Fejeton o těšení se

Na mimořádných událostech a svátcích mě vždycky zaráželo, jak krátce trvají. Těšívala jsem se celé dlouhé týdny, nemohla jsem se dočkat, malovala jsem si čárky, pak jsem je pořád pečlivě přepočítávala a pěkně jednu po druhé umazávala, abych zřetelně viděla, jak se ten vytoužený den už blíží. A pak najednou frrr! Slavný den byl pryč, ani jsem nevěděla, kam se poděl.

Protože se mi to stalo skoro pokaždé, když jsem se na něco tak moc těšila, a nezáleželo na tom, jednalo-li se o narozeniny, Vánoce, večírek, divadelní představení nebo výlet, usoudila jsem, že na vině nebude ta událost sama. Možná na vině nejsem ani já a ani nikdo jiný. Nejspíš je potřeba na to jít jinak. Chytře.

Co trvá nejdéle? Těšení. Čeho je tedy třeba si nejvíce užít? Těšení! Řešení bylo jasné: vymyslet nějaké metody, jak z těšení vytěžit maximum. Poctivým výzkumem jsem zjistila, že metody tu jsou, dokonce se hojně používají, ale my ani vlastně nevíme, že si jimi užíváme těšení. Za pár dní tu máme Vánoce, zaměřím se tedy na těšení předvánoční.

Adventní kalendář není nic jiného než zhmotnělé těšení. Každý den jednu malou lahůdku, malou sladkůstku, nebo to nemusí být sladké, může to být denně kolečko salámu nebo štamprlička něčeho dezinfekčního. Tajemství je v tom: každý den jednu malou věc. Je to záloha na Vánoce.

Když jsem psala svou první knížku čtyřiceti krátkých úvah na jedno téma, vymyslela jsem si pomůcku. Postavila jsem si na psací stůl dvě sklenice od marmelády. Jedna byla prázdná, do druhé jsem nasypala čtyřicet skleněných kuliček, které mi laskavě zapůjčila naše Adélka ze své sbírky. Za každou jednu úvahu jsem přemístila jednu kuličku do původně prázdné sklenice. Hezky jsem viděla, jak mi to odsejpá. S jakou radostí jsem přendávala kuličku poslední, která hlásala splnění úkolu, to si jistě umíte představit!

Těšení jsou i přípravy. Nakupování vás bude jinak bavit, když budete vědět, že každým nakoupeným dárkem jste blíž tomu dni. A tudíž i té radosti, kterou váš dárek způsobí. Každou vyleštěnou klikou, slepeným lineckým kolečkem, rozvěšenou ozdobou nebo rozsvícenou svíčkou jsme blíž tomu dni. Už nyní ochutnáváme jen malý kousek té slasti, která se pak rozvoní naplno. Já tedy zkouším neleštit kliky, neslepovat linecká kolečka a nepsat vánoční gratulace, abych to už měla za sebou, ale protože tohle jsou úkony, které mě přibližují Vánocům. Raduju se už teď, aby mi radost déle vydržela. Vím, že pak to možná bude frrr…

Autogramiáda ve znamení osmnáctek

Tak se to hezky sešlo. Vypadá to vlastně docela rafinovaně, ale nemám na tom velkou zásluhu. Autogramiáda mé osmnácté knížky se bude konat 18. 12. v 18 hodin.

Titul Středověk mého života představím v několika ukázkách. Hudební program a moderaci zajistí naše rodina. Bude to takový malý vánoční večírek.

Zároveň budete moci dokoupit ještě nějaké vánoční dárky nebo potěšení pro sebe.

Těším se, přijďte.

Moudrost nebo rezignace

Jsem už zmoudřelá nebo jen prostě rezignuju v bitvě, kterou jsem již stokrát předtím prohrála? A je to skutečně moje bitva? Je to vůbec bitva? Šlo totiž o kečup. Nesmějte se, já vím, že o kečup se nebojuje, s kečupem se nezápasí. Jako obvykle šlo o zástupný problém.

Někteří lidé mají rádi kečup. Přidávají si tuto červenou tekutinu téměř ke každému jídlu. Jedině snad k dukátovým buchtičkám ne. K některým jídlům je patrně vhodnější, k jiným méně. Jako mladá kuchařka jsem kečup brala velmi negativně. Připadal mi jako zhmotněná urážka mého kuchařského umění. Zdálo se mi, že strávníkovi jídlo příliš nechutná, zdá se mu bez chuti nebo chuti nevalné, a cítí potřebu tuto nevalnou chuť něčím přerazit nebo chybějící doplnit. Když si někdo pocákal porci jídla na talíři kečupem rovnou, aniž by ochutnal, připadalo mi to ještě horší: Už ani nic dobrého nečeká! Tento člověk přímo nedůvěřuje, že by jídlo mohlo dobře chutnat a raději si je dochutí hned. Uráželo mě to.

Tak já se pokouším o chuťově bohaté jídlo, rafinovaně kombinuju koření, snažím se, aby to bylo chutné, zdravé a vyvážené, a on?! Sotva zasedne ke stolu, shání se po kečupu. Přiznám se, schovávala jsem tu nenáviděnou červenou lahev. Schválně jsem ji zapomínala koupit. Při každém pohledu do ledničky mi vadila, brala jsem ji jako nástroj ponížení.

Včera jsem potřebovala rychle ukuchtit nějakou hutnější večeři. Koukla jsem do ledničky, prometla spíž a našla suroviny na selskou omeletu. Zbytek vařených brambor, kousek slaniny, půlka klobásy, cibule, plechovka hrášku a vajíčka. Prostřela jsem stůl a volala muže k večeři. Posledním zběžným pohledem jsem kontrolovala, jestli nic nechybí, abych pak nemusela vstávat od jídla. Aha, kečup, napadlo mě. A postavila jsem na stůl červenou lahev. To je zvláštní, kam se poděla má nenávist? Kde se ztratila má alergie na používání kečupu? Že bych zmoudřela? Nebo je to rezignace? Proč mi to vlastně tolik vadilo?

Musela jsem si upřímně přiznat, že jsem si už přesně nedovedla vzpomenout. Možná jsem se cítila jako kuchařka nejistě a všechno jsem brala přecitlivěle. Možná jsem se cítila přehnaně zodpovědná za zdravou výživu rodiny a chtěla jsem všechny kontrolovat, aby jedli opravdu správně zdravě. Protože já to přece vím nejlépe. Možná… kdo ví? Lehce pobaveným pohledem jsem sledovala manžela, jak si svou porci omelety pořádně pocákal kečupem. Je svobodný, sám nejlíp ví, co mu svědčí. Popřála jsem mu dobrou chuť. Spokojeně jsme se pustili do jídla. Rezignace? Kdepak, zmoudření to bude, zmoudření…

Ranní sklenice vody

Ráno někdy bývá tou nejhorší částí dne. Všechny úkoly, které je třeba zdolat, se tyčí jako neprostupná hradba, jako pohoří s vrcholy v mracích. Člověk se někdy cítí už předem poražen, bez energie a potřebných sil a neschopen všechno zvládnout. Hodně lidí, co já vím, bolí břicho trémou už ráno v posteli. Hrůza! Právě teď, hned zrána potřebujeme malou soukromou radost. Na posilnění.

Malou ranní radostí bude sklenice vody vypitá na lačný žaludek. Může být obyčejná z kohoutku v koupelně, může to být nějaká minerálka. Jak chcete. Důležité je uvědomit si, že teď děláte něco velmi důležitého pro sebe a všechny, které se vám podaří dnešního dne potkat.

Sklenice vody na lačno osvěží váš přes noc dehydrovaný organismus. (Víte, kolik litrů vody tělo přes noc vypotí?) Dostatek tekutin se projeví na hezké pleti i vlasech. (Víte, kolik ušetříte za kosmetiku, botoxové injekce a plastické operace?)

Sklenice vody na lačno nastartuje trávicí procesy, takže vzdaluje nebezpečí obávané zácpy. (Víte, že rakovina střeva začíná úpornými a častými zácpami?) Nemáte-li zácpu, nebudete popudliví.

Osvěžující chuť vody způsobí, že všechny ostatní chuti vaší snídaně vám budou připadat zřetelnější, barevnější. Možná dokonce způsobí, že dostanete hlad. Kdo se ráno nenasnídá, pomlsává během dne, protože nemá dost sil a potřebuje doplnit energii. Má pak špatně rozvržený příjem potravin a tloustne.

Vidíte? Jedna obyčejná sklenice vody ve správný čas znamená, že hned zrána jste udělali velké věci pro své zdraví, vzhled i náladu. 

Nemáte radost?

Padající list

Nádherný podzimní den. Slunko svítí, auta vesele jezdí, lidé procházející pod mým oknem jsou oblečení nalehko jen v tričkách s krátkými rukávy. Dokonce i pejsek, kterého páníček venčí na trávníku přes ulici, se nadšeně honí za padajícími kaštany. Listí už skoro zežloutlo, část už opustila stromy, poletuje vzduchem nebo obarvuje zelený trávník na žluto. Takový veselý den.

I já budu mít veselý den. Dneska se od rána do večera nezastavím. Jako včera a jako zítra. Jsou to teď takové aktivní dny. Všichni jsou ohromně výkonní, činorodí, plní nápadů. Já taky. Celý den jsem v jednom letu. Snídám v běhu, obědvám v chůzi, většinou dělám tři věci najednou. Mám pocit, že jsem ohromně důležitá, když jsem tak strašně vytížená. Nekoukám, nelelkuju, pracuju, a to usilovně. Vždy ve střehu, stále k dispozici. Chrlím nápady, jsem spolehlivá i zábavná, šířím dobrou náladu. Všechno stihnu, skoro nic nezapomenu. Nedá se nic dělat, jsem prostě zdatná a mám z toho radost!

Zůstala jsem chvilku stát u pootevřeného okna a zahleděla jsem se na zežloutlou korunu lípy přes ulici. Z vrcholku její nejvyšší větve se uvolnil jeden drobný žluťoučký lístek a pomalým klouzavým letem se snášel v ladných kruzích k zemi. Už už se blížil k zemi, ale poryv vánku ho znovu podebral, pozvedl a poponesl o kousek výš a lístek vykroužil ještě další plavný oblouk, ještě další půvabnou piruetu. Ve slunečních paprscích zazářila jeho zlatá barva. Byla to tak veselá a zároveň jaksi tichá podívaná. S napětím jsem hleděla na smělou dráhu jeho letu a nedokázala jsem odpoutat svůj pohled. Jak dlouho ještě poletí? Kam dopadne? Jakou ještě figuru zatančí ten žluťásek?

Okouzleně jsem pozorovala let lístečku, dokud hladce nepřistál mezi jiným listím na trávě. Nejspíš to byla jen krátká chvíle, ale mně se zdálo, že trvala hodně dlouho. Všechny mé veledůležité povinnosti byly zapomenuty, celá moje super výkonnost byla odsunuta někam na vedlejší kolej. Pocítila jsem krátký okamžik intenzivního štěstí. Jakoby se celý svět zastavil ve svém pracovním chvatu a tvořivém třeštění a každý zároveň se mnou pozoroval, jak se jeden maličký lupínek lípy snáší pomalu k zemi. Všechno ztichlo, dokud nezmizel ve žlutavém koberci. Pak se pozvolna znovu ozval ruch ulice, všichni začali někam spěchat, telefony se rozdrnčely, auta troubila, děti na sebe pokřikovaly a všechno bylo jako dřív.

Vydechla jsem úlevou, jako když to ve filmu dobře dopadlo, a zatoužila jsem prostát takhle u okna celé dopoledne a pozorovat padající listí. Představovala bych si, že jejich houpavé obloučky znázorňují něco jako životní osudy. Mohla bych s otevřenýma očima snít. Strašně se mi chtělo ulpět pohledem na něčem drobném a nepodstatném a zastavit se. To by bylo potěšení... avšak pracovní povinnosti se už zase neúprosně hlásily o slovo, i můj telefon zvonil a bylo třeba se probrat a dát se do práce. Přesto však tahle malá tichá chvíle zanechala zřetelný otisk v mé duši.

Zkuste také na chvilku nerušeně postát u okna nebo na ulici a navzdory vší usilovné práci si plně vychutnat okamžik padajícího podzimního listí. Je to potěšení.

Je neděle a prší

Ráno jsem se vzbudila a chvilku bezradně uvažovala, co je za den. Musím rychle vstávat nebo mám čas? Co mě dneska čeká? Škvírou v nedbale zatažených závěsech jsem za oknem zahlédla kývající se větve stromu lesklé deštěm. Aha. Je neděle a prší. Natočím si vlasy.

Co mě to napadlo? Vlasy jsem si nenatáčela už spoustu let. Kde se vzala ta myšlenka, jež mi tak jasně a zřetelně vyvstala s uvědoměním toho, že je neděle a já nic nutného nemusím? Natočit si vlasy. Je to taková zdlouhavá operace s nejistým výsledkem. Budu vypadat líp nebo hůř? Zaváhala jsem, mám-li se dál tím nápadem zaobírat, ale něco na něm bylo tak podivně lákavého, že jsem si vzala župan a šla přemýšlet do kuchyně.

Proč bych to dělala, když vlastně nikam nejdeme? Nepotřebuju vypadat upraveněji než jindy. Ten čas by se dal využít i jiným způsobem. Prospěšnějším. Něco někde vyleštit nebo uklidit. Něco uvařit nebo upéct. Nebo si něco přečíst? Neměla bych se spíše věnovat něčemu užitečnému? Kdypak jsem se já naposledy zabývala něčím tak zbytečným, jako je natáčení vlasů? Ani nepamatuju. Proč mě to teď napadá? Znamená to snad, že bych měla víc myslet na sebe?

V tom to možná bude. Když jsem byla mladá holka, trávila jsem péčí o svůj zevnějšek určitě víc času než dnes.  V koupelně v nejhořejší polici, na kterou bez židle nedosáhnu, mám ve velké plastové krabici schované důkazy. Mezi sáčky s  natáčkami různých velikostí tam odpočívá kulma klasická i kulma plotýnková. Nedávno jsem něco hledala a v zoufalství jsem se podívala i tam nahoru. Pobaveně jsem pak dcerám předváděla, co se v dřívějších dobách používalo k tvarování vlasů. No ano, opravdu jsem si tímhle zařízením kadeřila vlasy. Holky nevěřícně a taky pobaveně braly do rukou mé růžové kulmovací zařízení a já jsem nechápala, kde jsem na to brala čas. No ale v čem je problém? Vždyť teď čas mám. Je neděle a venku prší. Třeba bych si skutečně mohla natočit vlasy. Nebo konečně použít tu pleťovou masku, co jsem dostala zdarma k nákupu. Nebo si trochu pohýčkat pokožku na nohou voňavým olejem, který jsem si koupila ve víře, že mi udělá dobře. Možná je skutečně správná doba zase trochu víc hledět na sebe než na službu rodině nebo jiné veledůležité věci. Teď bych možná zase mohla být veledůležitá já.

A tak jsem se rozhodla. Jak už vím, v určitém věku přestává být krása samozřejmostí a je zapotřebí na ní trochu popracovat. Provádět něco jako pravidelnou údržbu. Zkusila jsem si naplánovat jednou týdně delší čas na „leštění karosérie“ a pokud to jen trochu půjde, dostat se večer do koupelny dřív, než padám únavou a na nějaké složitosti kromě běžné hygieny už došly síly. Rozhodla jsem se ukrojit z toho času, který jsem po léta věnovala domácnosti, dětem a všemu nutnému, co provoz rodiny vyžadoval, něco pro sebe. Vždyť už mě tolik nepotřebují. A já jsem velká holka.

Natočila jsem si vlasy. Všichni mi doma říkali, jak mi to sluší, jak vypadám roztomile a jak bych to měla dělat častěji. Tak jo. Platí. I když nebude pršet a nebude neděle.

Nečekané začátky

Barbora za mnou do obchodu chodívá vždycky v pátek. Má to po cestě z práce na zkoušku pěveckého sboru. Bývá to ke konci mé pracovní doby. Na chviličku si příjemně popovídáme, co my, co naše dospělé děti, co mužové, ona si koupí nějakou drobnost, zasmějeme se své marnotratnosti, a pak ona běží do zpěvu a já domů. Tentokrát však přišla ve čtvrtek.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. „Ale měla jsem tady cestu kolem,“ mávla tak nějak neurčitě rukou a složila narvané nákupní tašky na zem. Vypadala ztrhaně. „Stalo se něco?“ „Představ si, Pepu vyhodili z práce,“ vyhrkla, jako by tu zprávu už dál nedokázala udržet. „Jen tak? Na hodinu?“ „Jo. Manažeři to tak mívají ve smlouvě.“ Posadila se a tvářila se nešťastně. „To je mi líto,“ zmohla jsem se pouze na tohle neslané nemastné vyjádření. Barbořin Pepa byl vysoce postavený manažer, vydělával balík, ale Bára byla na všechno sama. On by byl ve svém zaměstnání i spal, což možná i párkrát udělal, zatímco Bára vychovala tři děti, vedla pohostinnou domácnost a své zaměstnání zcela přizpůsobila manželově kariéře. Dovedla jsem pochopit, že pro něj je to opravdová katastrofa. Ale pro Báru? Pohlédla jsem do tváře mé kamarádky a zeptala jsem se: „Chceš panáka? Mám tu portské.“ Usmála se a kývla. „Dneska bezpodmínečně.“ Nalila jsem nám oběma, ačkoli to jinak nedělávám. „Na nový život,“ pozvedla jsem sklenku.

Bára si cucla temně rudé voňavé tekutiny a uvolněně se opřela. „Vlastně to není žádná katastrofa. Máme něco našetřeno, děcka jsou už samostatný, akorát Pepa přišel o smysl života.“ Zeptala jsem se, jestli to nějak výrazně změní její osobní život. A Bára se rozjasnila. Od dopoledne, co se tu zprávu dozvěděla, nemyslí na nic jiného. Ano, Pepy je jí líto, ale jeho pracovního místa ani trochu. A hlavně cítí se volná. Nebude už muset sedět na úřednické židli ve firmě svého manžela. Dohodil jí tu práci, protože je pečlivá a svědomitá a protože děti byly tehdy ještě malé. Její místo znamenalo stabilní slušný příjem a nenáročnou práci. A taky nudu, jednotvárnou monotónnost k uzoufání. „Možná se bude chtít stěhovat do jiného města,“ zasnila se Bára, „sice by mně chybělo všechno to, na co jsem už zvyklá, kamarádky, ten sbor tady, ale upřímně – možná je to poslední šance v životě začít něco nového.“

„Co bys tak chtěla dělat? Víš, kdyby to bylo jenom na tobě, bez ohledu na cokoli,“ zajímalo mne. „Doufám, že to bude bez zbytečných ohledů,“ zasmála se Bára a já ji náhle málem nepoznávala. „Syn už je dospělý dávno a je načase, aby se osamostatnil. Bydlet s námi doma je pro něj až moc pohodlné. No a holky? Barunka studuje v Německu, ta se už těžko vrátí natrvalo domů a Jindřiška pořád básní o Africe.“ „Kde se v ní berou takové dobrodružné sklony?“ podivila jsem se. „To bude mít nejspíš po mně, taky jsem chtěla odjet do Afriky. Na misii, dělat tam nějakou sociální práci, učit děti nebo tak něco, jenže jsem poznala Pepu, vzali jsme se, měli tři děti a bylo po snech. Teď už bych si na Afriku netroufala, ale pořád ještě vím, co bych chtěla dělat. Víš, co mě nejvíc láká? Hospice, domovy důchodců, prostě cokoli se seniory.“ „Budu ti držet palce,“ slíbila jsem jí a musela jsem dodat: „Jsem na tebe pyšná.“ „No já jsem věděla, že mě pochopíš. Ostatní si budou myslet, že jsem se zbláznila.“

Dopily jsme portské, Bára sebrala své nákupní tašky, dala mi letmou pusu na tvář a odešla domů. Potěšovat manžela a vstříc novým začátkům.

Středověk mého života

Už se nemůžu dočkat!

Moje nová knížka jde do tiskárny.

Jmenuje se Středověk mého života a je o mně. Zkoumám v ní život v tom záhadném období mezi maminkou a babičkou. Hledám své sny.

Zkouším nečíst tolik Přísloví ale spíš Píseň písní.

Princezna

Dcera mi vyprávěla, jak ve škole v konverzaci mluvili o tom, čím kdo chtěl být.

"Představ si, maminko, dvě holky řekly, že by chtěly být princeznou," zvěstovala mi. "Hm, to je zajímavý. A cos řekla ty? Taky princeznou?" "Ne. Já přece princezna jsem. Člověk nemůže vystudovat na princeznu. Tou buď jsi nebo ne. A já jsem."

Dotklo se mne to. Ano, to jsem chtěla.