Hloupí ptáci

Ležela jsem za bílého dne v posteli a koukala z okna. Vrátila jsem se z práce hrozně unavená. Nebyla to zdravá únava po fyzické práci, co mne sklátilo na lože. Cítila jsem se vyčerpaná zevnitř. Jakoby někdo ze mne vybral všechnu mou energii. Vyslechla jsem dnes několik žen, které si přišly koupit knížku nebo náušnice, a vylily přitom na mne tolik žalu a bolesti, že jsem to skoro nemohla unést. Těšila jsem se domů a doufala, že při nějaké nenáročné domácí práci najdu zase rovnováhu. Dokázala jsem se však jen schoulit pod deku a tupě zírat oknem. Na nic jiného jsem neměla sílu.

Můj zrak bloumal po žluté fasádě protějšího domu. Solidní nájemní dům postavený někdy za první republiky. Žádné sošky, plastiky nebo ozdobné sloupky, nic zbytečného, ale vlastně je to docela hezká snad i elegantní budova. Originální cihlový pás se táhne mezi přízemím a prvním patrem, nad ním v pravidelných rozestupech velká trojdílná okna s výraznými římsami a hluboké lodžie. Může se tam příjemně bydlet. „Možná bych měla umýt okna, abychom líp viděli do ulice,“ napadlo mě a pokusila jsem se zdvihnout. Jenže tíha, která na mně ležela, byla tak ohromná, že jsem zase bezmocně klesla.

Nejhorší je, že většinu svých bolestí si ty ženy způsobují samy. Zamotávají se do sítí polopravd, zámlk a lží, budují pevnosti tabu. Nedorozumění pak bobtná a houstne, až je z něj takové bahno, že se nedá ani dýchat. Strach a dobré úmysly ruku v ruce s pohodlností a neodpuštěním dílo zkázy dokonají. Pak už je vyloučeno o problému mluvit a jakkoli ho vyřešit. Pak trpí a trápí se. Pak pláčou a bědují. A mohou si za to samy. Já klesám pod tíhou jejich bezmoci a přitom by stačilo tak málo. Jen roztrhnout sítě lží.

Můj pohled zaujal nějaký pohyb. Jednu z lodžií překryli drátěným pletivem, aby ochránili balkon před nevítanými holuby. Hloupí ptáci přesto pořád naletují na síť, pochodují po římse a snaží se proniknout za síť. Dobrovolně lezou do pasti. Jednou jsme pozorovali holuba, kterému se to podařilo. Tloukl sebou o napjatou síť zevnitř balkonové lodžie a zoufale mával křídly ve snaze ji prorazit. Pár ostatních holubů poletovalo zmateně kolem a poplašeně vrkali. Jak holuby nemám nijak zvlášť v lásce, tomuhle jsem moc přála, aby se dostal ven. Vypadalo to tak strašně zoufale, že mi ho bylo líto. Snad se mu to povedlo, protože druhý den už tam nebyl. Pokud ovšem neleží mrtev na podlaze lodžie. Teď ovšem nějaký zoufalec bílé barvy hledal možnost, jak se dostat dovnitř. Zobákem tahal za uvolněný cíp pletiva v pravém dolním rohu těsně nad římsou zděného balkonu. A dařilo se mu to. Zbystřila jsem. „Hloupej holube, nelez tam, nedostaneš se ven!“ vykřikla jsem, jako by mě za zavřeným oknem mohl slyšet. Znechuceně jsem se obrátila na polštáři tak, abych neviděla oknem. Na to se přece nebudu dívat.

Pak mě napadlo, že ty ženské jsou často podobné hloupým ptákům. Někdy jsem i volala, varovala, aby nelezly do sítě, ale slyšely mě? Poslechly mě? Jistěže ne. Chodí si stěžovat až pak, až je pozdě. Můžu jim potom sice předhazovat, že jsem to říkala, ale nemá to žádnou cenu. Nemám řešení. Ani pro holuby, ani pro ty zoufalé ženy. Můžu se jen modlit. A tak jsem to udělala. Pak jsem asi na chvilku zdřímla. Když jsem se probrala, holubi se namlouvali na římse okna a moje tíha byla pryč.

Chcete si to zapsat?

Chcete si to zapsat? Pořádám kurzy psaní pro kohokoli, kdo má chuť vyzkoušet své vyjadřovací schopnosti formou psaného slova.

Kurzy se budou odvíjet ve třech etapách.

První etapa nese označení deník (neboli blog). V ní se zaměříme na základy stylistiky, slovní zásobu, zmapování disciplíny psaní. Cílem je srovnat si myšlenky a umět je vyslovit. Půjde o záznamy soukromého rázu bez ambicí na zveřejňování.

Druhá etapa se jmenuje dopis. Postoupíme k vyšší úrovni srozumitelnosti a barevnosti vyjadřování, cílem bude předat sdělení druhé osobě. Budeme se učit využívat psaného jazyka jako nástroje komunikace.

Ve třetí etapě s názvem článek budeme formulovat své myšlenky pro případné zveřejnění. Osaháme si některé kratší publicistické formy a budeme trénovat přesnost a plastičnost ve vyjadřování.

Časový rozpis:

1. etapa - deník 4. 2., 11. 2., 18. 2.

2. etapa - dopis 3. 3., 10. 3., 18. 3.

3. etapa - článek 31. 3., 7. 4. 14. 4.

Cena jedné etapy je 1800,-

Tyto tři etapy na sebe volně navazují, je však možné se přihlásit do kterékoli jednotlivě.

Zájemci mohou psát na h.pinknerova@volny.cz

Sváteční procházky

Dárky

Vánoce? Odpočívám.

Tedy ne že bych takhle strávila celé Vánoce! Ale aspoň chvilku jsem si našla dokonce i u babičky.
Poprvé jsme totiž trávili vánoční svátky včetně Štědrého dne mimo náš domov. Měla jsem trochu trému, ale bylo to fajn.

Vzpomínky na autogramiádu Středověku

Záznam autogramiády

O oříšku, co chtěl být cukrovím

Na jednom vysokém ořešáku dozrávaly ořechy. Bylo jich opravdu hodně. Často si vpodvečer povídaly, čím by chtěly v životě být, kam by se chtěly dostat, co by rády viděly – jak už  to tak u dospívající mládeže bývá. Oříšky měly různá přání.

Jeden chtěl strávit zimu v domácnosti zrzavé veverky, v její malé spíži. Veverka by se chodila do spíže dívat celou zimu. Vždycky by tak krásně blýskala svýma černýma očkama, protože by věděla, že ještě má něco v zásobě a nebude hladem, a až by k jaru došlo na oříšek, radostně by si na něm pochutnala. Jiný oříšek si přál, aby si ho vybrala sojka. Aby ho rázně klofla svým silným zobákem a odnesla do svého hnízda. Byl by vysoko převysoko, mohl by zblízka koukat na sojčina modrá pírka a poslouchat, jak hlasitě povykuje, když se přiblíží někdo cizí.  Další oříšek zase toužil spadnout do listí, schovat se a přečkat v něm zimu. Na jaře, až se oteplí, vyklíčit a vyrůst jako nový strom. Nejdřív by byl jen takový proutek s několika listy, pak by samozřejmě zesílil a po letech, po mnoha letech by z něj mohl být veliký, silný, mohutný strom.

Jeden z oříšků měl ale zvláštní přání: pořád si představoval, jaké by to bylo, dostat se do cukroví. Do vánočního cukroví. Snil o tom, jak bude spočívat přilepený hustou čokoládovou polevou na báječném kakaovém dortíčku s rumovým krémem mezi ostatními kousky cukroví na nádherné skleněné míse na nízkém stolku. Kolem bude vonět káva a v záři mnoha svíček se budou třpytit ozdoby na vánočním stromku a lesklé stužky na dárcích pod ním. Tohle by si přál zažít, takovou slavnostní eleganci. Pak ať se s ním stane cokoli. Ať si ho sní kdokoli.

Oříšky si často o svých snech a přáních vyprávěly. Těšily se, jaké to bude, až dozrají. Až se vyloupnou ze svých zelených kabátků, seskáčou na zem do listí a jen tak v  elegantních dřevěných oblečcích vyjdou vstříc svým osudům.

Listí na stromech žloutlo, zelené kabátky oříšků začaly praskat. Pár prvních nedočkavců už seskákalo do trávy a vydalo se za svým štěstím. Oříšky, co zůstávaly na stromě, se už moc těšily, jaké to s nimi bude. První zmizel oříšek, co chtěl bydlet u veverky. Jen co praskl jeho zelený obal a vykoukla dřevěná skořápka, veverka ho chňapla tlapičkama, ostrými zoubky odhryzla zbytek zeleného obalu a odnesla si oříšek do svého pelíšku.

Sojka si taky hlídala zrající ořechy. Se zásobami na zimu si ale hlavu nedělala. Který ořech uchopila do svého silného zobáku, ten taky snědla. Nebylo to tedy tak úplně podle oříškova přání, ale aspoň na chvíli sojčina modrá pírka obdivovat mohl.

Náš oříšek, ten co toužil být cukrovím, spadl s mnoha ostatními brášky na zem do trávy a spadaného listí. Tam ho také našli. Tatínek se dvěma dětmi. Byli na procházce a na kraji lesa uviděli stát rozložitý strom ořešák. Rozběhli se k němu a s veselými výkřiky vyhledávali oříšky v listí. Plnili si kapsy, dokonce i čepice. Náš oříšek se ocitl v tatínkově kapse a velmi se mu to líbilo. Blížil se svému snu. Spolu s ostatními oříšky z kapes se sušil v košíku na balkóně. Pak je přenesli do spíže. Venku už nastala zima. Oříšky v košíku si špitaly, kdy už přijdou Vánoce, kdy už nastane ta jejich chvíle. A nastala.

Zpočátku to vypadalo velmi nenápadně. Vůbec to nebylo slavnostní. Maminka vynesla košík do kuchyně, svolala děti a tatínka a všichni si sedli ke stolu. „Tohle ale přece nemohou být Vánoce,“ povzdechl si náš oříšek. A taky že ještě nebyly. Bylo to louskání ořechů. Tatínek si vzal lesklý kovový louskáček, ořechy do něj vkládal a tiskl je tak silně, až jim praskaly jejich dřevěné kabátky. Maminka a děti pak rozlouskané ořechy brali a vybírali z nich jadérka. Některá jádra se podařilo vyndat za skořápek skoro celá, jiná se rozlámala. Zvlášť pěkné půlky jader se dávaly do zvláštní misky. „To bude na zdobení,“ řekla maminka. Oříšek se bál. Každý oříšek se bojí o svůj kabátek. Ale když na něj přišla řada, jen přivřel oči, trochu to křuplo a bylo to. Rozlouskl se na dvě stejné pěkné poloviny. „Podívejte, to je fešák!“ zvolala holčička, která jádro hbitými prstíky vylovila ze skořápky. „Budeš zdobit,“ dodala a vhodila obě půlky jádra do té zvláštní misky. Oříšek, celý omámený, se nevěřícně rozhlížel kolem sebe.

Od té doby byla kuchyň vždycky plná vůní. Maminka hnětla těsta, děti vykrajovaly drobné tvary cukroví, všude ležely mísy s upečeným cukrovím a plechy s neupečeným. Když bylo všechno upečeno, nastalo šlehání krémů a míchání polev. Nejvíc ze všeho cukroví voněly čokoládové dortíčky. Maminka brala malé osmihránky po dvou, jeden položila na mísu a druhý natřela báječnou čokoládovou polevou. Chlapeček, který toho dne pomáhal v kuchyni, bral jednu půlku oříšku za druhou a vždycky ji vtlačil pěkně doprostřed dortíčku do ještě horké polevy. Když pak poleva zaschla a oříšky nemohly spadnout, maminka dvojice osmihránků slepovala k sobě bílým máslovým krémem s rumovou příchutí. Pak mísu postavila do studené spíže.

Obě půlky našeho oříšku se ocitly podle svých snů v husté tmavé lesklé čokoládové polevě. Ta vůně úplně opájela. To napětí se už ani nedalo vydržet. Všechny kousky cukroví totiž byly uschovány ve velké papírové krabici s víkem a čekaly. Oříšek si říkal: „Až dosud bylo všechno, jak jsem si vysnil, jak  jsem si přál. Bude to až do konce takové? Nečeká mě ještě nějaké hrozné zklamání?“

Jednoho večera se však dočkal. Maminka ve slavnostních šatech a s bílou zástěrkou s kraječkami přišla do spíže, otevřela krabici a vybírala od každého druhu cukroví několik kousků. Opatrně je kladla na nádhernou skleněnou mísu. Čokoládový dortíček s naším oříškem ležel hned na vršku té vonící nádhery. Pak mísu přenesla do velkého pokoje ozářeného světlem mnoha svíček a postavila ji na nízký stolek. V pohodlných křeslech tu seděli tatínek a bělovlasá babička, která tu byla přes Vánoce na návštěvě. V místnosti stál překrásně nazdobený vánoční strom. Dosahoval až ke stropu a vypadal tak šťastně, že oříška napadlo, jestli se mu taky nesplnil jeho sen. Děti postávaly kolem stromku a pokukovaly po dárcích. Za malou chvíli se na stolku objevily něžné šálky s vonící kávou.

„To je štěstí,“ pomyslel si oříšek, „o tomhle jsem celý život snil.“ A vzpomněl si na své kamarády a na jejich životní přání. Zvědavě se rozhlížel a spokojeně zjišťoval, že všechno je ještě krásnější, než si dokázal představit. Ozdoby na stromečku se třpytily ve světle svíček, stejně jako lesklé stužky na tajemných balíčcích pod stromečkem. Děti zpívaly krásnou starobylou píseň o narození malého děťátka, všem zářily oči a bylo zjevné, že se mají rádi. Pak se rozbalovaly dárky.

Když už byly všechny balíčky rozbalené, děti si hrály s novými hračkami a rodiče popíjeli svou kávu. „Ještě jste ani neochutnali cukroví,“ pobídla maminka. Děti přiběhla a prohlížely si mísu. „Vypadá nádherně. Je vidět, že mi pomáhali šikovní pomocníci,“ usmívala se maminka. Chlapeček natáhl ruku a vzal si čokoládový dortíček s naším oříškem. „Na ten jsem se nejvíc těšil,“ zálibně si prohlédl sladkou dobrotu chlapeček. Oříšek se ještě naposledy rozhlédl krásným pokojem a pak byl sněden, přesně jak si vysnil.

Cestou z Písku

Cestou z Písku jsme se zastavili v Pelhřimově. Bylo tam hezky.

Konference o duchovní výchově dětí v rodině

Na podzim jsem odjela do Písku, abych tam přednášela na konferenci o duchovním výchova dětí v rodině. Moc mne těšilo hovořit o tématu, které je mi blízké a které považuju za velice důležité.

Myslím, že to dobře vyšlo, a tak nemohu odolat, abych se nepodělila.

Přikládám odkaz na zvukový záznam svých dvou přednášek.



Příklady táhnou   http://www.cb.cz/deti/sites/default/files/rodicovstvi_1_cast_slova_hybaji_priklady_tahnou1.mp3
Cílem je samostatnost
http://www.cb.cz/deti/sites/default/files/rodicovstvi_2_cast_cilem_vychovy_je_samostatnost1_0.mp3