pátek 5. listopadu 2010

Kam tak spěchám?


Vítr jako rozmařilá krasavice rve plnými hrstmi listy ze stromů a vyhazuje je do vzduchu. Je nedočkavý, protože většina listí ještě nestačila zezlátnout. Rve to ještě zelené. Kam tak spěchá?

Když jsem na jaře nedočkavě pozorovala pupeny na větvích stromů, aby mi neuniklo, kdy přesně se rozvinou listy, prožívala jsem zvláštní netrpělivost. Kdy už to bude? Kdy už se konečně stromy zazelenají a zase bude máj? Kdy konečně budu moci nechat doma kabát, šálu i rukavice a kdy už zazimuju kozačky? Snila jsem o potěšení chodit naboso. Nepřipadala jsem si vůbec směšně, když jsem vyběhla z domu trochu víc na lehko, než odpovídalo počasí. Prostě už se toho jara nemůžu dočkat, no. Myslím, že se mi nikdo nedivil, že na jaro tak spěchám.

Teď na podzim je to ale jiné. Ráno už moc teplo není, ale já tvrdošíjně obouvám lodičky. Jako bych jimi mohla pozdržet léto, aby ještě chvíli zůstalo! Nostalgicky pozoruju listí kroužící ve větru. Je mi líto každého lístečku, který už musel opustit svou větev. Sotva ale počet listů na zemi převáží nad počtem listů na stromech zbylých, zase mě postihne ten spěch.

„Kde jsou vločky? Proč už nesněží?“ ptávám se každého rána a vyhlížím bílou přikrývku. Jak ráda bych zaslechla vrzání sněhu pod nohama! Chtěla bych pozorovat stopy ptáků na zasněženém dvorku, stavět si do květináčů s jehličnany malé sněhuláčky a rozplývat se nad jemnou krásou dokonale zasněžených větviček na keřích a ok drátěného plotu. Kde ten sníh jenom je? Proč už dávno nesněží, když listí už opadalo?

Proč já nikdy nejsem spokojená s tím, co právě je? Rozhodla jsem se tento týden být spokojená s tím počasím a s tím ročním obdobím, jaké právě je. Ať je, jak je, já budu potěšená. Na každém počasí, na každé roční době lze přece najít něco krásného!

Žádné komentáře:

Okomentovat