Moje starší dcera měla mít za pár dní sedmnácté narozeniny. Dlouho jsem vymýšlela, jaký dárek jí koupit. Vyzvídala jsem na ní, co by si tak přála, co by jí mohlo udělat radost, co bychom spolu šly vybrat. Nemohla se rozhodnout, ale pak ji napadlo, že by bylo hezké mít nové letní šaty. Vyrazily jsme do města.
Kupovat s dospívající, vlastně už skoro dospělou dcerou letní šaty to je svého druhu obřad. Samozřejmě ty šaty musí být krásné. Musí být originální a musí mít styl. Teoreticky nám to bylo oběma jasné, ale když došlo na praxi… Procházely jsme obchod za obchodem, probíraly ramínka na stojanech a nenacházely nic, co by nás zaujalo. Tu a tam jsme něco vybraly a odnesly do kabinky k vyzkoušení, ale žádné nebyly ty pravé. Buď neseděly, nebo nesvědčily Aniččině postavě, nebo měly špatnou barvu, nebo vypadaly nějak divně. Vlastně všechny šaty, o nichž se nám zdálo, že by přicházely do úvahy, se typově podobaly těm, co už Anička měla. A mít dvoje skoro stejné letní šaty? To nedávalo smysl.
Občas jsme se zastavily a ujasňovaly si, co vlastně sháníme. „Chceme krásné letní šaty, že?“ „Ano. Nechceme obal na vařečku s ramínkama,“ ucedila dcera a zavěsila zpátky na stojan ramínko s čímsi uzoučkým, zmuchlaným, v jedovatě zelené barvě. Byly jsme už celé uchozené a ty šaty nás přestávaly bavit. „Byl to vůbec dobrý nápad chtít šaty?“ položila otázku. „Ale proč ne,“ odpověděla jsem, „jen jsme možná vyrazily ve špatný den, nebo možná obcházíme špatné obchody, nebo… já nevím.“ Strašně mě bolely nohy a měla jsem žízeň. „Nepůjdeme se někam něčeho napít?“ měla moje dcera stejné pocity. „Tak jo. Stavíme se ještě tady v tom obchodě, a když tam nic nevybereme, půjdeme si někam na džus nebo na zmrzlinu,“ rozhodla jsem.
Tak jo. Zašly jsme do posledního obchodu, který jsme byly ochotny toho dne ještě navštívit. Byl trochu jiný než všechny předchozí. Oděvy, které tu nabízeli, byly dost podivné a dost drahé. Anička znechuceně posunovala ramínka z jednoho konce stojanu na druhý a mou pozornost přitáhl nízký regál s obuví. Tedy ovšem botičky tu měli nádherné. „Koukni, Ani, nechtěla bys místo šatů střevíčky?“ Dcera lhostejně přejela pohledem vystavené páry a zakroutila hlavou. „Co tyhle?“ ukázala jsem jí jedny červené. Pak můj pohled padl o kousek vedle: „Nebo tyhle černé, podívej, jsou nádherné,“ zvolala jsem v údivu. „Tak si je zkus sama,“ pobídla mě moje dcera. Zaváhala jsem. „Co když mi budou? Co když budou k té vší kráse ještě pohodlné? Co když je budu chtít? To už nebudu mít peníze na ty šaty,“ rozčileně jsem šeptala dceři a přitom jsem čekala, až mi prodavačka přinese pár v mé velikosti. „No tak si je koupíš, co by,“ neviděla žádný problém Anička.
Byly mi. Koupila jsem si je. „To se může stát jen mně. Jdu vybírat dceři šaty a koupím sobě boty. Jsem asi nemožná matka,“ breptala jsem z přemíry štěstí a výčitek svědomí, když jsem si tu krásnou černou krabici ve firemní tašce nesla domů. „Ale mami,“ utěšovala mě Anička, „Vždyť to je hezké, aby dárek k narozeninám dítěte dostala jeho matka, to je přece taky potěšení, ne? Ty to ještě literárně zpracuješ, uvidíš…“
No tak vidíte. Bylo to skutečné potěšení.
Žádné komentáře:
Okomentovat