středa 30. listopadu 2016

Sdílené potěšení


Šly jsme takhle včera s naší Aničkou po ulici. Ona kráčela do školy, já do práce. Vykračovaly jsme si pěkně spolu jako dvě velké holky, trochu jsme švitořily, trochu už jsme každá myslela na to, co ji dnešního dne kde čeká. 
Blížily jsme se ke křižovatce s širší a hlavnější ulicí, po které jezdí i tramvaje, když tu náhle jsme obě strnuly a jednohlasně vykřikly: „Jé! Dívej! Vánoční stromečky!“
Kolem totiž přejel náklaďák plný vánočních stromků a mířil zřejmě do centra města, aby zásoboval prodejce. Obě jsme se naplno rozesmály. Radostí, že už je to jisté, že už opravdu co nevidět budou Vánoce. Veselím, že obě jásáme jako malé děti a projevujeme to stejným způsobem. Úplně fyzicky jsem cítila, jak se máme rády – bylo to takové hřejivé teplo, které se šířilo odněkud z hrudníku až ke konečkům palců u nohou. Moc krásný pocit. Skutečné potěšení!
Na další křižovatce jsme se rozloučily letmým políbením a lehkým objetím a pokračovaly každá svou cestou. Anička do školy, já do práce. Přetrvávající teploučké tetelení ještě stále zahřívalo mou dušičku a já jsem si uvědomila, jak je to hezké,  moci nějakou malou radost s někým sdílet. Jedno staré přísloví říká, že sdílená bolest je poloviční a sdílená radost dvojnásobná. Myslím, že tak nějak to bude.
Zkuste se tedy tento týden o svou radost z čehokoli s někým podělit. i kdyby to měla být prodavačka u pokladny v samoobsluze, s níž se poradujete, že rohlíky jsou pěkně čerstvé, nebo v chodbě u schránek s pošťákem, že toho má teď před Vánoci moc, což je krása, protože tak můžeme vědět, že se lidi přece jen ještě mají rádi, když si píšou. Určitě na něco přijdete, když to budete hledat. A pak se pozorujte, jestli to budete mít jako já: takové hřejivé teplo, které se šíří odněkud z hrudníku až ke konečkům palců u nohou. Moc krásný pocit. Skutečné potěšení!


Žádné komentáře:

Okomentovat