Jsou svátky, které nemohu ignorovat. Jsou zvyky, které nechci opomíjet. Jsou potěšení, která si nenechám ujít. Jako například svátek svatého Mikuláše. Kdysi před lety jsem si ujasnila, co to bylo za chlapíka a co má říci ještě po všech těch staletích mně osobně. Rozhodla jsem se jeho odkaz připomínat sobě, své rodině a vlastně i vám.
Nikdy jsem nepochopila, kde se a kdy k dobrotivému štědrému muži přimotali čerti a andělé. Podle legendy chodil sám. A navíc záměrně tak, aby nebyl viděn. Chtěl obdarovávat tajně, aby poděkování připadlo Bohu. Myslím si tedy, že by se k takto tajemnému plížení pod okny spoluobyvatel těžko oblékal do svátečního ornátu s mitrou na hlavě. Jen si to představte! Taky by se netázal chudých obdarovávaných, zda byli hodní, zda si nějaký dar vůbec zaslouží. Rozdával dárky z milosti, protože chtěl někomu udělat radost, podle historických pramenů dával peníze, aby někoho zachránil před otroctvím kvůli dluhům. Ani my bychom neměli dětem dávat dárky podminečně, ale z lásky, protože jsou naše. Beztak totiž i největším zlobilům něco nakonec dáme, a tak se výhrůžky míjejí s účinkem. Tím jenom snižujeme svou rodičovskou autoritu.
Na mikulášském svátku není tak podstatné, co vlastně darujeme. V naší rodinné tradici to jsou sladkosti, ovoce, slanosti a ořechy. Moje babička například zavedla tradici „mikulášských párečků“. Jednoho roku totiž zřejmě z čiré bezradnosti přidala k mikulášské nadílce párky, které mínila podávat k večeři. Obyčejné párky nazvala podle slavného svatého a pro velký úspěch zařadila mikulášské párky do rodinných tradic. Daleko podstatnější než výběr laskomin však je způsob obdarování. Jasně, vždyť párky, mandarinky nebo perníky s mikulášskou nálepkou si můžete dát skoro kdykoli, ale tak, jako obdarovával pravý Mikuláš, tak se obvykle dárky nedávají.
Svátek svatého Mikuláše je překrásný hlavně proto, že je tak tajemný. Člověk nic netuší, jen tak si žije jako vždycky a najednou, z ničeho nic, se za oknem, pod polštářem, na psacím stole, na parapetu nebo prostě někde objeví nadílka. Hromádka balíčků, všelijakých sáčků nebo jedna velká punčocha. Některé děti si chystají na okno podkolenky, aby je Mikuláš mohl naplnit, kdyby šel náhodou kolem. O dárci se lze dohadovat, ale najisto nic nevíte. Jediným způsobem, jak dárek oplatit, je taky někoho obdarovat.
Myslela jsem si, že tento svátek je hlavně pro malé děti. Jejich radostné výskání, když objeví pamlsky a drobné dárky, jejich bázní rozevřené oči, když se dotýkají tajemna, to musí okouzlovat každého rodiče. Nezdálo se mi, že by staré lidi mohl potěšit sáček sladkostí tajně pověšený na kliku dveří od bytu, jak jsme to s dcerami začaly dělat, ale nad jejich reakcemi jsem užasla. Slzy z pohnutí, radostný smích, dojaté dopisy napsané třesoucí se rukou... Všichni příbuzní si nejspíš mysleli, že staří lidé už na takové hlouposti nejsou, a tak svým dědouškům nic nedávali. Jenže se mýlili. Každý člověk potřebuje vědět, že na něj někdo myslí. Starého i mladého, chudého i bohatého, zdravého i nemocného potěší důkaz lásky. A co je mikulášská nadílka jiného? Já si to otevřeně přiznávám a na Mikuláše se moc těším. K nám přijde docela určitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat