pátek 21. července 2017

Boží milostné vzkazy

Dneska jsem už snad vstala levou nohou. Od rána se mi nic nedařilo. Zubní pastou jsem si pokecala župan, ranní kávou jsem si spálila jazyk, chleba s máslem a medem mi upadl na ubrus - jak jinak než namazanou stranou dolů. Rychle obléct a skočit nakoupit. Jenže poslední silonky bez dírky jsem měla na nohou včera. Dobře, tak džíny a tenisky. Při placení v samoobsluze se mi u pokladny vysypaly všechny drobné. Ucho nákupní tašky se utrhlo naštěstí až před naším domem a přišla jsem jen o jeden citron, který se zakutálel pod zaparkované auto. Ještě že jsem nenesla vajíčka! Zato jsem zapomněla koupit brambory. Jak bez nich uvařím naplánovaný bramborový guláš, to fakt nevím. Doma zatím děti rozlily na pracovním stole černou tuš. Zvoní sousedka, že dvě hodiny nepoteče voda. Bože! Jak v takové situaci udržet postoj vděčnosti?
Tuhle neděli jsme totiž měli takové krásné kázání. Hovořilo se o tom, jak máme být stále vděční, protože naše věčnost je zajištěna spasitelským dílem Kristovým. Jak máme neustále chodit v postoji vděčnosti. Jo, to mi teď znělo stejně, jako kdybych měla chodit v postoji spatném. Vůbec nic jsem si nedokázala představit pod těmi velkými slovy jako spasení, vykoupení, vysvobození z otroctví hříchu, záchrana na věčnost… Jak bych mohla být vděčná za něco, co v tuhle chvíli ani nechápu. Strašně se mi chtělo reptat. Kdyby jen to, nadávala bych jako špaček! V mém nitru zuřil hrozný boj. Chtělo se mi naštvat se. Obvinit někoho za všechnu tu smůlu. Něčím praštit. Vyvztekat se a pak se litovat. Jako obvykle.
Nějak jsem se uklidnila, ale pomyšlení na postoj vděčnosti mě dráždilo, kdykoli jsem si na něj vzpomněla. Když jsem věšela na balkóně prádlo, které se přece jen stačilo doprat, než zastavili vodu, zdálo se mi, že vzduch je nějak voňavější než ráno. Na trávníku přímo před mýma očima se v ptačí napáječce koupal černý kos. Legračně stříkal a zjevně si svou lázeň pěkně užíval. Pak vyskočil na velký kámen vedle, rovnal si pírka a po očku mě pozoroval. Vůbec se nebál. Povylétl si na větev meruňky, co směřovala ke mně a zazpíval. Krása!
Vyběhla jsem na zahrádku, abych nalila do napáječky čistou vodu a natrhala si pažitku do polévky. A co nevidím, moje krásná růžovožlutá růže konečně rozkvetla. Je nádherná. Všechna tři poupata na keři porozvinula své lístky. Jak vznešeně voní. Je to nejkrásnější růže, jakou mám. Ty drobné růžové růžičky jsou veselé, tmavě červené s předlouhými rovnými stonky jsou vášnivé, ale tahle má v sobě něco zvláštního. Jakže se jmenuje? Ten název na lístku ze zahradnictví si přece pamatuju. Bylo to něco latinského. Aha, už vím: Gloria Dei. Ale to je přece totéž, co bývá napsáno na tom transparentu, který drží anděl nad betlémskou jeskyní vždycky o Vánocích. To znamená, že ta růže se jmenuje Sláva Bohu! Zarazila jsem se a znovu jsem si přivoněla. Pocítila jsem jakýsi ostych. Tak tahle růže rozkvete, a tím pozdraví svého Stvořitele. Dokonce přinutila i mne, abych řekla Sláva Bohu, když jsem ji uviděla rozkvétat. To nemůže být náhoda. Prve ten kos, teď tahle růže – co mi tím chceš, Bože, říct? Já nevím, ale zdálo se mi, jako by Bůh jen tak pokrčil rameny a usmál se: Nic zvláštního. Mám tě rád.
Neslyšela jsem žádný hlas, ani nehřmělo. Jen zazpíval pták a rozkvetla růže. Můžete se tomu smát. Můžete nade mnou kroutit hlavou, že si to vymýšlím. Klidně. Já to totiž vím: tohle byly Boží milostné vzkazy pro mne.

K obědu jdu vařit špagety, i když nemám sýr. Nějak mi to dneska nevadí. Jsem vděčná.

Žádné komentáře:

Okomentovat