zdálo se mi to docela napínavé. Každé ráno jsem obhlížela větvičku, sem
tam doplnila vodu a trpělivě čekala. Po týdnu mi připadalo, že pupeny jsou o
trochu větší a více se lesknou. Po dalších několika dnech se z hladké
slupky začal odchlipovat první zelený lístek. Vypadalo to podobně, jako když
z Popelčina oříšku vykoukl cíp jejích plesových šatů. Znamenal příslib,
nabízel naději, dával znamení, že jaro je skutečná možnost.
Za
další týden byla větvička plná čerstvých zelených lístků. Z jakého stromu
nebo keře pocházela, jsem stejně nepoznala, ale nevadilo mi to. Všimla jsem si
totiž něčeho jiného. Za oknem bývalo stále ještě šero, ráno drobně mrholilo,
v poledne pršelo a v podvečer to klouzalo. Mohlo by se zdát, že vlezlá
zima nikdy neskončí. Že už nikdy nebudu nosit nic jiného než těžký zimní kabát.
Že neodložím kozačky, rukavice a šálu. Ale ta větvička zeleně zářila na mém
kuchyňském okně a jakoby říkala: „Žádný strach. Jaro jistě přijde a všechno
bude zelené, jako jsem teď já.“ Takový malý klacík a tak hezké potěšení…
Žádné komentáře:
Okomentovat