Malé hopsandy

Šla jsem si takhle jednou po ránu ulicí, koukala po lidech a o ničem jsem moc nepřemýšlela. Mírně jsem si pohupovala taškou do rytmu chůze, nastavovala jsem tvář jarnímu větříku a těšila se z hřejivých paprsků slunka. Většina lidí, které jsem potkávala, se nejspíš z jarního tepla těšila taky.

Jak jsem si tak vykračovala, přiblížila jsem se k tramvajové zastávce. Od chodníku ji odděloval jeden jízdní pruh silnice. Zrovna přijela tramvaj, spousta lidí vystupovala, spousta nastupovala, na chodníku nastala malá skrumáž. Zpomalila jsem, abych se tam nepletla ještě i já, která vlastně nikam nespěchám. Z chumlu lidí se vyloupla zajímavá skupinka. Maminka a dvě holčičky. Mladá paní tlačila kočárek a vypadala tak nějak – příjemně. Nevím, co měla na sobě, nedovedu to popsat, jen jsem si zapamatovala pocit, který vzbuzovala. A ten byl velmi příjemný, poklidný, ladný...  Holčičky se kolem ní motaly a byly zcela evidentně zabrané do nějaké své hry. Přebíhaly z jedné strany na druhou jako by se honily, ale vlastně se nehonily, možná tančily. No zkrátka provozovaly nějaký druh podobného pohybu. Jejich maminka je s mírným úsměvem pozorovala a přitom dokázala způsobit, že se pohybovaly stejným směrem jako ona a kočárek. Co bylo ovšem na celém tom spolku nejpozoruhodnější, bylo oblečení holčiček.

Měly na sobě normální běžné bundičky, na hlavinkách nějaké kloboučky a kolem lýtek jim plandaly nohavice tepláčků. Ovšem to nebylo všechno! Zpod bund jim vyčuhovaly a kolem teplákových nohavic povlávaly široké sukně s volány a krajkami. Vypadaly hrozně. Tedy hrozně krásně! Byly postrojené jako princezny v utajení. Jejich maminka musí být skvělá žena!

Pohled na ně ve mně probudil vzpomínky na vlastní dětství a na mé dcery, když byly malé. Mne by maminka takhle ven nepustila. Nikdy. Pořádné princeznovské sukně jsem směla nosit pouze na doma. To já byla tolerantnější matka! Dovolila jsem holkám ledacos. Chtěly sukničky a venku mrzlo? No dobrá, vezměte si klidně sukně, ale pod ně musíte mít tepláky, oteplováky nebo aspoň kamaše. To byl můj způsob boje. Většinou si to rozmyslely. Škoda, že jsem jim to nedovolila častěji, když teď vidím, jak krásně to vypadá! Mohla jsem potěšit nějakou paní, co už má holčičky odrostlé, jako jsem teď já. No každopádně slibuju, že budu-li mít vnučky, všechno napravím.