Hana Pinknerová

Skulina mezi zákonem a skutečností

2012-02-26T05:58:00.001-08:00

Kdyby se takový příběh odehrával ve filmu, myslím, že bych se docela bavila. Protože se ovšem odehrává v realitě, už mi tak zábavný nepřipadá. Spíš mě z něj tak trochu mrazí. Pokusila jsem se posbírat střípky informací, abych si ujasnila, jestli je mi provinilce líto právem nebo jestli dostal, co zasloužil.

Výtvarník, který si říká Roman Tyc, vyměnil u několika semaforů černou desku s obrysem panáčka. Místo panáčka stojícího či jdoucího instaloval panáčka ležícího, čurajícího nebo dokonce panenku… Za výměnu skel na semaforech byl odsouzen k náhradě škody a k pokutě. Škodu uhradil, pokutu zaplatit odmítl, protože neuznává, že spáchal trestný čin. Proto nastoupil na měsíc do vězení.

Ráno při čtení novin mne napadaly všelijaké otázky. Tak trochu mě to celé pobuřovalo. Jít sedět za takovou hloupost? Vždyť to bylo umění, ne? Ohrozil snad někoho? Vždyť ty semafory fungovaly, akorát obrysy panáčků byly jiné. Tak co se vlastně stalo tak strašného? Člověk by myslel, že vězení je tu k dispozici pro opravdové zločince – vrahy, lupiče, zloděje, podvodníky a zločince takového kalibru. Ne pro chlápka, který se pokusil zlidštit podobu dopravního značení města.
Vlastně by se mi to asi líbilo, kdybych šla takhle po ulici, dorazila k přechodu a namísto známého panáčka bych zahlédla jiný obrys. Možná bych se i smála, ten nápad mi připadá vtipný. Stejně jako sloupky značek nebo kmeny stromů oblečené do pletených rukávů, co jsem viděla ve městě. Stejně jako zábavně pokreslené zdi temných zákoutí či mostních konstrukcí železničních podjezdů. Zlidšťují prostory, v nichž jde na člověka strach, kde se nikdo nemůže cítit dobře, protože taková místa ztratila lidský, osobní rozměr. Zato s nějakou malbou, která má nápad, vtip, duši, s něčím, co dá takovému pustému místu osobitý charakter, s něčím takovým se člověk snadno sžije. Díky takovým věcem máme k místům osobní vztah, tvoří širší rámec našeho domova. Můžeme se s nimi ztotožnit, být na ně hrdí. Tohle by asi umění s prostorem mělo dělat.

Rozumím stanovisku umělcově. Pokutu samozřejmě zaplatit nemohl, pokud chtěl zachovat svůj postoj konzistentní. Chápu, že zaplatil škodu, ale nemohl zaplatit pokutu. Přiznal by, že to, co udělal, nebylo umění, ale vandalismus. Popřel by tak nejen akci s panáčky na semaforech, ale i celou svou dosavadní uměleckou kariéru. Na druhou stranu je třeba vidět, že zákon musí platit. Nezaplatíš, co jsi dlužen, musíš do vězení. I když se domnívám, že při výměně skel u semaforů sice k žádné škodě nedošlo, příště by ovšem třeba někdo mohl mít horší nápad s nebezpečným dopadem. Jde o precedens. A rozhodnutí soudu se musí respektovat. Proč tedy mám z celé té situace takovou divnou pachuť? Co s tím?

Ať se na tento případ podíváme z jakékoli strany, nic lepšího asi nenajdeme, než onen nenárokovatelný akt svrchované nezasloužené milosti. V situacích, jako je takhle, kdy vznikla skulina mezi zákonem a skutečností, kdy zákon nevystihuje život v celé jeho šíři a barevnosti, by se nejspíš měl použít. Třeba si toho pan prezident všimne.

Černá a bílá

2012-02-17T10:39:00.001-08:00

Pořídila jsem do koupelny dva vysoké úzké koše na špinavé prádlo. Vypadají oba stejně. Jsou to takové kvádry s víkem potažené pruhovanou látkou. Proužky hrají do zelena a fialova, koženkové úchyty jsou zelené. Jeden z košů má na uchu přivázanou bílou mašličku. To proto, aby každý hned poznal, kam patří bílé a kam barevné prádlo.

Nejdřív mě nenapadlo, že by to měl být problém. Mohlo by se zdát, že je to tak snadné: vlevo bílé, vpravo barevné. Jenže jsem pořád lovila černé ponožky mezi bílými tričky. Uvázala jsem tedy tu bílou mašličku na víko koše na bílé prádlo. To už přece musí pochopit i malé dítě, myslela jsem si. Nevěřícně jsem proto kroutila hlavou, když mezi černým prádlem zasvítily bílé manželovy ponožky. „Třeba byl jen moc unavený,“ omlouvala jsem ho sama pro sebe. „Nejspíš nadával pozor,“ pokoušela jsem se ospravedlnit barevné omyly svého muže. Nenápadně jsem ho upozornila na bílou mašličku na víku jednoho koše. Zcela zřetelně jsem poukazovala na víko druhého koše, kde žádná stužka nebyla. Všechno marno. Při každém praní jsem našla něco černého v bílém nebo něco bílého v tmavém prádle. „Asi je mu to jedno,“ vysvětlila jsem si ty barevné zmatky, „nejspíš to vůbec neřeší.“ Ale to byl omyl.

Ráno jsem věšela vyprané prádlo. Dneska se pralo černé. Trička, ponožky, punčocháče. Pěkně jsem vyprané prádlo rovnala na sušáku a dumala, jestli mohu dát prát ještě i to z druhého koše. Zbude mi na ně na sušáku místo? Uschne to černé do té doby? Kdyby totiž ne, neměla bych druhou dávku kam pověsit. Ve škopíku mi zbývalo už jen několik ponožek a já jsem si všimla, že ve změti různě velkých černých se skrývá jedna šedivá. Jen jedna. „No jo, tatínek zase nedával pozor,“ napadlo mě. „Ačkoli, je to vůbec špatně? Šedá mezi černými, to by přece docela šlo, taková ponožka se nezabarví,“ usoudila jsem. Jenže pak mě popadla hrozná předtucha. Možná je to důkaz, že svého muže neprávem v duchu kritizuju pro nezájem o otázky správného umístění špinavého prádla. „Že on to řeší, chudák můj malý, rozhodně se o to snaží, ale s těmi šedými ponožkami si nejspíš nebyl jistý? Nejsou ani bílé ani černé, ale zároveň jsou tak trochu bílé i tak trochu černé. Že on alibisticky dal jednu do bílého a jednu do černého prádla?“

Vyskočila jsem a běžela se přesvědčit do koupelny. Zdvihla jsem víko s bílou mašličkou. Byla tam, hned nahoře. Druhá z páru šedých ponožek.

Láska a boj

2012-02-09T03:40:00.000-08:00

Dramatický titul popisuje dramatickou situaci. Manželství po letech. Jak to vypadá? Možná je jako bojiště s válečnou vřavou v plném proudu. Možná je již jen jako doutnající válečné pole, které nese stopy dlouhých vyčerpávajících bojů, v nichž nikdo nezvítězil. Možná se však k boji teprve schyluje, napětí vzrůstá, obě strany zbrojí, chystají válečné plány, ale ještě by snad byly schopny vyjednávat. Kde jsme? Kde jste? Kde jsou ti okolo nás?

Kamarádka mi při rozhovoru řekla, že spousta jejích přítelkyň, jsou buď ve stavu znechucení manželstvím a pomýšlejí na jakoukoli formu rozchodu, nebo nejsou vdané a okolní manželská soužití pozorují a jsou z jejich stavu tak znechucené, že se ani do nějakého dobrodružství s názvem manželství nechtějí pouštět. Je to skutečně tak zlé? No možná je.

V posledních měsících mě překvapilo několik rozvodových řízení. Vedly je páry, které navenek vždycky působily jako vzory všech ctností. Tito manželé se nikdy se nehádali, neměli problémy ani spory, všechno se zdálo dokonalé. Stydívala jsem se, že my doma se občas hádáme. Máme spory. Nesnášíme se, chybujeme, zraňujeme se a zase se usmiřujeme. Myslívala jsem si, že jsme horší. Tak jak to, že se ti vzorní manželé teď rozvádějí? Že ono to ve skutečnosti nebylo tak skvělé? No asi ne.

Knížka Láska a boj nese podtitul Cesta ke spokojenému manželství. Prvním krokem, který na této cestě musí každý manželský pár učinit, je přiznání, že sami spokojené manželství nejsme schopni postavit. Musíme připustit, že po letech společného života jsme svým partnerem zklamáni a že jsme tak trochu (nebo hodně) zklamáni i sami sebou a celým tím svým manželstvím. Skvělé je, že takhle na tom nejsme sami. Tohle prožívá většina párů (ti, co to nepřiznávají, to zatím tají). Není to žádná tragédie. Je to život. Stačí ale najít několik směrovek, nechat si poskytnout několik pokynů a pak už budeme docela dobře vědět sami, co dál podnikat. Není to beznadějné. Má to smysl.

Díky své síle a oběti může muž učinit svou ženu tou ženou, jakou jí bylo určeno se stát. Díky své kráse a oběti se ženě může podařit učinit svého muže tím, kým od věků měl být. Je to dramatický příběh, jehož dobrý konec není zaručen. Ale stojí za to za něj bojovat. Máloco má na zemi větší cenu, protože „pokaždé, když se rozhodnete milovat, uděláte krok blíž k Bohu.“
Manželství je tím stavem, jaký Bůh pro lidský život od počátku zamýšlel. Manželé Eldredgeovi sepsali užitečnou praktickou knihu, kterou ze srdce doporučuji. Nenajdete v ní zázračné instantní recepty na šťastné manželství ve třech krocích, nedává snadná řešení. Nejspíš neobsahuje nic, co byste už nevěděli. Ale vydatně povzbuzuje, naléhavě připomíná a do nových souvislostí staví zjištění a pravdy o srdci, boji, příběhu a touze.

Eldredgeovi, John a Stasi: Láska a boj, Portál 2011.

Vědomosti

2012-01-30T01:49:00.000-08:00

„Teda maminko, jak to že toho tolik víš?“ žasly dcery a já se dmula pýchou. Podařilo se mi vytáhnout se svými vědomostmi, když jsme na procházce v lese zahlédly datla, strakapouda, brhlíka, sojku, houf sýkorek a na samém kraji i několik kavek. U těch jsem se dočkala oné výše zmíněné pochvaly. Holky si totiž myslely, že to jsou havrani.

Jenže havrani to nebyli. Byly to kavky. Vysvětlila jsem ten rozdíl, popsala stavbu těla, tvar zobáku a vybarvení peří a hlavně odlišný zvukový projev u havranů a kavek a dcery žasly. Já jsem si o sobě nemyslela, že bych byla nějak zvlášť vzdělaná v ornitologii, ve společnosti specialistů uctivě mlčím a pozorně naslouchám. Jenže přece jen něco si pamatuju.

Loni k narozeninám jsem si přála Kapesní atlas ptáků a dostala jsem ho. Nevím, proč mě ptáci tak zajímají. Možná proto, že létají ke krmítku na našem balkóně, vídám je na procházkách v parku nebo v lese, pozoruju je, jak si staví hnízda na stromech v naší ulici. Nejspíš proto, že jsem zvědavá. Chci vědět, alespoň jak se jmenují.

Pamatuju si na první sojku, která přiletěla na naši zahradu. Paní sousedka na mě volala, abych se podívala, co za exotického ptáka to sedí na větvi naší meruňky. Pohlédla jsem z kuchyňského okna a nevěřila vlastním očím. Je to možné? Vždyť by to mohla být sojka. Opravdová živá sojka.

Nevzpomínala jsem si, že bych ji kdy viděla živou tak zblízka. Okouzleně jsem pozorovala sojku, jak poskakuje po větvi a pak trhaným letem opouští naši zahradu a letí k sousedům. Běžela jsem hned do pokoje ke knihovně a vyhledala jsem si knížku o ptácích našich parků a zahrad, kterou jsem koupila dětem v antikvariátu. Nalistovala jsem si stránku s obrázkem sojky a přesvědčila jsem se, že můj odhad byl správný. Jasně, byla to sojka. Přečetla jsem si tehdy, kde žije, jak hnízdí, čím se živí a hned mi bylo jasné, že to byla jádra z meruňkových pecek, co ji muselo zlákat k návštěvě naší zahrady. A co teprve na podzim, pomyslela jsem si, až budou zrát ořechy! To ji tu budeme mívat často. A cítila jsem se osobně poctěná, že tak krásný pták přiletěl k nám na zahradu.

Později jsem ji i její rodinu několikrát přistihla při krádeži ořechů přímo z našeho balkonu, kde jsem na lískách čerstvé ořechy sušila. To už mi nepřipadala jako vzácný host, spíš jako loupežník. Avšak stále mě těšilo, že vím, s kým mám tu čest. Podobně jako když k našemu krmítku jedné kruté zimy skoro denně létal houf žlutavých malých ptáčků. Našla jsem si v knize, že by to mohli být čížci. A byli! Se zatajeným dechem jsme je pak s holčičkama za oknem pozorovaly, sypaly jim mák a pak při hodinách hudební výchovy jsme se zvláštním zápalem prozpěvovaly tu písničku: Čížku, čížečku, ptáčku maličký… Věděly jsme přece už, jak takový čížek opravdu vypadá!

Ano, myslím si, že větší potěšení má člověk z pozorování ptáků, květin, kamenů nebo hvězd, o nichž něco ví. Přinejmenším to, jak se jmenují.

Lipový list

2012-01-30T01:47:00.001-08:00

Přímo k nohám mi spadl žlutý list. Vzorový list z lípy. Poměrně velký, nepomačkaný a neoschlý. Zvedla jsem jej, protože mi připadal nějak zvláštní. Všude kolem mne se válely po zemi desítky, možná stovky podobných žlutých lipových listů, ale tento byl něčím výjimečný. Nevím, čím to bylo, ale zvedla jsem jej.

Pečlivě jsem prohlížela kresbu žilek na ploše listu a připadalo mi, jako by mi strom, ta stará lípa podala svou vrásčitou seschlou starou a přitom nečekaně hebkou ruku. Nemohla jsem se vynadívat na ten zvláštně krásný list. Překvapeně jsem sledovala, kudy vedou dráhy hlavních žilek, jaký obraz dokreslují drobné vlásečnice. Bylo to jako číst z podané ruky nějaký dobrodružný životní příběh. To takhle vypadají všechny lipové listy? Nikdy jsem si nevšimla. Ne že bych nevěděla, že listy nějakou stavbu mají, ale ještě nikdy jsem tak pozorně a dopodrobna lipový list nezkoumala. Zachtělo se mi uchovat jeho jedinečnou krásu jako zástupce všech lipových listů na světě. Nakreslím si ho. Nebo aspoň vylisuju!

„Je to nesmysl,“ bouřila se ta racionání část mé mysli, „je to list jako každý jiný, jen na jednom jediném stromě tady v ulici jsou jich tisíce. Není ničím zvláštní. Všechny jsou stejné.“ „Ale přece se mi zdá, že je jedinečný,“ namítal poetický hlas mé mysli, „nikdy jsem takový list neviděla.“ „Ach, to si jen namlouváš, klameš sama sebe. Pro nějaké své poetické představy vidíš věci, které nejsou, představuješ si vlastnosti, které neexistují, a tak pouze zveličuješ význam banalit.“ Ano, takové dialogy někdy sama v sobě vedu.

Držela jsem v ruce ten žlutý lipový list a uvažovala o tom, že lidé také na první pohled vypadají stejně. Zvlášť, když jich je hodně pohromadě. Působí jako hejno nebo jako stádo nebo jako ve větru tančící závěj listí. Ale jednotlivě, při bližším zkoumání, při rozhovoru mezi čtyřma očima tomu tak není. Každý člověk je jedinečný, zvláštní a výjimečný, ačkoli navenek to tak možná nepůsobí. Každý má za sebou nebo před sebou nějaký dobrodružný životní příběh.

Uschovala jsem si ten žlutý lipový list. Vložila jsem jej mezi dvě poslední stránky do poznámkového bloku, který nosím stále u sebe. Někdy si ho možná nakreslím.

Hezká kravata

2012-01-24T12:30:00.000-08:00

Vstoupila jsem do rozlehlé haly. U pultu s občerstvením postával usměvavý muž v tmavých kalhotách a světlé košili s kravatou. Pozdravil každého, kdo šel kolem, některým stiskl ruku a prohodil pár přátelských slov. Zdálo se, že kazatel sboru je mezi svými rád. Široce se usmíval, pro každého měl povzbuzení, přímo zářil.

Taky jsem k němu zamířila, koneckonců jsme se znali. Zrovna u něj nikdo nestál a on si mě všiml už zdálky. Zajiskřil úsměvem a popošel mi vstříc s nataženou rukou. Hezky mě přivítal a poptal se, jak se mi daří. Chvilku jsme si povídali a můj zrak padl na jeho kravatu. Byla zajímavá. Na světlém podkladu se v pravidelných rozestupech pásly barevné ovečky. Jako by je nakreslilo dítě. Černé hlavičky a nožičky, barevná tělíčka. Ovečky červené, modré, žluté, zelené… Zahleděla jsem se na to stádo.

„Máš hezkou kravatu,“ konstatovala jsem. „Ta je zkušební,“ prozradil mi. „Co to znamená?“ zeptala jsem se. Pořád jsem nemohla odtrhnout pohled. Jako bych něco hledala. Podebral rukou kravatu a nastavil ji, abych si ji mohla dobře prohlédnout. „Hledáš černou ovci?“ zeptal se mne zvláštním tónem. „Ne, proč?“ mechanicky jsem odpověděla a v tu chvíli jsem si uvědomila, co to vlastně hledám. „Hledám zlatou ovečku,“ vysvětlila jsem mu důvod svého upřeného zírání na jeho barevnou ovečkovanou kravatu. Pohlédla jsem mu do očí a znovu opakovala: „Hledám zlatou.“ „To je divné, většinou lidi hledají černou.“ „Proč hledají černou ovci?“ zajímalo mne. „Protože se s ní chtějí ztotožnit,“ vysvětlil mi. „S černou? Proč s černou? To je divný…“ Pokrčil rameny. „Hm, je to tak,“ utrousil a už se hrnul vstříc dalším příchozím, aby je srdečně přivítal. Shromáždění mělo za chvíli začít.

Nie je nič, o čom by som nemohla hovoriť

2012-01-21T22:41:00.000-08:00

Tento rozhovor se mnou vedla milá dáma z Partizánskeho. Její jméno se mi podařilo zapomenout. Ale rozhovor byl prima a vyšel v regionálním periodiku SK Partizánske.

Jej meno poznajú nielen čitatelia Života víry, ale aj širšia čitateľská verejnosť. Vydala už niekoľko vlastných knižiek zamyslení a mini príbehov zo života, ktoré vedia pohladiť dušu, vyčariť úsmev na tvári aj v situáciách, ktoré na prvý pohľad nútia k plaču, vedia vytvoriť atmosféru, kedy sa človeku žije a dýcha akosi krajšie. Vníma svet svojimi očami - citlivo romanticky, farebne poeticky, ale zároveň aj žensky prakticky.
Keď som sa jej spýtala, o čom by nechcela v rozhovore hovoriť, príjemne ma prekvapila odpoveďou - neexistuje nič, o čom by nemohla rozprávať (v skrini vraj neskrýva žiadnych kostlivcov). Sama seba nazýva extrovertným sangvinikom. Medzi nedostatkami o sebe uvádza, že je netrpezlivá, rada dlho spí, hovorí niekedy rýchlejšie ako myslí a mala by asi viac načúvať...
Na pozvanie manželov Wiesnerovcov prijala aj so svojou rodinou (manželom Otom a dvoma dcérami Aničkou a Adelkou) pozvanie na našu tohtoročnú zborovú dovolenku do Hronca.
Dámy a páni - Hana Pinknerová.

• Hovorí sa, že na človeka sa podpísalo aj jeho detstvo. Aké bolo to tvoje?Spokojné, prežité s rodičmi, mladším bratom, babičkou, dedom a prababičkou v krásnom dome s nádherným výhľadom na rieku Dyje. Detstvo, to je pre mňa predstava záhrady, prechádzky s rodičmi, bezpečie, pokoj. Bola som slušne vychované katolícke dievča, od 13 rokov som hrala v kostole na organ, páčilo sa mi to, ale nikdy som nepochopila, že vzťah s Ježišom mám brať osobne.
V rodnom Znojme som vychodila ZŠ i gymnázium. Práve na gympli sa začalo prejavovať, že ma priťahuje umelecký svet, že som „potměšilý“ organizátor. Hrala som v školskej kapele, viedla som krúžok básnikov a literátov, písala som triednu kroniku. No a keď bolo treba u riaditeľa žehliť „průšvih“, vždy som išla ja...

• Vysokú školu pedagogickú si si vybrala, lebo si chcela učiť?Aprobácia čeština a hudobná výchova bol cieleným kompromisom, počas štúdia sa to vždy preklopilo raz na jednu, raz na druhú stranu, čo sa týkalo záujmu. Spočiatku som aj chcela učiť, ale vedúci mojej diplomovky sa ma opýtal, či to s tým učením myslím vážne. Začudovane som odpovedala, že áno. On sa zasmial, vraj vie o zaujímavom mieste, aby som to zvážila, no a ja som to rada urobila. Išlo o redaktorské miesto v časopise Opus musicum, kde som robila 5 rokov na čiastočný úväzok. Popri tom som postupne bola korepetítorka v divadle a archivárka štátnej filharmónie, robila som aj na krajskom kultúrnom stredisku, tiež som učila. S manželom (ktorý študoval na konzervatóriu) sme si založili firmu na umývanie okien, a tak sa vlastne začala naša podnikateľská éra. Doobeda som bola redaktorkou, poobede som umývala okná, večery som trávila na koncertoch a v noci som písala. Bolo to vyčerpávajúce. Vtedy sme si ale zarobili na byt, aparatúru, nástroje, vybavenie.

• Ako sa ti podarilo do tohto kolotoča vpašovať Boha?Roky sme duchovne hľadali. Makrobiotika, vegetariánstvo, jóga... stretávali sme sa s divnými ľuďmi, čítali divné knihy, chodili k Mormonom... Raz nás oslovil jeden kamarát a my sme pocítili, že túžime úprimne spoznať Boha. Považovali sme sa za celkom spravodlivých, necítili sme potrebu nápravy, on však trpezlivo vysvetľoval a priviedol nás do malej kresťanskej skupinky, kde sme to celé zavŕšili verejným vyznaním. Bolo to logické vyústenie nášho hľadania. Vyskúšali sme všetko možné, ale nič nebolo to pravé. Bolo lákavé naozaj Mu odovzdať svoj život, všetko, čo sme, čo máme, so všetkým skončiť a položiť Mu to k nohám, aby nám to mohol vrátiť späť. (A to sa aj stalo!) Bolo to naozaj atraktívne a voňalo to životom. Otík pochádzal z neveriacej rodiny a Ježiš ho začal inšpirovať aj ako životný vzor a chcel Ho viac spoznať.
V spoločnosti, kde sme sa obrátili, nám všetko duchovné predkladali veľmi rýchlo – ako to prijali oni. Pripadalo nám to podozrivé, nie vždy podľa Biblie. Začali sme v Biblii hľadať sami odpovede na naše otázky a boli sme zvedaví, či k nám bude Boh konkrétne hovoriť. Rok po našom obrátení sa zbor rozdelil a my sme viedli jeho polovicu. Boli sme vtedy „nafúkaní charizmatici“, čo si mysleli, že vedia všetko. Prišla však rana... Smrť nášho prvého dieťatka...

• Ako sa dá v takejto situácii ďalej žiť? Nezanevreli ste na Boha?Prežili sme ozajstnú pokoru. Veľké myšlienky o viere zrazu spľasli, nevedeli sme, ako ďalej veriť. Nikdy sme to však Bohu nevyčítali. Len sme to nechápali. Hanbila som sa ísť na miesta, kde som predtým svedčila. Mučili ma otázky typu – ako ste sa za to svoje dieťatko modlili?
O tri roky sa nám však narodila Anička a o ďalšie tri Adelka.
V tej dobe sme viedli zbor. Päť rokov rástol, fungoval, poriadali sme celoštátne konferencie pre kresťanských umelcov a stali sa súčasťou KS. Potom Oto vedenie predal vyštudovanému pastorovi a išiel sa venovať hudobníkom.

• Vrátim sa ešte k Tvojmu učeniu. Neláka ťa učiť deti aj dnes?
Učenie ma vždy bavilo, ale momentálne popri veciach, čo robím, by som to asi nezvládla. Navyše sa bojím učiteľskej deformácie .

• Píšeš, organizuješ..., robíš mnoho vecí. Je ešte niečo, o čom snívaš, že by si robila?Neviem o žiadnom takom sne, lebo všetko, čo robím, ma aj baví.

• Kde čerpáš inšpirácie pre svoje knižky?V každodennom živote. Ísť so mnou na kávu znamená ocitnúť sa v literatúre. Vždy sa spolieham, že mi nápady pošle Boh a On to naozaj robí. Je to o dôvere.

• Študovala si aj literatúru. Ako vnímaš z kresťanského pohľadu klasiku? Mnohí po obrátení svoje knižnice od takýchto diel riadne pretriedili...Potrebujeme poznať klasiku. Umenie rezonuje s našou dušou. Aj cez knihy sa môžeme o sebe veľa dozvedieť. A či vyhadzovať knihy? Podľa toho, čo povie Boh. Niekto to potrebuje, niekto nie. Nie je na to jeden princíp. Každý musí počúvať, čo mu Boh hovorí...

• Ako si vieš najlepšie oddýchnuť?Rada spím, rada chodievam na kávu do pekných kaviarní, s manželom si rada vyjdem na prechádzku do lesa, milujem záhrady, parky, mám predplatené koncerty vážnej hudby.
Raz týždenne si spolu tiež vyjdeme na kávu. Voláme to rodičovské združenie, pretože som mu do žiackych knižiek dcér počas domácej školy písala pozvánky... V kaviarni je pokoj, nie je tu nevyžehlené prádlo, netreba tu umývať okná, nikto sem netelefonuje... Pracujeme spolu doma, komunikujeme dosť, no toto je rituál, ktorý by sme si chceli zachovať.

• Čo si odnášate domov z tejto návštevy Slovenska?Prišli sme sem na pozvanie Wiesnerovcov, s ktorými sme sa zoznámili na konferencii Aglow v Partizánskom. Spoznali sme tu kopec nových ľudí, zažili množstvo inšpirujúcich rozhovorov. Bolo to pre mňa krásne a dojemné. Od začiatku sme sa pýtali Boha – prečo sme práve tu. A myslím, že sme na niečo prišli...
Ja som mohla vyučovať. Veľmi ma baví hovoriť, prinášať svoj pohľad na Božie veci. Ota mohol hrať s Igorom, venovať sa mladým muzikantom z kapely, bolo to pre neho potešenie. Slovákov vnímam oproti Čechom ako menej organizovaných, ale otvorenejších a srdečnejších. Dúfam, že vzťahy, čo sme tu nadviazali, sú len začiatkom...
-bk-

Pěkné pořadí

2012-01-18T01:23:00.000-08:00

Zjistila jsem, že podle žebříčku nejprodávanějších knih Svazu českých nakladatelů a knihkupců za loňský rok jsem se v kategorii dětské knihy umístila na pětadvacátém místě. Děkuji všem, kdo si Kuchyňské pohádky koupili. Je to hezký pocit.
http://sckn.cz/index.php?p=ladderA&rok=2011

Muž, který nesl sáně

2012-01-16T00:49:00.000-08:00

Bylo pošmourné lednové ráno. Všichni tak trochu naštvaně spěchali do práce, do školy a kdoví kam. V ulicích se zdálo všechno šedé, špinavé, navlhlé. Lidi se choulili do bund, kabátů, šál a čepic, kterým by slušel sníh. Ovšem naděje, že by snad začal padat, byla marná.

Nebe je sice celé šedé a slunko nedává ani malým paprskem najevo, že by ještě existovalo, jenže teplota se drží těsně nad nulou. Kdepak sníh, ani náhodou. A přitom tuto zimu ještě pořádně nesněžilo! Chudáci děti, ani sáňky ještě nevytáhly. Žádné koulování, žádné klouzačky, žádní sněhuláci. To je ale smutná zima.

Taky jsem se choulila do kabátu a teplé šály, ale myslím, že mi nebyla zima kvůli nízké teplotě, ale spíš kvůli šedi, špíně a smutnému vzhledu ulice. Přemýšlela jsem o zimách svého dětství. Možná si to nepamatuju dobře, možná si pamatuju jenom to, co se mi líbilo. Možná ani v časech mého dětství nesněžilo každou zimu. Já si to ale nepamatuju. Spíš mi v paměti utkvělo to krásné.

Větve stromů pokryté pravidelnou bílou vrstvou sněhu, závěje u chodníků, do kterých jsme dělávali hluboké stopy. Jemné povrzávání čerstvě napadané sněhové pokrývky pod nohama a její třpyt ve světle slunce nebo lamp veřejného osvětlení, kdy mi sníh připomínal stříbrný brokát maminčiných plesových šatů. A což teprve sáňkovací radovánky! Rychlý sešup z kopce, pak úmorné šplhání do kopce se sáňkami v závěsu, ještě jednou a ještě, a pak poslední jízda a honem domů do tepla. Jak jsme se vždycky těšili, že si svlékneme promočené oblečení, rozvěsíme je doma po topení, umyjeme si ruce pod studenou vodou, která se našim zmrzlým prstům bude zdát horká, a na kakao od maminky.

Usmívala jsem se v chůzi svým staromilským vzpomínkám a vtom jsem ho spatřila. Po protější straně ulice kráčel muž. Na rameni nesl sáně. Zbrusu nové velké dětské sáně. Jednou rukou si je přidržoval na rameni a v druhé ruce měl dřevěné opěrátko, které se k saním připevňuje pro úplně malé děti. Rozvážně si to vykračoval ulicí a já jsem se za ním musela otočit, jak mě ten pohled uchvátil. Ten muž byl zosobněním naděje. Musel věřit, že sníh napadne, jinak by přece nekupoval sáně! S nadějí na bílý sníh se dá žít, i když je šedo, špinavo a vlhko. Z naděje můžu čerpat radost, i když je mi smutno. Hned jsem se narovnala a šedá ulice mi najednou nepřipadala tak beznadějná. Vždyť je teprve leden...

Poprvé a naposledy

2012-01-16T00:48:00.000-08:00

Většinou dobře vím, když je něco poprvé. Například první polibek od milovaného kluka, ten si nesu ve vzpomínkách po celý život. To zvláštní rozechvění, zčervenalé tváře, srdce bušící tak, že hrozí vyskočením z hrudi, něha i dramatičnost té sladké i hrozné chvíle. Ten pocit zodpovědnosti a dospělosti, když jsem získala své první zaměstnání. Neochvějnost mladé pýchy smíchaná s lehkými obavami: Tak to už jsem opravdu velká? Tak takhle už to bude napořád?

Těžko zapomenout na ten strašlivý okamžik, kdy v žákovské knížce přistála první pětka z matematiky. Co tomu řeknou doma? Ta ostuda! Potrestají mě? Každý to na mně musí vidět, že já, vzorná žákyně se dvěma blonďatými culíky, jsem tak hrozně selhala.

Každoročně prožívám nevinné potěšení z odhodlání chutnat letošní první jahody. Budou už chutnat jako pravé jahody nebo se jedná pouze o barevný skleníkový produkt bez vůně a chuti? Každoročně svádím boj s vlastní netrpělivostí a rozumnou úvahou, že jíst čerstvé jahody v dubnu nebo v květnu ještě není moudré. Ty první, k nimž se odhodlám, si pak o to více vychutnávám a raduju se z nich. Jsou přece první...

Málokdy si ale můžeme uvědomit, že je něco naposled. Většinou to zjistíme, až potom. Až už víme, že nebude žádné příště, žádné ještě jednou. Poslední jahody někdy v půlce července si neuvědomuju. Bývají zastíněny chutěmi a vůněmi jiných lákavých pochoutek, nějak mi nepřijde, že další si dám až zase za rok. Poslední pětku si vážně nepamatuju. Nemám tušení, kdy jsem ji vyfasovala, ani z jakého předmětu. Nejspíš jsem ji neprožívala nijak tragicky. No – pětka, a co?

Poslední zaměstnání si asi uvědomím, protože už bude blízko k důchodu, ale nic osudového v něm nevidím. Poslední polibek si snad ani uvědomovat nechci. Chtěla bych vůbec vědět, že je poslední? Chovala bych se jinak, říkala bych jiná slova, dělala bych jiné věci, kdybych věděla? Nejspíš ano. Vědomí konečnosti dává člověku zároveň pokoru i křídla. Žít s tímto vědomím vyžaduje odvahu. Kéž bych ji měla.

Odpočívala jsem

2012-01-09T11:14:00.001-08:00

Tilly

2012-01-04T10:32:00.000-08:00

Ta útlá knížečka, skoro vlastně sešitek s romantickými obrázky, barevnou obálkou a stručným jednoslovným názvem ležela zapadlá za postelí. Našla jsem ji při úklidu. Páni, jak dlouho tu už musela být? To už je let, co jsem si ji naposledy četla… Tilly.
Otevřela jsem knížku a jen tak pro připomenutí se začetla na náhodném místě. Aha, už si vzpomínám, to bylo o té ženě a její holčičce, které se setkaly v tom neskutečně skutečném snu nesnu. Obrátila jsem několik listů a ponořila se do děje. Za hodinu jsem pořád ještě seděla na zemi vedle postele, posmrkovala jsem a nemohla si vzpomenout, co jsem to vlastně chtěla původně dělat, proč vedle mne leží vysavač a proč mám na klíně prachovku.
Peretti napsal Tilly původně jako rozhlasovou hru. Jejím obsahem je otázka potratu. Nečekejte však nějakou agitku, bojovně znějící výzvy nebo odsuzovačná prohlášení. Nic takového. Jedná se totiž o milé vyprávění. Přesto se člověku svírá srdce, když pochopí souvislosti. Kdo je malá roztomilá holčička, která se znenadání ocitne v domě, a z jakého světa přichází? Odkud se vzaly děti žijící v překrásné zahradě, kam za nimi chodí jejich přítel Ježíš? A komu patří jméno na malém náhrobním kameni, k němuž jednou ročně chodí plakat neznámá žena? Celý příběh se postupně skládá dohromady jako půvabná mozaika. Když konečně zapadne i poslední kamínek a všechno se vyjasní, vydechneme úlevou. Bůh je tak dobrý.
Oběti hříchu – potracené děti netrpí v zatracení, kam je jejich matky poslaly. Rodiče soužení výčitkami svědomí mohou dojít pokoje vyznáním viny a přijetím odpuštění. Úlevu naleznou v naději, že se setkají i s těmi svými dětmi, jejichž životu na zemi původně nedali šanci. Doufat smějí i rodiče dětí zemřelých před narozením, ačkoli byly vytoužené a vítané. I pro jejich zármutek přináší knížka útěchu.
Je trochu hloupé doporučovat knížku, o níž je předem jasné, že se nedá nikde koupit. Ale přesto to zkusím. Třeba vám taky někde leží zapadlá v prachu za postelí nebo se nenápadně ukrývá na polici knihovny mezi důležitěji se tvářícími svazky anebo ji možná skutečně ještě někde v knihkupectví nebo v antikvariátu můžete objevit…

Nový rok bude krásný

2012-01-03T02:55:00.000-08:00

Na začátku dějin vesmíru, jak o tom referuje bible, bylo vyřčeno slovo, to slovo bylo Bůh. Ať už začíná cokoli, vždycky je na začátku nějaké slovo. Možná, že zdar díla je na tomto prvním slovu závislý. Kdoví, jak by vesmír dnes existoval, kdyby na jeho začátku bylo vyřčeno jiné slovo. Třeba: „Kobliha“. Nebo „Tygr“.

První slovo každého projektu, každé práce nebo každé akce může ovlivnit, jak to celé nakonec proběhne. Buď si řekneme: „No nazdar, to nezvládnu.“ „Ach jo, to zas bude práce!“ nebo „Co když to nedopadne?“

Nebo můžeme odstartovat vyhlášením jiného typu: „S Boží pomocí.“ „Udělám to, jak nejlíp dovedu.“ „Pokusím se to zvládnout.“

Záleží na tom, jaké slovo si vložíme do úst na začátku nového kalendářního roku. Ovlivníme jím průběh roku, zdar našeho usilování i úspěch našeho díla. Požehnáním času, který se rozprostírá před námi, vepíšeme kladné znaménko před všechno, do čeho se pustíme.

Kdo vidí předem všude problémy a potíže, také se s nimi jistě setká. Kdo chce vidět všechno v jasných barvách a očekává úspěch, také se ho pravděpodobně dočká.
Navrhuju dobře uvážit, s jakým slovem na rtech začnete tento nový rok. Já osobně se rozhoduju bez ohledu na všechny negativní ekonomické prognózy, bez zřetele k nerůžovým politickým a společenským vyhlídkám nejen naší země, ale rovnou celé Evropy, a i celého světa, bez hlediska k pravděpodobným událostem ve vlastní rodině (protože obě babičky dospěly do věku, kdy každý rok může být jejich posledním), tak tedy proti všem předpokladům zdravého rozumu se rozhoduju začít nový rok vyhlášením: „Nový rok bude krásný! Zvládnu to (s pomocí Boží).“

PF 2012

2012-01-03T02:51:00.000-08:00

Klíče v kapse

2012-01-01T23:15:00.000-08:00

Poslední dny před Vánocemi pro mne byly strašně únavné. Měla jsem dojem, že je toho na mne moc. Moc práce a různých požadavků, moc lidí a moc informací, moc zážitků a moc slov. Stres. Neměla jsem ani čas vypít si šálek horkého čaje. Sotva jsem si jednou lokla, někdo něco potřeboval. Než jsem se dostala k dalšímu doušku, byl čaj studený. Silně jsem se těšila do klidu domova. Strašně se mi chtělo domů. Představovala jsem si, jaké to bude, až se ocitnu doma v kuchyni. Bude tam teplo a ticho a voňavo.

Během kratinké přestávky mezi dvěma zákazníky, než si starší dáma vybrala z několika sbírek citátů, zatímco mladá maminka s kočárkem listovala pohádkovou knížkou a pak ještě chtěla prohlédnout mou nabídku vánočních pohlednic, jsem si odskočila k věšáku. Potřebovala jsem se dostat ke kabátu pro kapesník. Když jsem prohledávala kapsy, nahmátla jsem svůj svazek klíčů. Mé prsty sevřely ten důvěrně známý předmět a někde uvnitř mne zalil úlevný pocit bezpečí. Rychle jsem vytáhla kapesník a vrátila se zpět k zákaznicím.

Ještě nebyly o svém výběru rozhodnuty a mou pomoc nepotřebovaly. Dovolila jsem si malý luxus se napít chladnoucího čaje a na chviličku se zasnít. Povolila jsem svým myšlenkám rozběhnout se k domovu. Představovala jsem si, jak jdu tou známou cestou domů, jak jsem už na naší ulici, stojím před naším domem a v kapse si pohrávám se svazkem klíčů. Probírám v prstech jeden po druhém a poslepu se pokouším rozeznat, který je který. Ten od bytu je největší, ten je snadno rozpoznatelný mezi všemi stejně jako ten od poštovní schránky. Ten je zase nejmenší ze všech. Ale ty ostatní? To už není tak snadné. Naštěstí jsem si je navlékla na zvláštní starobylý masivní kroužek v přesném pořadí, jak je používám. První je ten od domu, druhý od schránky, třetí od bytu. Pak pokračují klíče od zámků pracovních. Správný klíč tedy bez potíží najdu i poslepu. Vyberu si klíč od domovních dveří a ten mi radostně zazáří v ruce. Je totiž červený. Odemknu a vejdu. Dveře za mnou neslyšně zaklapnou, protože mají dobře udržovaný a pravidelně promazávaný zavírací mechanismus, a já se ocitnu na tiché chodbě našeho domu, v bezpečí před hlukem a ruchem ulice, doma. Vyjdu jedenáct schodů, letmo zkontroluju naši poštovní schránku, strčím do starobylého dřevěného rámu dvoukřídlých prosklených dveří a automaticky třepu svazkem klíčů, abych oddělila ten největší, ten od bytu. Známé uklidňující cinkání, zachrastění klíče v zámku a zalije mě známá vůně mého domova.

Co všechno mohou znamenat klíče v kapse! Pocit bezpečí a pokoje, vědomí, že se mám kam vrátit, ujištění, že tam na mne někdo čeká. Mohu vstoupit, kdykoli budu chtít, kdykoli budu potřebovat uchýlit se do soukromí, odpočinout si, ukrýt se přede vším spěchem a stresem. Klíče mi symbolizují domov. Je hezké nosit si připomínku domova stále v kapse a moci vědět, že domov mám. Každý ho nemá…

Obě zákaznice se rozhodly a položily přede mne na pult knihy, které si vybraly. Opustila jsem rychle svou předsíň a úvahy o symbolu domova a zase se naplno pustila do práce. Ovšem ta hřejivá myšlenka mne provázela jako čerstvě nalezené potěšení až do večera.

Kramflíčky

2011-12-13T05:04:00.001-08:00

Sobotní ráno, mlhavé, zamžené, chladné a neurčité. Spěchala jsem jen pro rohlíky k snídani. Nic víc jsem venku nechtěla. Fakt. Proto jsem se ani nelíčila. Jen jsem na sebe hodila dlouhý zimní plášť, kozačky a baret. Pod tím, nikomu to neříkejte, jsem měla teplé pyžamo. Nikdo z miláčků doma ještě nevstával a já jsem nechtěla štracháním v šatníku nikoho předčasně budit.

Obula jsem se do vysokých kozaček a vyběhla z domu. V chůzi jsem si ještě upravovala na hlavě baret a natahovala rukavice. Pak jsem zřetelným kývnutím pozdravila sousedku, která se po opačné straně ulice už z nákupu vracela. Pak přejelo několik aut za sebou a já jsem moha přejít přes křižovatku na chodník k samoobsluze. Přemýšlela jsem, jestli nepotřebuju koupit ještě něco jiného než jen čerstvé rohlíky k snídani, ale nic mě nenapadlo. Cupitala jsem po asfaltovaném chodníku a vtom jsem si to uvědomila! Já klapu. Moje podpatky pěkně ťukaly takovým příjemným vysokým tónem. Cítila jsem se hrozně dobře, tak nějak žensky. Hned jsem se pořádně narovnala, abych si tu chůzi jaksepatří užila. Trošku jsem zpomalila a pak zas trošku zrychlila. Hezký zvuk!

Málokteré moje boty takhle klapou. Nejspíš je to dáno materiálem, z něhož je vyroben podpatek. Možná i konstrukcí boty. Je to zajímavé, když jsem byla ještě holka, taky jsem měla jedny silně klapavé botky. Pamatuju si, že jsem se styděla v nich chodit například do hudební školy, protože tam to na chodbě v přízemí, kde se nacházelo houslové oddělení, vždycky znělo, jako kdyby někdo střílel ze samopalu. Takový hluk způsobovalo to moje klapání. Pan školník na mě jednou udělal takový přísný kukuč a zasyčel: „Psssst!“ Od té doby jsem chodila chodbou v hudebce po špičkách. Bála jsem se došlápnout na celé chodidlo, abych zase neklapala a pan školník se nezlobil, že ruším celé houslové oddělení.

Teď to na ulici zjevně nikomu nevadilo a já jsem si uvědomila, že je mi to vlastně příjemné. Velmi příjemné. Klapat si takhle po ránu ulicí, vyťukávat rytmem chůze rytmus své nálady. Nesla jsem domů čerstvé voňavé rohlíky a užívala si objevu velmi ženského a velmi nenáročného potěšení. Hezký začátek nového dne…

Mikulášské potěšení

2011-12-06T04:45:00.000-08:00

Jsou svátky, které nemohu ignorovat. Jsou zvyky, které nechci opomíjet. Jsou potěšení, která si nenechám ujít. Jako například svátek svatého Mikuláše. Kdysi před lety jsem si ujasnila, co to bylo za chlapíka a co má říci ještě po všech těch staletích mně osobně. Rozhodla jsem se jeho odkaz připomínat sobě, své rodině a vlastně i vám.

Nikdy jsem nepochopila, kde se a kdy k dobrotivému štědrému muži přimotali čerti a andělé. Podle legendy chodil sám. A navíc záměrně tak, aby nebyl viděn. Chtěl obdarovávat tajně, aby poděkování připadlo Bohu. Myslím si tedy, že by se k takto tajemnému plížení pod okny spoluobyvatel těžko oblékal do svátečního ornátu s mitrou na hlavě. Jen si to představte! Taky by se netázal chudých obdarovávaných, zda byli hodní, zda si nějaký dar vůbec zaslouží. Rozdával dárky z milosti, protože chtěl někomu udělat radost, podle historických pramenů dával peníze, aby někoho zachránil před otroctvím kvůli dluhům. Ani my bychom neměli dětem dávat dárky podminečně, ale z lásky, protože jsou naše. Beztak totiž i největším zlobilům něco nakonec dáme, a tak se výhrůžky míjejí s účinkem. Tím jenom snižujeme svou rodičovskou autoritu.

Na mikulášském svátku není tak podstatné, co vlastně darujeme. V naší rodinné tradici to jsou sladkosti, ovoce, slanosti a ořechy. Moje babička například zavedla tradici „mikulášských párečků“. Jednoho roku totiž zřejmě z čiré bezradnosti přidala k mikulášské nadílce párky, které mínila podávat k večeři. Obyčejné párky nazvala podle slavného svatého a pro velký úspěch zařadila mikulášské párky do rodinných tradic. Daleko podstatnější než výběr laskomin však je způsob obdarování. Jasně, vždyť párky, mandarinky nebo perníky s mikulášskou nálepkou si můžete dát skoro kdykoli, ale tak, jako obdarovával pravý Mikuláš, tak se obvykle dárky nedávají.

Svátek svatého Mikuláše je překrásný hlavně proto, že je tak tajemný. Člověk nic netuší, jen tak si žije jako vždycky a najednou, z ničeho nic, se za oknem, pod polštářem, na psacím stole, na parapetu nebo prostě někde objeví nadílka. Hromádka balíčků, všelijakých sáčků nebo jedna velká punčocha. Některé děti si chystají na okno podkolenky, aby je Mikuláš mohl naplnit, kdyby šel náhodou kolem. O dárci se lze dohadovat, ale najisto nic nevíte. Jediným způsobem, jak dárek oplatit, je taky někoho obdarovat.

Myslela jsem si, že tento svátek je hlavně pro malé děti. Jejich radostné výskání, když objeví pamlsky a drobné dárky, jejich bázní rozevřené oči, když se dotýkají tajemna, to musí okouzlovat každého rodiče. Nezdálo se mi, že by staré lidi mohl potěšit sáček sladkostí tajně pověšený na kliku dveří od bytu, jak jsme to s dcerami začaly dělat, ale nad jejich reakcemi jsem užasla. Slzy z pohnutí, radostný smích, dojaté dopisy napsané třesoucí se rukou... Všichni příbuzní si nejspíš mysleli, že staří lidé už na takové hlouposti nejsou, a tak svým dědouškům nic nedávali. Jenže se mýlili. Každý člověk potřebuje vědět, že na něj někdo myslí. Starého i mladého, chudého i bohatého, zdravého i nemocného potěší důkaz lásky. A co je mikulášská nadílka jiného? Já si to otevřeně přiznávám a na Mikuláše se moc těším. K nám přijde docela určitě.

Natáčení letošního posledního Jak to vidím já

2011-12-06T04:43:00.000-08:00

Větrník

2011-11-21T23:34:00.000-08:00

Moje potěšení pro tento týden není zákusek s názvem větrník, ačkoli ten by také stál za úvahu. Nejspíš bych tomu sama nevěřila, kdyby mi někdo předpověděl, že mě potěší bílý plastový větrník zapíchnutý v květináči, ale skutečně je to tak. Popíšu vám, jak to bylo.

Šla jsem domů z práce. Dost unavená. Trochu mě bolela hlava a taky mě už tlačily boty, měla jsem strašný hlad a nejasný pocit, že jsem měla cestou domů něco koupit, ale za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout, co to mělo být. Citrony? Zelí? Rýže? Chleba? Nevěděla jsem. Opravdu zoufale jsem potřebovala nějaké to malé potěšení.

Rozhodla jsem se zvolit cestu ulicí kolem malého květinářství, kde mají vždycky něco hezkého za výlohou a kde už na ulici před krámkem vždycky naaranžují nějaké květináče, truhlíky nebo stojany tak zajímavě, že se musím aspoň na chvilku zastavit a pokochat se. Často mě inspirují k vlastním zdobicím výkonům, když žasnu, jak vynalézavě lze dekorovat třeba jen zahnutou větví a hrstí suché trávy. Onehdy jsem dokonce podle vzoru slečny květinářky vyryla ze záhonu na zahradě trs šalvěje a přesadila jej do hezkého květináče. Ten pak zdobil jeden roh na balkoně a všechny návštěvy koukaly, co to mám za exotickou rostlinu. Přitom na zahradě si mého šalvějového houští nikdo ani nevšiml. A navíc jsem pro šalvějové lístky do vepřových plátků nebo na čaj nemusela běhat do zahrady, ale byly pěkně po ruce.

Uhodla jsem. Už zdálky jsem viděla, že to bude něco krásného. Na chodníku před květinářstvím se v rozestavěných velkých i malých květináčích mezi zelení něco bělalo. Nemohla jsem odhadnout, co to může být. Kopretiny? Chryzantémy? Jiřiny? Čím víc jsem se blížila, tím méně květin přicházelo v úvahu. Co to jenom je? Když jsem se přiblížila na pár kroků, zjistila jsem, že ve všech květináčích jsou zapíchány bílé plastové větrníky. Malé i větší, všechny ze stejného bílého materiálu se vzorem, který vypadal jako krajka. Nedokázala jsem odolat, sehnula jsem se a jeden větrníček vytáhla z květináče, abych si ho mohla zblízka prohlédnout. Ten krajkový vzor byl průhledný! Jak jsem tak držela větrník v ruce, zafoukal větřík, větrník se roztočil a v mé ruce jakoby rozkvetla bílá květina. Kopretina? Chryzantéma? Nebo jiřina? Vstoupila jsem do prodejny a zaplatila.

Zbytek cesty jsem si vykračovala s větrníkem v ruce a zaměstnávala mne vytrvalá snaha udržet ho nastavený větru tak, aby se točil. Zapomněla jsem na hlavu, hlad, boty i nákup. Bylo to krásné. Sklidila jsem pobavený obdiv několika kolemjdoucích, zaslechla jsem nadšené výskání osazenstva několika kočárků a zdá se mi, že ten chlapeček v modré bundě, co ho vedl za ruku jeho dědeček, si ještě téhož dne stejný větrník vybrečel.

Já jsem svůj potěšující úlovek zasadila do květináče s dokulata sestříhaným zimostrázem. Stojí na zahradní zídce, takže ho mám pěkně na očích, kdykoli vyhlédnu z kuchyňského okna. Dokonce i v bezvětří je krásný, ale na podzim to docela fouká, a tak mám o svou drobnou radost postaráno.

Louskání ořechů

2011-11-20T12:22:00.000-08:00

Přišla jsem domů z práce a už byla tma. Snědla jsem zbytek zelňačky, co Adélka uvařila k obědu, a postavila jsem si vodu na čaj. Převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení a přemýšlela jsem, co bych tak měla dělat. Žehlit? Uklízet? Vařit? Něco upéct? Strašně se mi do ničeho nechtělo.
Upřímně řečeno bych šla nejraději spát, to ale přece jenom nešlo. Maminka přece nemůže spát, když je ještě den. Maminka musí něco kutit, aby dávala dobrý příklad dětem. Co bych jen tak mohla…? Rozhlížela jsem se po kuchyni, jestli mě něco neosloví. Nějaká drobná nenáročná práce, která by se dala vykonávat nejlépe vsedě. Nic mi nepřipadalo zvlášť naléhavé, nic nehořelo, ani na mne naléhavě nevolalo. Také ode mne nikdo nic nepožadoval, na nic se neptal, ani si mne vlastně nikdo nevšímal. Do oka mi padla proutěná ošatka s ořechy stojící v rohu na zemi. Vánoce skoro za dveřmi, neškodilo by nalouskat zase trochu ořechů, napadlo mne. Ty, co jsem vylouskala minulou sobotu, jsme už snědli. Jakmile se někde na dosah ocitne miska ořechových jader, všichni chodí nápadně nenápadně kolem a uzobávají tak dlouho, dokud je co. A zanedlouho bude třeba myslet na pečení vanilkových rohlíčků. Bylo rozhodnuto.
Na obdélníkový dřevěný podnos jsem si připravila tři misky. Jednu s nevylouskanými ořechy, druhou na vylouskaná jádra a třetí na skořápky. Pro louskáček a hrnek s čajem jsem se do kuchyně vrátila a všechno jsem to přinesla k nízkému stolku v pokoji. Usadila jsem se pohodlně do křesla, pustila jsem si hezký film a louskala jeden ořech za druhým. Šlo mi to dobře od ruky a zanedlouho jsem měla jednu misku plnou skořápek a druhou zpoloviny naplněnou krásnými jádry ořechů. Cítila jsem se velmi užitečně. Odpočívala jsem, koukala na film, popíjela čaj a přitom jsem vlastně pilně pracovala. Bylo mi fajn. Sem tam jsem ochutnala kousek oříšku, abych zkontrolovala, jsou-li dost chutné. Byly.
Když byla miska s ořechy prázdná, došla jsem si pro další do spíže, kde jich v košíku ještě bylo dost a dost. Louskala jsem a louskala. Zdálo se mi, že jsem dosáhla ryzího nefalšovaného potěšení. Odpočinek, který vypadá jako práce? Pohodlně usazená u filmu a čaje, a přesto užitečná. Ach!

Tisková zpráva: Svět je v pořádku

2011-11-16T07:33:00.000-08:00

Pravidelně čtu noviny. Každé ráno do nich aspoň nakouknu a projdu očima hlavní titulky. Některé články orientačně přeběhnu, ty, co mi připadají nejzajímavější, si prostuduju pečlivě až do konce. Mám pár oblíbených autorů, jejichž komentáře mi vždycky přinesou nový, originální pohled na svět a jeho bolesti. Chci vědět, co se děje. Chci být v obraze.

Musím přiznat, že ranní noviny nebývají právě veselé a povzbudivé čtení. Nejčastějšími náměty novinových článků, zpráv a komentářů jsou témata povětšinou neveselá, řekla bych až ošklivá, rozhodně přinejmenším zneklidňující. Když se ráno necítím dobře, váhám, jestli denní tisk vůbec otevírat, aby se mi ještě nepřitížilo. Pořád se píše jen o přírodních katastrofách, lidských zločinech nebo zoufalé neschopnosti domluvit se a spolupracovat bez postranních úmyslů či sobeckých ambicí. Většinou se píše o všelijakých nepořádcích. Tak zřídka čtu, že něco dobře dopadlo, že je něco v pořádku, že věci jsou, jak mají být.

Dnes jsem šla ráno po naší ulici a přemýšlela o zprávách, co jsem ráno četla. Dlužníci neplatí dluhy, lékaři nechtějí léčit nemocné, politici nejsou ochotní se dohodnout. Zase není nic v pořádku, zase je všechno špatně. Číst noviny je jako jít na ples škarohlídů. Rozhlížela jsem se kolem sebe po tom zkaženém světě, ale nezdál se mi tak špatný, jak se to jevilo v novinách. Vysoké stromy po obou stranách ulice zářily žlutými listy. Na silnici při okraji chodníku se kupilo to vlhké spadané zlato. Jednotlivé listy vířily vzduchem, vítr jimi pohazoval, že to vypadalo jako divoké taneční kreace. Zdálo se mi, že někdo neviditelný potřásá větvemi a zkouší, který z listů ještě drží, a který už uzrál a uvolnil se pro let. Byla to fascinující podívaná. Inu, listopad v plném proudu.

Mívám vždycky takový marný pocit, že mi život protéká mezi prsty, pokud se mi nepodaří ani na chvíli být při tom a pozorovat, jak na podzim zlátne a padá listí, jak v létě na zahradě zrají meruňky, nebo jak se na jaře z pupenů vyloupnou listy. Tohle mi totiž připadá jako zásadní světové události. Někdo hlídá výsledky sportovních utkání, já dávám pozor, kdy přiletí havrani. Někdo se stará o výsledky soutěží krásy, losování loterií nebo pořadí Zlatého slavíka. Já sleduju, kdy začnou padat kaštany, jsou-li zralé šípky, nebo zda už rozkvetly šeříky, sněženky či konvalinky. Nepamatuju si, kdo byl loni vítězem v nějaké slavné anketě, nepamatuju si, jak dopadla jakákoli sportovní liga, ale kdybyste chtěli vědět, kdy loni přiletěli havrani, nebo kdy dozrály u nás na zahradě meruňky, mám to poznamenáno.

Okouzleně jsem pozorovala padající listí. Skoro mě rozesmál jeden osamělý havran, který s nepopsatelně seriózním výrazem něco zkoumal v trávníku za samoobsluhou, když klofal svým mohutným zobákem do země. Napadlo mě, že můj svět, oblasti mého pozorování, to na čem mi ve skutečnosti opravdu záleží, je v pořádku. Jistě mi není jedno, podle jakých zákonů budu platit daně. I nadále se zajímám o věci spravedlnosti, sleduju bujení korupce a nenechá mě v klidu téma úcty k přírodě a životnímu prostředí. Ale pro dnešek mám tuto osobní tiskovou zprávu: Svět je v pořádku. Listí žloutne a valem opadává, jak tomu v listopadu má správně být.

Autogramiáda

2011-11-03T14:23:00.000-07:00

V pátek 18. 11. budu podepisovat svou novou knížku Další porce potěšení všem, pro něž to je potěšením mít ode mne počmáranou knížku. Začneme v pět v Místogalerii na Skleněnce na Kounicově ulici v Brně. Asi něco přečtu, můj choť nacvičil nové skladby a pak, až toho bude dost, rozjede se jam k-studia. Bude to hezké a já se těším. Přijdete?

Kytice modrých zvonečků

2011-11-02T06:25:00.001-07:00

Jde tu možná o dětskou úchylku. Snad se jedná o dědičnou deformaci. Ale dost možná, že tohle dělají všechny malé holčičky. Jen některým to zůstane ještě i v době, když už jsou velké. Chlapečci dělají vlastně zcela spontánně něco podobného. Kdykoli se ocitnou v přírodě, okamžitě najdou a seberou pořádný klacek, který se v té chvíli stává zbraní podle okamžité představy. Holčičky trhají květiny. Já kromě nich sbírám kde co.

Vyšli jsme si s rodinou a pár přáteli na procházku do přírody. Cestička podél řeky se úzce vinula příkrým svahem. Museli jsme proto jít pěkně za sebou, protože vedle sebe se nevešly ani dvě osoby. Po nějaké chvíli jsme se celá výprava roztáhli do délky. Povídat si mohli vždycky jen dva právě za sebou jdoucí. Šla jsem jako poslední a zůstala jsem sama. Dokonce jsem se schválně zdržela, aby měli ostatní přede mnou náskok. Vyhovovalo mi to. Nemusela jsem se na nic soustředit, jen abych nezakopla o kořen. Spokojeně jsem se loudala na konci výpravy, rozhlížela jsem se kolem sebe, aby mi neuniklo ani zrníčko té krásy. Chtěla jsem načerpat co nejvíc a odvézt si v paměti zpátky domů do města.

Za dlouhého čekání na tramvajovém ostrůvku uprostřed silnice nebo ve chvílích chůze po prašných, hlučných ulicích bude stačit jen přivřít oči a budu zpátky. Vrátím se ve vzpomínkách do toho chladného letního dne, kdy chvilku svítilo slunce, chvilku foukal chladný vítr a jednou dvakrát dokonce drobně poprchalo. Ocitnu se opět na uzoučké cestičce zaříznuté do svahu říčního břehu. Na mysli mi opět vytane klidná hladina řeky, v níž se zrcadlí zalesněné svahy okolních kopců. O hladinu sebou občas plácne ryba, zaslechnu naříkavý hlas dravce. Vybavím si ostrou vůni borovic a závany rybiny z řeky. Můj pohled se zalíbením spočine na kamenech bujně porostlých lišejníky a naducanými poduškami mechu. Znovu si připomenu, že jsem cestou strčila do kapsy jeden hříbek, jednoho kozáka, dvě pěkné holubinky a dokonce dvě drobné lišky. Od poloviny cesty, když už jsme se vlastně vraceli k domovu, jsem v ruce nesla krásný zakroucený klacík. Nebyla jsem si jistá, co s ním budu dělat, k čemu se bude hodit, ale to se mi pro tu chvíli nezdálo tak důležité. Krásně padl do ruky, jeho malebné křivky lahodily mým očím. Do druhé kapsy bundy jsem sbírala lískové oříšky. Zkusila jsem je a byly už sladké.

Poslední kořistí byly květiny. Blankytně modré zvonečky kvetly tu a tam po stráni nad řekou. Pro některé jsem musela zdolat kousek svahu, pro ty nejkrásnější jsem neváhala šplhat i po kamenech a přes kmeny zhroucených stromů. Trhala jsem je do svazečku a odolala pokušení přidávat k nim i jiné druhy květin. V mé kytičce se snoubila jen jasná modrá s jemnou sytou zelení stonků a lístků. Tahle barevná kombinace na mne působila tak důvěrně známě, tak domácky bezpečně, že jsem se musela každou chvíli na kytku koukat a pokochat se. Připomínala mi podobné vycházky před mnoha lety, kdy jsem jako malá holčička chodívala s rodiči týmiž místy a trhala modré zvonečky, sbírala hezké klacíky nebo zajímavé kamínky.

Zdá se, že v něčem jsem stále stejná, jako tehdy. Vzpomínky na procházku zhmotnělé v kytičce modrých zvonečků mi vydržely týden. Ty, co jsem si nastřádala do paměti, mi vydrží zřejmě mnohem déle. Je to takové trvanlivé potěšení.

Kramaření

2011-11-02T06:05:00.000-07:00

Přišla jsem z práce a byla už skoro tma. Doma bylo ticho a prázdno, tma a teplo. Uvařila jsem si čaj, převlékla se do pohodlného domácí oblečení a vychutnávala jsem si tu sladkou chvíli samoty. Nic se mi nechtělo.

Rozsvítila jsem si stojací lampu u pohovky a s šálkem čaje jsem se uvelebila mezi poštáři. Zachtělo se mi podívat se na stará alba, která na mne vykukovala ze spodní police knihovny. Vytáhla jsem si jedno z prvních, kde ještě ani nepózovaly naše děti a otáčela stránku za stránkou. Páni, to je už pěkně dávno, proletělo mi hlavou.
Někde by ještě měla být krabice, do které jsme ukládali fotografie, co se do alba už nevešly. Tam asi teprve budou historické poklady! Kdepak tu krabici jenom mám? Zvědavě jsem vytáhla spodní zásuvku psacího stolu. Byla plná neuvěřitelných věcí. Úplných pokladů.

Ještě asi hodinu jsem žasla nad všemi těmi podivuhodnými věcmi, které jsem vytahovala z hlubin přeplněné zásuvky. Objevila jsem zmateně popsané obálky fotografií, miniaturní sošky, roztrhané korálky, šnečí ulity, prázdné dřevěné rámečky a svazečky dopisů převázané barevnými saténovými stuhami. Odvážila jsem se jeden balíček rozvázat a prohlédnout si pár složených listů dopisního papíru. Dojetím mi zvlhly oči nad vřelými slovy dopisu od dívky, jejíž tvář jsem si vybavovala jen stěží. Tak jsme si byly blízko? Našla jsem své staré diáře a začetla jsem se do svých mnoho let starých zápisků. Jako by přede mnou ožily osoby, schůzky a úkoly z té dávné doby.

Čaj mi vystydl, přebrněly mě nohy, jak jsem seděla na zemi v tureckém sedu, ale šťastně jsem kramařila v té spodní zásuvce svého psacího stolu. Má minulost živě zavoněla z těch starých dopisů a fotek, cítila jsem se velmi bohatá, i když na první pohled jsem se probírala bezcenným harampádím. Jenže pro mne to byly poklady. Důkazy vztahů, zážitků, práce a lásky. Doklady mého života. Kde všude lze nalézt potěšení?

Vzpomínka na jaro

2011-10-26T07:52:00.001-07:00

Malé dobré zprávy

2011-10-21T06:08:00.000-07:00

Snadno se rozpláču. Už se mi stalo, že mě dojala i televizní reklama. U filmů brečím skoro vždycky a u knížek dost často. Abych ale poplakávala u každé druhé, třetí stránky, to je i na mne moc.

To je ta knížka tak tragická? Právě že ne. Je plná happyendů, ačkoli všichni hrdinové umírají. Malé dobré zprávy pojednávají o posledních hodinách, dnech, nanejvýš týdnech života různých lidí. V žádném z příběhů necítíme pochybnost, že pak, po smrti, ještě něco bude. Nesetkáme se tu ani se svírajícícm strachem nebo mučivou hrůzou ze smrti, která je už na dosah. Nejčastěji v závěru života dochází ke smíření a uklidnění způsobeném odpuštěním a vyjasněním. Poslední slovo mívá nenápadná láska bez velkých slov i dramatických gest. Narovnaná dečka na nočním stolku, společně dvojhlasně zazpívaná písnička, svěřené tajemství, o němž ještě živá duše nemá tušení, setkání celé rodiny u společného stolu – tak nějak vypadají hrdinské skutky, které usnadňují jedněm odchod a druhým rozloučení.

Jak nesmírně útěšné je číst tyto příběhy, které nemluví o Bohu, ale bez něj by nebylo možné, aby se staly. Člověk prožije uklidnění, že smrt neznamená tragédii, ale může pomoci usmířit se a láskyplně rozloučit. Vždyť je to stejně jen dočasné loučení...

Graficky i jazykově líbezná knížka vypráví o situacích, do nichž se každý několikrát za život pravděpodobně dostaneme. Dosvědčuje, že ani umírání nemusí být cosi hrůzostrašného a bolestného. Těžko se tomu věří, ale může to tak být. Však si o tom přečtěte sami. (A mějte po ruce kapesník!)

Šinková, Martina: Malé dobré zprávy, Cesta domů, 2011.

Záběry z natáčení

2011-10-19T12:16:00.000-07:00

Na zámku v Lysicích

Ořechová vášeň

2011-10-17T01:26:00.000-07:00

V dopisní schránce jsem našla tiskopis s oznámením, že se mi pošta marně pokusila doručit balíček. Prý mě nezastihli. Náhodou to byla pravda. Z formuláře se dalo vyčíst ledacos. Třeba že nejde o dobírku, že zásilka není určena do vlastních rukou a také to, že můj nedoručený balíček váží přes tři kila. Co to může být?

Marně jsem dumala. Už jsem v balíčku dostala ledacos potěšujícího. Poslali mi čokoládu, ručně pletené teplé ponožky, houby sušené, zavařené i čerstvé, sušené bylinky na čaj a ještě i jiné milé drobnosti. Kdopak mi co posílá? Tenhle údaj se z poštovního tiskopisu vyčíst nedal.

Poprosila jsem manžela, aby se mnou na poštu sjel autem. Nevím, jak u vás, ale u nás je pošta, kde vám schovají nedoručené zásilky k pozdějšímu vydání, situována mimo trasy hromadné dopravy a dost daleko od naší čtvrti. Nechtělo se mi vláčet tříkilový balík nehostinnými ulicemi na tramvaj. Pošta s tím zjevně počítala a u budovy poštovního úřadu zřídila pěkné rozlehlé parkoviště. Na poště kupodivu nebyly fronty, všechno jsme celkem rychle vyřídili a zjistili, že v balíčku se nacházejí autorské výtisky mé nové knížky. Opatrně jsme je položili na zadní sedadla auta a chystali jsme se odjet. Hmátla jsem po paměti za své pravé rameno, abych si podala bezpečnostní pás a můj pohled zaletěl k rohu parkoviště. Cosi tam leželo na zemi. Cosi povědomého. Ořech. A ne jediný.

„Oti,“ špitla jsem, „tam leží ořech. Já pro něj skočím, jo?“ A už jsem se hrnula z auta. Nebyl zdaleka jediný. Upřímně řečeno, byla jich tam strašná spousta. Byly velké a krásně tvarované. Některé už byly rozbité, jak praskly pod koly parkujících aut. Mohutný ořešák zakrýval roh parkoviště a velký kus přilehlého trávníku. Sbírala jsem a sbírala. Podpatky mých pracovních střevíčků se bořily do mokré hlíny trávníku, ale mně to bylo jedno. Obě kapsy kabátu jsem měla za chvíli plné. Když manžel viděl, že se dlouho nevracím a pořád sbírám, vydal se mi na pomoc. Přinesl mi igelitku a sám si taky jednu vzal. Kdo ví, kde je v hlubinách vozu vyštrachal? Sbírali jsme a sbírali a ořechy pořád neubývaly. Naplnili jsme obě tašky a všechny kapsy. To bylo požehnání! Před očima mi putovaly mísy vanilkových rohlíčků, poletovaly ořechové bábovky, kroužily mufinky plné kousků ořechových jader a úplně jsem cítila vůni vepřové pečínky obložené cibulkami a jablky a navrchu posypané půlkami vlašských ořechů. Miluju ořechy. Plno jich tam ještě zůstalo a když jsem nastupovala do auta, s lítostí jsem se po nich ohlédla. Ale už jsme se nemohli zdržet, spěchali jsme domů.

„Nedokázala jsem se dívat, jak se to tam válí,“ omluvně jsem se usmála na muže. „To bylo hezké, jak tě popadla sběratelská vášeň,“ vrátil mi úsměv a nastartoval. Třeba mi ještě tento týden pošta nedoručí balíček, napadlo mě...

Inu, podzim...

2011-10-17T00:37:00.000-07:00

Stála jsem nerozhodně u šatní skříně a za nic na světě jsem se nemohla rozhodnout, co si vezmu na sebe. Podle venkovního teploměru už nebylo žádné léto, dokonce ani babí už ne. Obloha tajemně halila v polojasnu, jak se den vyvine. Na déšť to nevypadalo, možná by mohlo vykouknout i sluníčko, těšila jsem se, ale větřík bude studený. Inu podzim. Přesto se mi ještě nechtělo opouštět styl oblékání připomínající léto.

Kdybych si přes bundičku přehodila teplý pléd, ještě by to šlo, uvažovala jsem. Snad by mi nebyla zima. Jako bych tím, že si vezmu lehké plátěné kalhoty a oblíbenou bundičku, mohla pozastavit odcházející léto. Proč vůbec váhám vytáhnout poctivé teplé zimní oblečení? Chci snad zadržet čas? Bojím se stárnutí? Nebo má nerozhodnost jen dokumentuje mou pohodlnost opustit zažité stereotypy?

Vždyť se na zimu docela těším. Podzim mám vlastně ráda. Tak v čem je problém? Proč se mi nechce opouštět oblečení, na které jsem si za pár letních týdnů zvykla? A to mám nové kozačky! Je to divné... Na jaře to bývá jiné. Možná přímo opačné. Jakmile ve vzduchu jen trochu ucítím jaro, shazuju zimník a kozačky a i za cenu lehkých omrzlin vyrážím ven v lodičkách nebo teniskách. Je to snad tím, že nemám ráda těžké oblečení? Anebo špatně snáším chlad? Možná je pro člověka přirozené žít v nějaké přiměřené teplotě a co je mimo určité teplotní hranice, je mu nepříjemné. To potom v průběhu ročních období zažíváme dny, kdy je nám teplotně fajn a dny, kdy to není ono. Moc vedro nebo mrzne, až to praští. Mé myšlenky se už zase stočily k ráji, k tomu výchozímu místu, odkud pocházíme. Že by?

Inu podzim. Bylo by bláhové se tvářit, že není, když rtuť teploměru nevyleze nad deset stupňů. Sundala jsem z věšáku teplou koženou bundu a zauvažovala o rukavicích. Adamovi s Evou Bůh taky opatřil nějaké kožené bundy, když museli odejít z ráje... Kolem krku jsem si ještě uvázala hedvábný šáteček, což je příjemné i teplé zároveň. To Eva neměla, napadlo mne marnivě, jsem na tom líp. Tak, dost houpostí, je čas vyrazit do žloutnoucího listí, studeného větru a dešťových mraků. Je podzim a bude krásný.

Podobenství v hrnci

2011-10-14T04:50:00.000-07:00

Koupila jsem si na trhu dva kusy dýně. Ne dvě celé dýně, ale dva velké kusy vykrojené z jedné obří oranžové dýně. Dohromady vážily přes dvě kila. Prodavač, takový dědoušek, tykev na místě rozpůlil, jednou polovinu nechal vcelku jako dekoraci a druhou naporcoval na zhruba kilové kousky, zbavil jader a nastrkal do sáčků. Nejspíš by tak velikánskou dýni nikdo nekoupil, protože by ji ani neunesl. A kutálet dýni domů ulicemi města?

Už jsem se těšila, jak z toho krásného materiálu uvařím polévku. To je naše typická podzimní pochoutka. Dovlekla jsem svůj zeleninový náklad domů a pustila se do dýně. Mínila jsem přichystat čerstvou dýňovou polévku k večeři. Je to hutné ale lehké jídlo, plné chutí a povzbuzující barvy. Naštěstí pro pro můj recept toho nepotřebuji mnoho. Je to jedna z nejjednodušších polévek, co znám. Kapku oleje, karí koření, sůl a na každou porci lžíci tekuté šlehačky.

Zbavila jsem kusy dužiny slupky a nakrájela na menší kostky. Ty jsem vsypala do velkého hrnce na malou trošku rozehřátého slunečnicového oleje. Když se kostky trochu opekly, posolila jsem je a nepatrně zakápla vodou. Pak jsem přisypala karí koření, rychle přiklopila poklici a a stáhla plamen. Dyně se už dál sama dusila. Po patnácti dvaceti minutách, se kostky rozpadaly a kuchyní to silně vonělo. Vypla jsem vařič a vytáhla ponorný mixér, mého věrného kuchyňského pomocníka. Hrnec jsem si postavila na prkénko na kuchyňské lince a mixér zabořila doprostřed. Trochu jsem se obávala, že když ho zapnu hned na nejvyšší rychlost, že mi oranžová kaše zacáká kuchyň. Začala jsem tedy mixovat na nižší rychlost. Necákalo to.

Zamyšleně jsem pozorovala pohyb částí. Překonala jsem pokušení honit mixérem jednotlivé kousky po hrnci a držela jsem železnou vrtuli uprostřed hrnce. Jen jsem postupně zvyšovala rychlost. Kousky samy lezly pod vrtuli přitahovány dostředivou silou. Hmota se dala do pohybu. Za chvíli byla v hrnci jemná hladká řídká kaše barvy slunce. Prstem jsem setřela trošku polévky z kovové hlavice mixéru a olízla. Už teď to nebylo špatné, ale ještě trocha karí a malinko dosolit. Přesto jsem nepřemýšlela o chuti a vůni téhle podzimní pochoutky. Uvažovala jsem o podobenství, které se mi právě odehrálo před očima.

Jak často honím příležitosti a životní okolnosti jako kousky dýně v hrnci. Většinou vyniká moje křečovitá snaha. Jako nerozmixované kousky dýně v polévce. Pokud se mi podaří zůstat v klidu a čekat, okolnosti se srovnají a příležitosti samy přijdou až ke mně. Výsledkem bývá plynulý, jemný, hladký a barevný životaběh. Jako ta krémová dýňová polévka.

Ne že by polévka nebyla potěšením, to teda byla, se lžicí šlehačky v každém talíři a ozdobená lítečky bazalky, ale podobenství, které jsem pozorovala v hrnci, mě zahřálo ještě o trochu víc.

Dávná vzpomínka

2011-10-14T04:48:00.001-07:00

Tahle fotka je stará sedm let. Jsou na ní naše holky se svou vdávající se nejoblíbenější hlídací tetou. Byly přešťastné, že se smějí s krásnou nevěstou vyfotit. Takhle ji totiž vždycky v duchu viděly. Jako princeznu.

Jaké učebnice používat?

2011-10-13T11:08:00.000-07:00

Častým dotazem rodičů, kteří uvažují o domácím vzdělávání vlastních dětí, je také výběr učebnic. Není divu. Učebnice je spolehlivým vodítkem, které poměřuje, jakým tempem postupujeme s probíráním látky. Ukazuje nám i množství látky a hloubku i šíři, do jaké bychom měli nebo mohli různá témata pojmout. Dobře zvolená učebnice bude pomocí, špatně zvolená brzdou.

Musíme mít stejné učebnice jako škola, kde je dítě zapsáno?

„Musíme mít stejné učebnice jako škola, kde je dítě zapsáno?“ ptají se starostliví rodiče. Nemusí. Mohou si vybrat sami. Podle rámcových vzdělávacích plánů, jimiž se v současnosti řídí výuka na základních školách, obsah i rozložení látky je v kompetenci vedení jednotlivých škol. Je tedy důležité domluvit se s učitelem, který bude naše dítě přezkušovat, aby se připravil na zkoušení z témat, která budeme s dítětem probírat. Například v předmětu Prvouka (později Vlastivěda) jsou tematicky pestré a jednotlivá témata se mohou libovolně přesouvat.

Můžeme si vybrat, jaké se nám budou líbit?

Samozřejmě! Je přece důležité, aby se dítěti líbila učebnice, z níž se bude učit. Také je důležité, aby vyhovovala rodiči jako učiteli.
My jsme měli s dcerami důležitý rituál vybírání učebnic. Půlden jsme strávily ve specializovaném knihkupectví a probraly všechny učebnice pro daný ročník. Vybíraly jsme pečlivě, aby učebnice ladila s jejich vkusem a mými požadavky. Nelíbily se mi učebnice graficky příliš zahuštěné, kde bylo na stránce mnoho textu, a taková úprava budila dojmem tlaku. Dávala jsem přednost přehledně uspořádané vzdušně působící grafice.

Musíme používat učebnice vůbec?!

No nemusíte, ale s nimi je to pohodlnější. Já jsem zjistila, že mne některé učebnice znudily, a tak jsem chystala dětem vlastní pracovní listy. Používaly jsme tedy obojí – vlastní materiály i učebnice.
Mne ohromně bavilo si pomocné materiály vytvářet, ale nechtěla bych nikoho děsit, že to taky bude muset. V nabídce knihkupců je spousta procvičovacích pracovních sešitů, které jsou zábavné i hezké a ušetří vám spoustu práce, na niž byste se třeba necítili.

Jára Cimrman a já

2011-10-12T12:52:00.000-07:00

Popisovat vztah s Járou Cimrmanem je jako vyprávět o dávném důvěrném příteli. V mládí mi byl tak trochu idolem, později moudrým průvodcem a vykladačem složitostí světa, pomocníkem a inspirátorem ve výchově dětí, spiklencem i útěchou v nepochopení a nedocenění. Chápat Járův život a dílo se ukázalo být prubířským kamenem mnoha mých přátelských vztahů. Ne že bych nemohla kamarádit s někým, koho Cimrman nezajímá, ale takovému vztahu jako by něco chybělo.
S Járou jsem se seznámila, když mi bylo nějakých šestnáct let. Kluci z kapely, mí starší spolužáci z gymnázia, spolu komunikovali v podivných narážkách, kterým jsem nerozuměla. Abych zapadla do party, půjčovali mi gramofonové desky se semináři a hrami Járy Cimrmana. Poslouchala jsem je pořád dokola. Protože se mi nechtělo je neustále vracet a znovu půjčovat, koupila jsem si vlastní. Brzy jsem také dokázala zařadit repliky k postavám a hrám, příslušně správně odpovídat, a později dokonce sama pronášet citáty z her jako připomínky či komentáře v běžných životních situacích.
První představení naživo jsem shlédla na scéně malého divadélka ve svém rodném městě. Do Znojma občas zajížděly divadelní soubory z větších měst, a když přijeli herci z Prahy, nechyběl v hledišti žádný, kdo se považoval za uměnímilovného. Seděli jsme s klukama v přízemí v desáté řadě, před námi paní ředitelka knihovny, vedle ředitel hudební školy s chotí a z lóže nás pochvalným úsměvem zdravila naše profesorka češtiny. Strašně jsme se těšili. Znali jsme text hry dokonale. Kdyby jen text! Pamatovali jsme si každé nadechnutí, intonaci každé repliky, rytmus každého dialogu. Napjatě jsme čekali na oblíbená místa, budou-li znít přesně stejně jako z desky. Zněly. Bylo to tehdy jako sen. Nevím, jaký požitek ze hry (tehdy hráli Hospodu na mýtince) měli jmenovaní diváci, my jsme byli zcela okouzleni. Pamatuji si, že profesorka češtiny potom občas v hodinách utrousila nějakou poznámku, která byla Járovým citátem, a spiklenecky přitom na mne mrkla. Nikdo jiný zpravidla nereagoval, a já byla na toto tajné spojenectví pyšná. Pocit sounáležitosti s někým, kdo ví, mi dával jakousi jistotu a vědomí hodnoty.
Vysokou jsem studovala v Brně. Jako budoucí učitelka češtiny jsem si více všímala jazykové stránky textů Divadla Járy Cimrmana. Fascinovala mne přesnost, s jakou slova nacházela svá místa, nabývala nových odstínů významů a vyjadřovala i svůj pravý opak. Uvědomovala jsem si, že by stačilo jen přehodit pořadí dvou slov nebo zvolit jiné synonymum a účinek by byl pryč! Strašně jsem toužila v tomto oboru vyniknout a alespoň se přiblížit obdivovanému mistrovství slova. Snad i touha pokusit se zacházet se slovy stejně jemně a citlivě jako on mne hnala k vlastním literárním dílům.
Mí spolužáci nadšení pro takovou disciplínu příliš nesdíleli. Ráda vzpomínám na kolegu Béďu, který po celou dobu studií řešil, zda „ten Cimrman fakt byl nebo je to výmysl“. Přiznávám, že jsem jej s velkým potěšením utvrzovala v domnění, že jde o reálnou historickou postavu, vlastně o takového historického disidenta, o němž „se to nesmí nahlas říkat“. Dodnes nevím, co si tehdy opravdu myslel…
Nebyla to však jen jazyková stránka her, co jsem více a hlouběji dokázala vychutnávat a oceňovat. Uvědomovala jsem si další roviny významů, širší souvislosti a pochopila jsem, že čím vzdělanější divák, tím větší potěšení z textů může vydobýt. Po revoluci jsme poslouchávaly nahrávky her s mou americkou kamarádkou Kim, a když jsem jí vysvětlovala, v čem spočívá vtip, vypadalo tak trochu jako přednášky z politologie, historie, vlastivědy, literatury, dějin hudby a filozofie zároveň. Kim říkala, že my Evropani jsme tak kultivovaní a vzdělaní… a mně to dělalo dobře. Byla jsem na Járu jaksepatří hrdá.
Můj manžel, jak jinak, je znalcem a dokáže trousit repliky s kamennou tváří v těch nejvhodnějších chvílích. Právě před chvílí jsem uvažovala o synonymu slova spiklenectví a volala jsem na něj, neví-li o něčem vhodném. Odpověděl: „Co Oto? A Trávníček?“ „Otu právě zkouším a je mi k ničemu,“ odpověděla jsem, neboť manžel se jmenuje Otakar, „zkusím tedy Trávníčka, snad bude hustší…“ Oba jsme se smáli a byla to hezká chvíle.
Společně jsme chodívali na představení do Svatoboje, později do Divadla Bolka Polívky a prožívali tu krásnou pospolitost s ostatními, to vřelé spojení mezi jevištěm a hledištěm, protože všichni jsme si dosazovali do vět významy, které v nich prvoplánově nebyly, ale o nichž jsme nepochybovali. Hry Járy Cimrmana pro nás byly posilou v šedých časech totality. Po revoluci mnohé z „posvátných“ děl i autorů ztratilo sílu, ale ukázalo se, že dílo Járovo má v sobě takové přesahy a takové hlubiny, že i přes změnu režimu oslovuje nejen své staré věrné diváky, ale i jejich děti a děti jejich dětí. Nešlo přece jen o nějaký nesouhlas s režimem, ale o nesouhlas se vším hloupým, špatným a zlým, a toho je v člověku dost a dost za každého režimu.
Děti. Ach, chcete, aby znaly a oceňovaly totéž, co vy. Někdy je to stejné jako s kamarádkou Kim, některé věci, termíny nebo události už dnes nemohou znát! Sledovaly s námi videokazety a později dvd od malinka. Zpočátku se smály vždycky ve stejných chvílích jako my rodiče. Prostě se smály s námi. Později přicházely s otázkami, jež naznačovaly hloubavost jejich povah. Samozřejmě, že nás to lákalo dělat si z nich legraci jako ze spolužáka Bédi, ale pro děti chce člověk vždycky to nejlepší. A tak jsme zastavovali během her i seminářů, vysvětlovali, dokazovali a popisovali. Vytahovali jsme vlastní alba, schované staré výstřižky a deníky. Historie společnosti popisovaná na dějinách rodiny. Děti se učily dobře. Dnes spolehlivě zařadí repliky k postavám a hrám, vtipně je používají a stejně jako my testují své přátele. „Znáš? Neznáš? To, žes viděl v televizi dvě hry, ještě neznamená, že znáš Cimrmana…“ Ve vztahu k vzdělávání dětí musím podotknout, že zejména Cimrmanova šesterka nám prakticky posloužila i v mnoha situacích při výuce v naší domácí škole.
Nechtěla bych na Járu házet všechno, už tak to vypadá podezřele: vybrala jsem si manžela, protože znal Cimrmana, děti vychovávám podle jeho zásad, píšu knihy, protože se mi líbí, jak nakládá s jazykem. Ne, přece nemohu tvrdit, že formoval můj život kompletně celý. Něco ale ještě přiznat musím. Zasáhlo mne a zcela jistě ovlivnilo, když jsem si uvědomila, jak nestandardně zachází s hodnotami. Běžná měřítka hodnot staví totiž na hlavu a obrací naruby. Velké události, úctyhodné osoby a obecně ceněné věci tak trochu zesměšňuje, bagatelizuje a zpochybňuje. Naopak událostem nepodstatným, osobám opovrženým a věcem bezcenným se dostává pozornosti, péče a zkoumání. Neobsahují snad překvapivě hodnotu, kterou zatím nikdo nepostřehl? A často zjistíme, že ano, je tomu tak. Ukáže se například, že lidé slabí mají stejnou sílu jako ti bez omezení. Kdo jiný než Jára Cimrman by psal role na tělo pro vozíčkáře? Mám ho proto ráda.
Vnímám ho jako nějakého svého strýčka, tak trochu černou ovci rodiny, které vlastně nikdo dobře nerozumí, protože je nevyzpytatelný, ale kterého mají všichni nakonec rádi, i když je takový podivín. Má totiž přes všechny své podivuhodné výstřelky a vášeň pro zkoumání slepých uliček měkké a laskavé srdce.

Musíme držet spolu

2011-10-06T02:00:00.000-07:00

„Ale tati, maminka mi to dovolila,“ škemrala Diana. „Vážně?“ podivil se tatínek, „to bych se docela divil. Víš, co zeptáme se jí, až se vrátí domů. Do té doby počkáme.“ „No ale já bych chtěla jít ven hned, víš, holky budou na lavičkách,“ snažila se získat tatínkovo svolení k vycházce dcera.

Maminka měla v zaměstnání odpolední směnu a tatínek se právě vrátil z práce. Neměl tušení, jaké dohody byly nastoleny mezi manželkou a dcerou, nevěděl, jaká jednání proběhla, a nechtěl být nespravedlivý. Kdyby manželka skutečně z nějakých jemu neznámých důvodů povolila dceři jít s kamarádkami ven ještě předtím, než splnila své domácí povinnosti a než si udělala úkoly do školy, měl by toto povolení respektovat. Vyjádřením nedůvěry by se mohl dcery dotknout. Nechce přece říci, že dcera lže. Ale protože znal svou ženu, měl oprávněné pochybnosti. „Možná jsi mamince špatně rozuměla,“ usoudil a byl rád, že přišel na vhodnou formulaci svého postoje.

„Ale tati, já přece nemůžu čekat, až maminka přijde z práce,“ naléhavým tónem pokračovala Diana ve vyjednávání. „Holky už tam jistě jsou. Já všechny úkoly a učení stihnu pak. Beztak toho na zítřek nemáme moc. No tak tati, můžu jít? Já se fakt za hodinu vrátím,“ a upírala své velké modré oči žádostivě do tatínkových.

Tatínek si mnul nos a drbal se za uchem, což u něj bylo jasným znamením nerozhodnosti. Diana očekávala snadné vítězství. Vyzývavě hleděla otci do tváře

Varianta 1

„Víš co, beruško moje zlatá? Já zavolám mamince,“ rozhodl se tatínek. A hned si šel pro mobilní telefon a vyťukal manželčino číslo. Diana svěsila ramínka, stejně jako to dělávala, když byla ještě malá a snažila se vzbudit dojem pronásledované chudinky. Tatínka to vždycky hrozně štvalo, měl dojem, že jím dcera manipuluje.

„Haló, ahoj Marie,“ zahájil rozhovor, „tady Dianka říkala, žes jí dovolila jít hned po škole s holkama ven. Já nevím, neměla bys jí takové věci dovolovat, vždyť to není moudré. Měli jsme se o tom přece poradit. Cože? Že máš vlastní hlavu a nemusím ti všechno říkat? Ale tak jsem to nemyslel, já tě přece nepodceňuju. Ano, respektuju tě a…“ Tatínek se odmlčel a ze sluchátka se linul rozhořčený proud hlasité řeči jeho ženy. Trochu rozpačitě pohlédl na dceru a zaznamenal její pobavený výraz. Přece se nebudeme hádat před ní, napadlo ho a gestem ruky naznačil, aby šla ven. Diana bleskurychle vypadla do předsíně a za pár vteřin bylo už slyšet jen prásknutí dveří a úprk po schodech. Tatínek si povzdechl a pokračoval v telefonátu s manželkou.

Varianta 2

„Možná bych mohl zavolat mamince, jak to myslela,“ napadlo ho a poohlížel se, kdepak leží jeho mobilní telefon. „Klidně si jí zavolej, ale víš, jak nemá ráda, když jí voláš do práce kvůli každé prkotině. Vždycky se pak pohádáte. Jen si vzpomeň, jak to bylo posledně,“ namítala Diana. Tatínek nerozhodně hleděl dceři do tváře. Zvažoval její argumenty a musel sám sobě přiznat, že na nich něco je. Manželka skutečně neměla ráda, když ji v práci někdo vyrušoval. Bývala v telefonátu podrážděná a snadno se nechala vyprovokovat k hádce. Jedná se skutečně o tak závažný problém? Nepatří výchova dcer spíže do kompetence matky? Třeba měla žena nějaký rozumný důvod, proč rozhodnout jinak, než se původně dohodli. Možná četla nějakou výchovnou publikaci a ještě to nestačili prohovořit. No skutečně, výchova dětí je obtížný problém.

A tak tatínek rezignoval a s poslední větou, že to tedy nechá na mamince, poslal dceru ven. Diana bleskurychle vypadla do předsíně a za pár vteřin bylo už slyšet jen prásknutí dveří a úprk po schodech.

Varianta 3

„Já zavolám mamince, jestli jsi jí skutečně dobře rozumněla,“ napadlo tatínka a hned vzal mobilní telefon a vyťukal manželčino číslo. „Marie, volám jen pro ujištění. Dovolilas skutečně Dianě jít ven dřív, než si udělá úkoly? Že za určitých podmínek? Přesně jak jsme se dohodli? Ano, až si udělá úkoly, což zkontroluju já. No jasně, myslel jsem si to. Měj se hezky, miláčku. Už se na tebe těším.“

Tatínek upřel pobavený pohled na svou dceru. Ta se provinile zavrtěla a očekávala ortel. „Tak, moje milá, maminka řekla, že můžeš jít ven, pokud si uděláš úkoly a ukážeš mi je. Přesně tak jsme se s maminkou dohodli a tak to platí. Takže žádný park, dokud mi nepředložíš úkoly hotové.“ Diana se schlíple odšourala do svého pokoje a tiše za sebou zavřela dveře. „Tak to bychom měli,“ pomyslel si tatínek, „ty děti jsou pořád stejné. Chtějí rozdělit rodiče a vyrazit z nich, co právě chtějí. Ale my rodiče se nesmíme dát. Musíme držet spolu.“ Spokojeně se usadil s novinami a zabořil svůj pohled do sportovní rubriky.

Jakou variantu byste zvolily vy?

Proč?

Našly byste i jiné řešení?

S Adélkou ve Znojmě

2011-10-04T12:51:00.000-07:00

Která škola je vhodná

2011-10-04T12:43:00.000-07:00

Při úvahách o výběru vhodné školy jako domovské školy pro domácí vzdělávání je třeba vzít v úvahu několik důležitých faktorů a pak pár nedůležitých. Jako obvykle záleží na tom, co byste chtěli víc, a na čem vám tolik nesejde.

Nejjednodušší nemusí být vždy nejjednodušší

Zdánlivě nejjednodušším řešením je zapsat dítě do spádové základní školy v místě bydliště. Normálně jít k zápisu a pak požádat o individuální plán. Dohodnout se s vyučujícím dotyčného ročníku, protože patrně on bude tím, kdo vám bude poskytovat metodickou pomoc a kdo bude dítě každého půl roku přezkušovat.
Tato varianta je výhodná proto, že nemusíte nikam cestovat. Poskytuje možnost pružně konzultovat podle potřeby. Kdybyste chtěli, dítě může absolvovat některý předmět se spolužáky ve škole (například cizí jazyk, pokud se na něj necítíte).
Tady však také může nastat hned první komplikace. Co když učitel, který vás dostane na starosti, případně spolu s ředitelem školy domácímu vzdělání nedůvěřují, nelíbí se jim to, nechtějí nic takového podporovat a dají vám to najevo. Co vám?! Vašemu dítěti! V ničem vám nevyhoví, budou vám házet klacky pod nohy, jen aby dokázali, že celé domácí vzdělávání je naprostý nesmysl, že dítě patří do rukou odborníkům, kteří vystudovali vysokou školu a mají proto na vzdělávání patent.
Já si nevymýšlím žádné katastrofické scénáře. Od mnoha maminek jsem o podobných zážitcích slyšela vyprávět a jediným řešením bylo změnit školu.
Proto tedy buďte obezřetní a nepodceňujte neochotný přístup v jednání se zástupci školy, do níž chcete své dítě zapsat.

Vzdálenost nemusí hrát roli

Možná jste slyšeli vyprávět o nějaké vzdálenější škole, kde mají s domácím vzděláváním dobré zkušenosti někteří vaši známí, nebo jste se o nějaké dočetli třeba na internetu. Nepodceňujte takovou reklamu! Doprovázející učitel – profesionál vám bude buď povzbuzením a podporou nebo strašákem a noční hrůzou.
Nepřipadá-li vám škola v místě bydliště vhodná, nebo dokonce jste již získali špatné zkušenosti (ředitel při prvním jednání projevil nedůvěru ve vaše schopnosti, odsoudil domácí vzdělávání nebo jinak znevažoval vaše rozhodnutí), poohlédněte se jinde. Uvidíte, že nebudete litovat.

Vždycky záleží na člověku

Jako ve všem, nekoukejte na instituce, ale na člověka. Ve škole s hrůzyplnou pověstí můžete narazit na zlaté srdce a chápající citlivou mysl. Ve vyhlášeném vzdělávacím ústavu se můžete setkat s omezeným tupcem bez citu. Tak to v životě chodí.
Pro informace o školách, kde jsou na domácí vzdělávání specializovaní, si klikněte na webové stránky Asociace pro domácí vzdělávání: http://www.domaciskola.cz/

Přibližte se k Bohu...

2011-10-04T12:40:00.000-07:00

Někdy objevím knihu, která vyšla už před pár lety a žasnu, jakým podivuhodným řízením se mi dostala do rukou právě nyní. V době, kdy se stala knižní novinkou, bych nejspíš plně nepochopila a nedocenila její poselství. A teď žasnu, jak přesně a aktuálně ke mně mluví.

Tyto pocity jsem prožívala, když jsem se začetla do již postaršího titulu Larryho Crabba s názvem Přibližte se k Bohu... V češtině vyšel poprvé v roce 2006 a já ho minula. Možná je to dobře. Tehdy mi stačila jediná věta, kterou mi během vyprávění nějakého příběhu řekla kamarádka. Nepamatuju si podrobnosti toho příběhu, nevím už ani o koho šlo, ani proč mi jej vyprávěla. Tu větu ale nezapomenu do smrti. Řekla: „A Bůh se jí zeptal: Budeš se mnou, i když ti nepožehnám?“ Měla jsem pocit, jako by Bůh položil prst na mé srdce. Tak jako táta ukazuje dítěti důležité místo v knížce.

Crabbův titul je o tomtéž. Usilujeme víc o Boží požehnání nebo o jeho přítomnost? Snažíme se ze všech sil, aby náš život fungoval a jsme ochotni pro to respektovat Boží nařízení a pravidla? Přicházíme k Bohu, aby napravil naše manželství, vybudoval naše církevní společenství, zkorigoval životní cesty našich dětí, požehnal našemu podnikání či službě? Nebo k němu přistupujeme jen proto, abychom prostě byli s ním. Abychom ho poznávali víc a víc a stávali se mu podobnými. To je ta otázka: Budu Boha uctívat i tehdy, když se mi v životě nebude dařit? Čekám, že budu-li plnit jeho požadavky, nic mě nebude bolet a on mi za to bude žehnat?

Jistě, že toužíme po Božích požehnáních, ale musíme zjistit, že nejsou tím nejcennějším, co ze vztahu s Bohem plyne. Ti, kdo zkoumají, jaké chování povede ke kýženým výsledkům, mají křesťanský život jako techniku. Pravda se stává pouhým nástrojem. Jsou poutníky Staré cesty. Na Nové cestě se pravda stává osobou. Život – to je Kristus, ne výchova zbožných dětí, navazování nových přátelství, úspěšná služba nebo snaha jednat morálně.

No, dostala jsem na frak. Ale rozhodla jsem se. Nechci hledat v první řadě řešení problémů, ale Boží blízkost. Možná pak nebude potřeba nic řešit.

Crabb, Larry: Přibližte se k Bohu..., Návrat domů 2006.

Tři podoby švestky

2011-09-30T00:39:00.000-07:00

Ráno jsem vstala docela časně. Na to, že byla sobota, až nezvykle brzo. Měla jsem ovšem dobrý důvod. Ve spíži na mě čekal obrovský koš zralých švestek. Včera večer nám ho přivezl kamarád jako milou pozornost. K ránu už jsem nemohla dospat, jak jsem se těšila, co všechno s nimi podniknu.

Upeču koláč. Uvařím knedlíky. Pár jich taky usuším. Ty nejkrásnější narovnám do staré polévkové mísy na kuchyňském stole a všichni budeme chodit kolem a ujídat. Nesmím jen zapomenout položit na stůl k míse taky misku na pecky, jinak je budu sbírat z nejneuvěřitelnějších míst po celém bytě, napadlo mě. Před mým vnitřním zrakem už defilovaly plechy s koláčem pokrytým šťavnatými švestkami a zlatou křupavou drobenkou. Hned za nimi poletovaly v mých myšlenkách talíře plné knedlíků sypaných mákem a polévaných rozpuštěným máslem. O sušených švestkách jsem ani nestihla přemýšlet. Do čeho se pustím nejdřív?

Není to legrační? Švestky mohou mít různou podobu. Pořád jsou to švestky, ale jednou jako koláč, jednou jako knedlík a jindy jako křížaly. Napadaly mě ještě i jiné podoby, jaké by švestky mohly mít. Co je jejich pravou podstatou? Rozvažovat takhle po ránu o identitě švestky se mi náhle zdálo příliš složité.

Vyčistila jsem si zuby a prohlédla věšák, co bych si tak pro dnešní volný den oblékla. Vedle sebe tam visel můj romantický kytičkovaný župánek, ušmudlané pracovní kalhoty, které nosívám do zahrady, a zástěra. „Kým dneska budu?“ napadlo mě. Vzhledem ke koši švestek šlo o jednoduché rozhodnutí. Nebudu ani zahradnicí, ani odpočívající maminkou. Budu kuchařit. Taky legrační podobnost: jedna žena ve třech různých podobách. Pořád jsem to já, ale pokaždé tak trochu někdo jiný.

Kým jste dneska po ránu vy?

Kdo může učit své děti doma?

2011-09-23T05:01:00.000-07:00

Nejjednodušší odpověď na palčivou otázku všech rodičů, kteří seriózně uvažují o tom, že by vzdělávání svých dětí vzali do vlastních rukou, je tato: Kdo si troufne. Pojďme se podívat na podrobnosti.

Zákonné podmínky

Zákon stanoví, že rodič vzdělávající své dítě v domácím prostředí, musí mít maturitu. Tečka. Není stanovena žádná specializace, žádné pedagogické minimum, žádné psychologické testy rodiče. Pouze středoškolské vzdělání ukončené maturitou.
Žádné jiné podmínky ohledně vzdělávající osoby stanoveny nejsou. Podobně nejsou blíže specifikovány „vyhovující materiální podmínky“. Není vypsáno, zda dítě musí mít svůj pracovní stůl (stejně se nejlíp a nejvíc učí v kuchyni), svou židli, svou skříňku nebo něco takového. Prostě nějaké vhodné podmínky.

Kdo by neměl

Nehledě na tu maturitu, já soudím, že by se do domácího vzdělávání neměl pouštět rodič příliš úzkostlivý a také rodič, který má potíže s důsledností, kázní a řádem.
Úzkostlivý rodič by trápil sebe i dítě. Nedisciplinovaný rodič by vychovával nedisciplinované dítě. Nemusesli by zvládat školní požadavky a dítě by mohlo dospět k závěru, že je hloupé. Přitom by jen chyběl řád a kázeň.

Co když nezvládnu všechny předměty

Časté obavy rodičů vyvolává představa, že by měli vyučovat předměty, v nichž si z nějakých důvodů nevěří. Týká se to hlavně výchov a jazyků.

Nemám hudební sluch

Žádný problém. Základy teorie, zpívání a pískat na nějakou tu flétničku vaše dítě naučí v místní základní umělecké škole či v zájmovém hudebním kroužku. Pokud víte ve vaší blízkosti o dalších rodinách, kde učí své děti doma, můžete dát síly dohromady. Lze pak pořádat semináře a soustředění, kde se jeden z rodičů věnuje hudebnímu nebo jinému programu dětí, ostatní mohou konzultovat, podniknout něco jako pedagogickou radu.

Neumím nakreslit ani hrušku

Žádný problém. Existuje spousta časopisů plných nápadů pro tvořivé ruce, dá se koupit spousta různých pomůcek, materiálů a návodů. A kdyby vám to opravdu nešlo, tak výtvarné kroužky jsou stejně běžné jako ty hudební. Využijte pomoci profesionálů. A samozřejmě vzájemná výpomoc rodičů jiných dětí je i na tomto poli možná, vítaná a užitečná.

Nesvedu kotrmelec

Tělocvik bývá doménou tatínků. Mohou své děti prohánět, trénovat a učit tělovýchovným disciplínám o sobotách. Sportovní tréninky, gymnastika, plavání nebo obyčejný Sokol dokáží školní hodiny tělocviku vydatně nahradit.

A co cizí jazyk

Výuku cizího jazyka, pokud si rodič na ni netroufá, může svěřit opět odborníkům. Ať už by dítě mohlo docházet na hodiny cizího jazyka do školy, kde je zapsáno, nebo do jazykové školy či k soukromému učiteli.

Shoda je nutná

Asi nejdůležitějším předpokladem však je široká rodinná shoda s tímto způsobem vzdělávání. Oba rodiče musí chtít. Bez jejich spolupráce je tento úkol velmi obtížně splnitelný, nejen dokonce nesplnitelný. Důležitý je také souhlas dítěte.
V případě jakýchkoli potíží si musí být vzájemnou oporou. Nastanou-li tlaky zvenčí (babičky a jiní příbuzní reagují překvapivě emotivně a většinou nesouhlasně), bez společné jednoty se nedá dlouhodobě odolávat.
Domácí vzdělávání je obtížný úkol. Je to těžká práce. Ale její ovoce stojí za to. Pro rodiče i pro dítě.

Domácí škola je taky řešení

2011-09-20T07:31:00.000-07:00

V první školní den se ve většině periodik objevují články o školní docházce, o různých typech škol a také o na naše poměry stále ještě exotické škole domácí. My se ovšem na stránkách naší mojí rodiny nebudeme zabývat touto formou vzdělávání pouze dnes, ale po celý školní rok. Kdykoli a kdekoli se totiž hovoří o možnosti vyučovat své vlastní děti v domácím prostředí, vyrojí se spousta otázek. Ať už se ptají vážní zájemci o tento typ výuky, náhodní zvědavci nebo odpůrci, většinou mají stejné dotazy.
Já osobně jsem vyučovala obě své děti jejich prvních pět let školní docházky doma. Strávila jsem tedy osm let v pozici domácí učitelky. Během té doby i po skončení domácí školy jsem odpovídala mnohokrát na užaslé, zvědavé, naštvané, nepřející, dojaté i nadšené otázky. Písemně i ústně, jednotlivcům i plným sálům, v televizi, rozhlase i při soukromých rozhovorech. Vím, na co se lidé většinou chtějí zeptat. Zpracovala jsem si předpokládané okruhy dotazů a pravidelně je budu v této rubrice uveřejňovat. Pokud vás vyprovokují k zamyšlení, z něhož vyplynou otázky k podrobnějšímu vysvětlení nebo dotazy na úplně jiné věci, co ještě nikoho před vámi nenapadlo mi položit, napište mi je, prosím. Ráda na ně odpovím, budu-li to umět.

Proč si propánakrále tak komplikujete život?
Do prvního okruhu otázek jsem zahrnula ty, které se vztahují k motivaci rodičů. Bývají formulovány různým způsobem. Proč si propánakrále tak komplikujete život? Dali byste dítě do školy a měli byste pokoj. Jaké důvody tedy vedou rodiče k rozhodnutí vyučovat své děti sami?

Dítě potřebuje speciální péči

Mnoho dětí se vyvíjí v různých oblastech výrazně nerovnoměrně. Jejich inteligence se rozvinula rychle a nápadně, sociálně však zůstávají nerozvinuté. Tento důvod se ve větší míře týká chlapečků. Takové dítě je nadprůměrně inteligentní – samo již čte a píše, aniž by je kdokoli nějak zásadně učil. Věčně leží v encyklopediích, má znalosti, jimiž zahanbuje třeba i vysokoškolsky vzdělané rodiče. Posaďte malého mudrlanta do školní lavice vedle spolužáka, který se bude celý první rok učit písmenka! Bude se strašlivě nudit, což může mít za následek buď že bude zlobit, vyrušovat, dostávat poznámky a získá k celé té hrozné škole nechuť a odpor. Nebo zmizí ve svém světě, do něhož hned tak někoho nevpustí. Toto riziko vypadá nenápadně, ale může vyústit v naprostou izolaci a citovou deprivaci dítěte. Jeho intelekt si žádá nové a nové podněty pro svůj rozvoj, úkoly a výzvy přiměřené stádiu jeho vývoje i odbornému zaměření.

Děti s výrazným uměleckým nadáním či mimořádným sportovním talentem také potřebují zvláštní režim. Neznamená to, že by školní vědomosti nepotřebovaly, ale jejich čas dostává zcela jiné proporce, které se s běžným školním režimem příliš neslučují. Některé sporty vyžadují ke tréninku specifické prostředí. Umělecké disciplíny zase čas a konzultace. Obojí může být se školní docházkou neslučitelné.

V neposlední řadě se může jednat o speciální péči, která dítěti pomůže vyrovnat se s nedostatky v jeho životním vybavení. Ať jsou to různé disfunkce, zdravotní potíže nebo dlouhodobá nemoc. V některých školách se může dítěti dostat speciální pomoci, ale ne ve všech a ne všichni učitelé dokážou být s dítětem trpěliví a povzbudiví. Rodičovská péče v takových případech často znamená doslovnou záchranu.

Zodpovědnost rodičů

Zodpovědnost rodičů plynoucí z jejich vlastních špatných zkušeností ze školních let může znamenat silnou motivaci pro domácí vzdělávání. Pokud byli rodiče v dětství ve školním prostředí šikanováni nebo nějak pronásledováni, setkali se s nespravedlností a násilím ať už od spolužáků nebo dokonce od učitelů, chtěli by své děti od podobného trápení uchránit.
Nezpochybnitelným faktem je, že citlivé dítě v šesti letech je daleko ohrozitelnější a slabší nežli dítě desetileté. To již má charakter z větší části utvořený, zná svou cenu, životní hodnoty i světový názor, a není tak snadné je šikanovat, deptat a manipulovat s ním. Zvláště dítě, které vyrostlo ve stimulujícím, bezpečném a zdravě náročném prostředí domácí výuky.
Rodiče mohou být také v rozpacích z informací o místní základní škole a její úrovni. Ptali se rodičů dětí, které místní školu navštěvují, a tyto informace je zneklidnily. Co teď? Dojíždět? Vozit denně dítě někam do vzdálenější školy, o níž navíc nic podrobnějšího nevíme? Takové řešení je nákladné časově i finančně.

Obavy z negativního působení školního kolektivu a případně před poněkud patologickou osobností učitele vypůsobí snahu rodičů ochránit dítě před újmou takovým prostředím způsobenou. Chtěli by, aby jejich dítě vyrůstalo ve vlídném pokojném prostředí, v úctě k jeho jedinečné osobnosti a s ohledem na originální kombinaci talentu a schopností.

Vlastní představy o formování

Vlastní představy o formování charakteru dítěte a jeho správného vztahu k celoživotnímu procesu vzdělávání mohou být ovlivněny alternativním životním stylem celé rodiny. Ať se jedná o rodinu žijící výlučným způsobem života kvůli přespříliš příznivým majetkovým poměrům a chtějí, aby jejich dítě mělo skutečně jen to nejlepší (a soukromý učitel, který poskytne dítěti individuální výuku, je už od dob feudalismu luxusní výsadou těch nejbohatších), nebo žijí podle ekologických či náboženských zásad, které většinová společnost nechápe a snad je k nim málo vnímavá a tolerantní.

První stupeň základní školy neznamená pro dítě pouze vštěpování vědomostí, ale rovněž budování postojů, tříbení hodnotových kritérií a tvorbu světového názoru. Osobnost učitele se do dítěte otiskuje verbálními i neverbálními projevy a rodiče většinou nemají možnost osobu učitele ani pořádně poznat, natož nějak korigovat hodnoty a postoje jím prezentované a dětem předávané.

Dobrý příklad někoho známého

Dobrý příklad někoho známého, kdo doma své děti vyučoval, je také častým důvodem ke vzdělávání dětí vlastními silami. Kdo domácí školu neabsolvoval, nemůže si ani dobře představit, jak to ve skutečnosti funguje. Příklad spokojené harmonické rodiny může inspirovat k následování i tak „bláznivého projektu“ jako je domácí vyučování. Uvidíme, že to jde i v našich podmínkách, nejen někde v Americe, kde je to přece jen jiné.

Pustí-li se do domácího vzdělávání známá rodina se stejně starými dětmi, je to už velká výzva! Můžeme si navzájem vypomoci.

Namaluj mi obličej

2011-09-20T07:28:00.000-07:00

Tuhle hru jsem s holkama hrávala, už když byly ještě malé. Je to hra mazlivá, něžná, uvolňovací a nic k ní nepotřebujete. Žádné pomůcky, zvláštní prostor nebo speciální oblečení. Prostě nic. Jen chuť udělat si navzájem dobře. Hra se jmenuje: Namaluj mi obličej.

Možná to ani vlastně není hra, ale takové mazlení. Spočívá v tom, že jeden člověk druhému něžně prsty hladí obličej, jako by mu kreslil rysy. Většinou se začíná od čela. „Čelo, obočí, spánky,“ říkalo se nahlas, protože když jsme si takhle hrály s holčičkama, učily se pojmenovávat části obličeje. Teď jsou už velké slečny, ale některých tradic se drží přímo sveřepě. „Tak a teď tvářičky,“ a jemné prstíky zlehka jezdily po tváři, jako by nejdříve nakreslily její obrys a pak ji ještě vybarvovaly. Potom se nakreslil obrys očí a doplnil se dlouhými řasami, potom nosík a pusinku. Při obkreslování rtů se vždycky musela položit otázka, jestli kreslím paní nebo pána. Bylo to důležité, protože pokud jsem kreslila pána, bylo možné načrtnout fousy pod nosem a na bradičce třeba i plnovous. Paní žádné vousy ani plnovousy nemívaly. Těm jsme naopak kreslily předlouhé kadeře až ke kolenům.

Tahle hra, tohle mazlení mělo vždycky zajímavý účinek. Když byla některá z nás unavená, mrzutá, smutná nebo dokonce nešťastná, skoro vždycky to pomohlo zlepšit náladu, dodat sílu a potěšit. Čím byly holky větší, tím míň jsme tu hru hrály. Kdoví proč, vždyť únavu, mrzutost nebo smutek jsme prožívaly tu a tam stále. Ovšem nedávno jsem se cítila tak nějak mrzutě, sklesle a znechuceně. Neměla jsem k tomu žádný pořádný důvod, ale bylo mi mizerně. Seděla jsem doma v křesle, koukala do blba a na nic jsem neměla sílu. Moje dcerušky kolem mne chodily a nenápadně se vyptávaly, jestli nemám na něco chuť, jestli se nechci napít, nebo zdali by mne nepotěšil nějaký film nebo muzika. Já jsem ale nic nechtěla, jen jsem se pořád tak nešťastně tvářila. Konečně Anička zvolala: „Už to mám! Nechtěla bys namalovat obličej?“

Chtěla jsem. Dostala jsem pořádného pána s knírem pod nosem i s dlouhým plnovousem a vážně mi to udělalo moc dobře. Některé dětské zvyky je dobré nezapomínat, člověk by se tím připravil o báječné potěšení.

Holčičí sny

2011-09-20T07:11:00.000-07:00

Nejsem příliš snivý typ. Netoužím po zvláštních požitcích, neprahnu po exotických cestách, netrápím se kvůli něčemu neuskutečnitelnému, oč bych moc stála, a nemám to. Nevytahuju se tím, nemůžu za to. Jsem tak prostě stvořená. Proto mě občas překvapí, když v nečekané situaci prožívám něco jako naplnění holčičího snu.

Uvědomila jsem si to při jednom natáčení krátkého příspěvku pro televizi. Točili jsme podle mého textu a paní režisérka měla dojem, že nejlepší by to bylo někde na zámku. A tak jsem procházela komnatami, povalovala se v překrásné starožitné hraběcí posteli, pudrovala si nosík před toaletkou paní hraběnky, seděla u rozkošného psacího stolku s mnoha šuplátky, porcelánovým kalamářem a sametovou psací podložkou a probírala se hraběcím albem. K dovršení mého údivu mi navlékli krajkové rukavičky po paní hraběnce a nechali mě nastoupit a usadit se ve zlaceném polstrovaném kočáře.

Při zpáteční cestě domů jsem si teprve uvědomila, co se mi to přihodilo. Vždyť mně se splnil holčičí sen! Přesně to jsem si při návštěvách zámků vždycky přála. Snila jsem o tom, jaké to musí být posadit se k psacímu stolku, pohladit dlaní desku, cvrnknout do víčka kalamáře a povytáhnout aspoň jedno šuplátko. Přála jsem si vyzkoušet, jak se leželo ve vyřezávané vznešené posteli v historické komnatě a představovat si, že já jsem ta šlechtična, která tam bydlí. Byl to splněný sen, o němž jsem ani nevěděla, že ho mám. Přemýšlela jsem, že do stejné kategorie patří i kabelka, kterou nosím místo aktovky, rtěnka místo tyčinky jeleního loje a třeba lodičky na podpatku místo nudných polobotek mé dětské reality.

Připomínat si holčičí sny a radovat se z jejich naplnění je potěšení vskutku nečekané

Čerstvě povlečené peřiny

2011-09-20T07:07:00.000-07:00

Ráda spím. Někdy se do postele těším už od rána. Baví mě ulehnout, pěkně si natřást polštář pod hlavou, zachumlat se do peřiny, šťastně si promítnout hezké zážitky uplynulého dne nebo zaujmout odhodlaný postoj, že v novém dni vyřeším to, co se mi dnes nepovedlo, a usnout.

Ale obzvlášť se těším do postele v ty dny, když mám čerstvě povlečené peřiny. Podle zvyku své babičky dávám vysvlečené peřiny, než je znovu povleču, vyvětrat na balkón. Lůžkoviny mi pak voní dvojnásob. Jednak čerstvým povětřím, jednak čistým povlečením. Nemám nějak moc v oblibě vůně aviváží, většinou mi připadají chemické, nepůsobí přirozeně. Prádlo peru v roztoku z marseillského mýdla a suším venku. Složené povlečení ve skříni prokládám plátěnými pytlíčky se sušenou levandulí. Ono to pak voní jinak.

V ten den, kdy převlékám peřiny, chodím do postele schválně docela brzo, abych si té krásy užila dřív, než usnu. Nejsem na tom ještě tak špatně, jako býval můj dědeček. Ten totiž vždycky, když babička převlékala peřiny, ochořel nějakou krátkou drobnou nemocí. Nějaké malé nachlazení, slabá horečka, lehká nevolnost. Prostě musel do postele. Babička brala dědečkovo ulehnutí do čerstvě povlečených peřin stoicky, podobně jako vnímala skutečnost, že vždycky (nebo hodně často), když umyje okna, začne pršet. Pokud vím, nahlas to nikdy nijak nekomentovala.

To já si večer blaženě hovím v té hebkosti a vůni, převaluju se opatrně, abych peřiny hned moc nepomačkala, a užívám si nenáročného potěšení. Někdy se ke mně pod peřinu vmáčknou i obě moje dcerušky, tulíme se, špitáme si nejtajnější tajemství a chichotáme se. Ale to je už docela jiné potěšení…

Marnotratný Bůh

2011-09-20T06:57:00.000-07:00

„Marnotratný Bůh? Snad marnotratný syn, ne? O něm se v tom příběhu vždycky jedná,“ napadlo mě, když jsem zahlédla titul knížky Timothyho Kellera. Podtitul mne ovšem zarazil. Jak uzdravit srdce křesťanské víry. „To je dost odvážné tvrzení, tuhle knížku si musím přečíst,“ rozhodla jsem se.
Když se někdo pustí do rozebírání nějakého notoricky známého příběhu, buď může být výsledkem strašlivá nuda, nebo ohromující objev. Co se dá vytřískat z té historky o dvou bratrech, z nichž jeden bývá líčen jako kladný a druhý jako záporný hrdina, jsem si nedovedla představit. Kázání na toto téma jsem za svůj křesťanský život slyšela desítky. Většinou z něj kazatelé vyvozovali osnovu pokání: 1. Mladík zhřešil, 2. přišel k sobě, 3. obrátil se a šel domů, 4. tam vyznal svůj hřích. My musíme být jako on. O jeho starším bráchovi toho už tolik nebylo. S ním měli kazatelé většinou soucit. Chápali ho, že to pro něj bylo těžké. No bodejť.
Timothy Keller nás všechny rozdělil do dvou skupin – na ty, kdo jsou jako mladší bratr, prozřelí hříšníci, kteří to rozeznali a obrátili se k otci s žádostí o odpuštění, a na ty, kdo celý život poctivě a odpovědně plnili všechna přikázání jako bratr starší. Kdo myslíte, že je na tom líp? Schytali to oba a právem. S kým myslíte, že měl Ježíš větší soucit, komu se víc osobně věnoval? Starším nebo mladším bratrům? A koho častěji káral a tvrdě napomínal? Mladší nebo starší bratry? A kdo si myslíte, že jste vy?
Srdce křesťanské víry skutečně potřebuje uzdravit. Jak tak jezdím po nejrůznějších křesťanských sborech a vidím, s čím se potýkají, mám dojem, že tahle knížka by prospěla všem. Mně v první řadě.
Keller, Timothy: Marnotratný Bůh, Triton 2011.

Oskar a růžová paní

2011-03-31T07:03:00.000-07:00

Některé knížky nemusí mít lesklé obálky, tlusté hřbety a spoustu slov uvnitř. Některé knížky mohou být klidně útlé svazky bez obrázků a stejně vás dostanou. Začtete se do nich na veřejnosti a ať děláte, co chcete, musíte plakat, protože jejich slova se nějak dotknou vašeho srdce.
Knížku Oskar a růžová paní jsem vzala do ruky náhodou. Ležela tak nenápadně na kraji stolu prodejního stánku na jedné konferenci. Prohlížela jsem si tam o přestávce knížky, které jsem ještě neznala a tuhle jsem viděla poprvé. Jen tak zběžně jsem ji prolistovala a usoudila, že bych ji mohla malinko ochutnat. Konferenční přestávka byla dlouhá. Začetla jsem se někde zhruba uprostřed. Malý kluk někde v nemocnici psal dopisy Bohu. Musela jsem se vrátit na začátek a nemohla jsem se odtrhnout, dokud jsem nedočetla do konce, i když bylo skoro od začátku víceméně jasné, jak to dopadne. Na začátku jsem zvedala obočí, uprostřed jsem se usmívala a při čtení posledních stránek jsem plakala. Co mě tak dostalo? Prostinký příběh, obyčejná slova, předvídatelné rozuzlení?
Psát o složitých věcech tak prostě, že porozumět může i dítě, je strašně těžké. Psát o nemoci, bolesti, loučení, smrti, naději, lásce a Bohu je někdy nemožné. Autorovi Oskara a růžové paní se to povedlo. Prostý příběh malého kluka, který umírá v nemocnici, vám poví o Bohu víc než tlusté traktáty plné cizích slov. Nevěříte? Přečtěte si to. (Jestli se stydíte plakat na veřejnosti, počkejte se čtením na doma.)

Schmitt, Eric-Emmanuel: Oskar a růžová paní, Garamond 2006.

Tramvaj

2011-01-23T08:56:00.000-08:00

Tímto popisovaným potěšením vás samozřejmě nenabádám k nadbytečnému používání autobusů, trolejbusů, tramvají nebo aut. Chodit pěšky je velké potěšení. Ale někdy může jízda tramvají přes dvě zastávky přinést nečekaný požitek. Však posuďte sami.
Když se člověk po práci vydá do města, vystavuje se riziku. A to několikerému. Může se stát, že je hladový, unavený a díky tomu to mezi všemi těmi lákavými obchody přežene. Nakupuje tu i tam, trošku tuhle, trošku támhle, krabičku pastelek, pytlík citronů, knížku, lahvičku šampónu nebo nové punčocháče. Navrch bochník chleba nebo květináč s kaktusem a nadělení je vykonáno. Jak to dovléct domů?

Zaručeně se k tomu přidá žízeň, náhle k večeru těsné boty, taška s nákupem se zařezává do ruky, kabelka, která ještě před hodinou skoro nic nevážila, se najednou na rameni zdá, jako bych do ní nacpala aspoň dvě cihly. Cesta domů, kterou normálně urazím běžným tempem chůze za čtvrt hodiny, se jeví jako výlet na půl dne. Dojdu ještě dneska? Tuším, že bych mohla padnout na ulici vysílením. Kolem mne se budou kutálet vysypané citrony, potulný pes chňapne punčocháče a potáhne je za sebou pryč a já bídně zahynu, než se doplazím ke kaluži. Tak chmurný konec si přece nezasloužím. Rozhodnu se zvolit slabošské, změkčilé řešení. Pojedu tramvají.

Protože běžně městskou hromadnou dopravu nepoužívám, musím si nejprve koupit jízdenku. Pak počkat na zastávce, až pojede ta moje a pak se vmáčknout dovnitř tak šikovně, abych s plnýma rukama všech těch tašek a balíčků dokázala označit jízdenku a ještě si honem sednout. Dvě rychle za sebou jdoucí zatáčky bych dnes nevybalancovala. Podařilo se!

Jaká úžasná úleva… Sedím na sedadle, všechny tašky jsem si naskládala na klín a protahuju si nohy. Chodidla mě pálí, jsem jak přelomená v kříži a necítím prsty na rukou. Vyhlížím z okna, jak kolem rychle míjejí známé výklady obchodů, křižovatky s bočními ulicemi a školní budovy. Člověk málem ani nemrkne a je o takový kus cesty blíž. Přiblížil se dřevěný plot botanické zahrady, tady vystupuju. Sbírám zase všechna svá zavazadla a poslední zbytek sil a mířím k domovu. Taková úleva, takové potěšení, že se můžu kousek svézt. Teď snad zvládnu nejen dojít domů, ale třeba i nachystat večeři.

Společný sobotní oběd

2011-01-21T12:12:00.000-08:00

Manžel s dcerami odešli v sobotu dopoledne na procházku a nechali mne samotnou doma. Mohla jsem v klidu uvařit, poletovat po bytě a letmo uklízet, čechrat a přesunovat věci, zpívat si nahlas bez výčitek, že někoho ruším při práci, a vůbec jen tak svobodně být. Opravdu jsem si to užila. Připadala jsem si jako velká holka, co zůstala sama doma, když rodiče odešli někam ven.
V sobotu vaříváme buď něco zcela jednoduchého, protože máme na práci jiné věci a nechceme se dlouhým vařením zbytečně zdržovat. Nebo naopak vařím jídla, která se musí u plotny vystát. Vaření je pro mne formou tvořivého odpočinku. Tentokrát jsem zvolila náročnější jídlo. Koupila jsem u řeznice krásné roštěnky a ty jsem hezky pomalu dusila na plotně. K nim jsem vařila pololoupanou rýži. Pomalu jsem prostřela stůl a připravila džbán se šťávou pro holky a ze spíže přinesla lahev vína pro nás rodiče. Všechno už bylo hotové a miláčkové pořád nešli. Šmejdila jsem po kuchyni a zabývala se spoustou zbytečných drobných úkonů. Tu jsem něco srovnala, tu něco přeložila jinam. Čím déle nepřicházeli, tím větší hlad jsem pociťovala. Nakonec jsem se rozhodla, že nachystám ještě malý předkrm. „Určitě budou strašně hladoví, vždyť se pohybují na čerstvém vzduchu,“ rozvažovala jsem.
Pila jsem už třetí sklenici vody a myslela jsem, že to hlady nevydržím, když konečně dorazili domů. Zablácení, protože raději chodí necestami nežli cestami, provlhlí, protože drobně mžilo, a rozesmátí, protože jim bylo dobře. Přinesli mi větvičky do vázy, slibovali na odpoledne velkou fotografickou šou, protože nafotili spoustu báječných záběrů, a jeden přes druhého mě ujišťovali, jak obrovský mají hlad a jak jsou rádi, že jsou doma. Bylo to hezké.
Seděli jsme pak v kuchyni u prostřeného stolu, pochutnávali jsme si na dobrém jídle, vyprávěli si a smáli se, žertovali a žasli, vzpomínali a plánovali. Manžel mě chválil za oběd, holky se vyptávaly, jak jsem to vařila. Uprostřed toho všeho jsem si s velkou intenzitou uvědomila, že jsem šťastná. Sedět u společného stolu s celou rodinou není samozřejmost. Někdo by mohl být nemocen. Někdo by mohl mít něco jiného na práci. Někdo by se mohl naštvat. Někdo by mohl být prostě někde jinde. Ale my tu všichni seděli a měli spolu dobrou vůli. To teda bylo potěšení!

Pomalá chůze

2011-01-18T12:43:00.000-08:00

Potěšení z pomalé chůze mi doporučila moje dcera. Ona je vysoké postavy a svýma dlouhýma nohama dělá dlouhé kroky. Většinou všude chodí taktak nebo mírně pozdě, a proto také většinou spěchá. Skoro jí nestačím. Proto mě překvapilo, že zrovna ona mi doporučovala takové potěšení.
Vždycky, když mi doporučuje nějaký požitek někdo, od nějž bych to nejméně očekávala, zpozorním. Existuje tu možnost, že dotyčný objevil něco, co mi uniklo. Pořádně jsem se tedy své dcery vyptala, jak to s tím potěšením z pomalé chůze má, když jejím obvyklým tempem je spěch. Smála se mé nedůvěře a pak mi to pěkně podrobně vysvětlila.
Tvrdí, že pomalou chůzi si dopřává jen jednou týdně, protože častěji na to není čas. Za to ale si ji užívá vydatně. Dělá se to takhle: Člověk musí vyjít aspoň o hodinu dříve, než obvykle chodívá. Při chůzi nesmí zapomínat na pomalé hluboké dýchání. Taková vychutnávací chůze musí také hezky vypadat. To znamená, že je třeba si pořádně srovnat záda, nejlépe s představou, že je člověk za temeno hlavy někde nahoře zavěšen jako loutka. Kráčet je třeba půvabně, klást nohy pěkně za sebou, jako při chůzi po laně, neklátit sebou, nepádlovat rukama ve vzduchu, nemračit se. A nemyslete, na to všechno je třeba stále pamatovat, protože není-li člověk zvyklý tak běžně chodit, po chvíli už se zase hrbí, klátí a kaboní jako obvykle. Pomáhá to ukáznit se a odpočívat.
Při pomalém tempu chůze si člověk dokáže uvědomit rozdílnou strukturu povrchu chodníku, silnice, nebo cesty v parku. Najednou úplně jinak vnímám například vůně. Všimli jste si, že úplně jinak voní ulice a jinak parky?
Chci-li jít pomalu, musím zpomalit i své myšlenky. Pokud totiž něco splašeně plánuju, něco mě hryže a já se to zoufale snažím vyřešit, bezděky v chůzi zrychluji. Silou vůle se musím přinutit, abych šla pěkně pomalu. Jen při pomalé chůzi se totiž dá vychutnat ono potěšení. Musím odložit všechny problémy a nepříjemné myšlenky a oddávat se dýchání a hlídání rovných zad. V závěru procházky pak zjistím, že všechny problémy vidím jaksi z nadhledu, a většinu z nich už ani není potřeba řešit. Cítím se provětraná, odpočinutá a svěží.
No, jak říká Anička: Jen jednou týdně, protože častěji na to není čas.

Patka

2011-01-18T12:40:00.000-08:00

Jako obvykle jsem se navečer vlekla domů z práce. Cítila jsem se unavená a hladová. Mám to domů mírně do kopce a večer se mi vždycky zdá, že se jeho prudkost nějak násobí. „Ještě se musím stavit někde cestou pro chleba,“ napadlo mě, „jinak nebude co k večeři a zítra holkám do školy na svačinu.“
Ovšem představa, že bych se musela ještě proplétat mezi davy lidí v supermarketu na hlavní ulici, mi vůbec nedělala dobře. Navíc tam většinou nebývá vzduch, ale zato strašné horko. Ne, tam nepůjdu, rozhodla jsem se pevně. Kde ale vezmu chleba? Mohla bych upéct domácí, jenže to do večeře nejsem s to stihnout.
V tenoučké igelitové tašce jsem nesla dvě knihy, které se mi podařilo koupit v antikvariátu během polední cesty na poštu. Čím víc jsem se blížila k domovu, tím se zdály těžší. Chmurně jsem uvažovala, jak to provedu s tím chlebem, a v tom jsem si všimla malého nenápadného pekařství. Vida, na tenhle obchod jsem zapomněla! Vešla jsem a koupila krásný čerstvý bochník chleba. Byl ještě teplý a přenádherně voněl. Nesla jsem si ho opatrně v náručí jako miminko. Do tenké taštičky ke knihám jsem ho nechtěla cpát, aby nepraskla, a do kabelky by se mi nevešel. Vyšla jsem na chodník a zabočila na naši ulici.
Patka s vypečenou kůrkou se pyšnila jemným popraškem mouky, jako kdyby ji někdo napudroval, a na špičce měla pod kůrkou takovou tu bublinu. Přivoněla jsem si úplně zblízka a málem se mi zatočila hlava. Najednou jsem měla plnou pusu slin. Rychle jsem polkla. Ta vůně! Úplně živě jsem si představila, jak křupne hnědá kůrka, kterou nadouvá vzduchová bublina, na jazyku se mi rozvine ta báječná neopakovatelná chuť čerstvého chleba… dost! „Přece nebudu ukusovat z bochníku chleba na ulici! To je nevychované…“ Bochník mě hřál do rukou a myslím, že se na mne potměšile usmíval. Bublina na patce provokativně mrkala. Na paměť mi vstupovaly vzpomínky, jak jsme s dcerami okusovaly celý bochník chleba cestou z obchodu loni o prázdninách. Taky byl ještě teplý, taky tak voněl a my jsme si ho podávaly jedna druhé, smály jsme se a okusovaly a než jsme došly domů, dobrou čtvrtku jsme ho snědly. Doma jsme půlku dorazily s čerstvým máslem a domácím mlékem od sousedů. To byla nebeská pochoutka! Znovu jsem polkla a i přes vrstvy svetru a kabátu jsem uslyšela, jak mi zakručelo v břiše hlady. To nevydržím! Opatrně jsem se rozhlédla, pevně jsem uchopila bochník oběma rukama a pořádně jsem si kousla přímo do té bubliny.
Bylo to přesně takové, jak jsem si pamatovala. Nebeské. Pomalu jsem žvýkala a prožívala si tu chuť. Naprosto uspokojivou, omamnou, ryzí. Než jsem došla k našemu domu, kousla jsem si ještě dvakrát. Cítila jsem se naprosto šťastně. V kuchyni jsem položila sáček s okousaným chlebem na stůl a šla jsem si umýt ruce. „A jéje,“ ozvalo se za mými zády. To Anička zahlédla okousanou patku. „Maminka si dopřávala potěšení,“ smála se. Otočila jsem se a zahlédla svoji krásnou, velkou, skoro dospělou dceru, jak si právě pořádně ukousla stejně jako já prve na ulici. „Ani nevíš, kolik odvahy mě to stálo,“ poznamenala jsem. „Tak to si kousni honem ještě jednou,“ podala mi bochník dcera a já si dopřála ještě jedno pořádné kousnutí. Čerstvý chleba se nikdy nepřejí, říkávala moje babička a měla pravdu.

Sváteční kalhoty

2011-01-10T23:23:00.000-08:00

„Musím si brát něco jiného?“ ptal se mne manžel za deset minut půl jedné na Nový rok. Měl na sobě pohodlné tepláky, které nosí pouze v soukromí domova. „Mám si brát nějaké svátečnější kalhoty?“ tázal se tónem, který dával tušit, že k tomu nemá nejmenší chuti.
Uvažovala jsem, jestli je skutečně potřebné nutit manžela, aby se převlékal ke svátečnímu novoročnímu obědu. Proč vlastně se namáhat? Vždyť je to den jako každý jiný! Včera večer jsme šli spát pozdě, ráno jsme si přispali a po krátké dopolední procházce na mrazivém vzduchu je nám doma v teple zase dobře. Proč si dělat násilí? „Proč se vůbec tak dřeš v kuchyni? Nestačila by nám polívka a nějaké zbytky od včerejška?“ jako by sledoval mé myšlenky můj manžel. Ale nedalo se to už změnit, bylo uvařeno, napečeno, nachystáno. Stůl jsem prostřela svátečním bílým servisem na bílém damaškovém ubruse a ke každému talíři jsem složila látkový zlatobílý ubrousek. Na přípitek jsem vyleštila sklenice na vysokých nožkách a do skleněných svícnů nasadila nové svíčky. Musela jsem to dělat? Bylo to skutečně nutné?
Jenže já jsem chtěla, aby dnešní oběd byl sváteční, mimořádný. Vždyť je Nový rok! První den nového roku je snad zvláštní ne? Něco nového začíná. Nový letopočet dává možnost oddělit se od starých věcí, které už v životě nechceme. Poskytuje také optickou hranici rozhodnutím pro něco lepšího. Při přípitku si můžeme navzájem něco hezkého popřát nebo si vzájemně požehnat.
Život bez slavností je jako poušť bez oáz. Novoroční oběd může být trapnou zastaralou tradicí bez obsahu, ale to by byl jedině náš problém. Není to vada toho zvyku! Jen na nás záleží, jaký obsah budou mít naše zvyky, do jaké míry si budeme uvědomovat, proč co děláme. Bude to hezké začít nový rok společným slavnostním obědem. Budeme si ho dlouho vychutnávat, budeme si povídat a smát se a přát si to nejlepší. V běhu všedních dnů nebývá čas ani na damaškový ubrus, naleštěné sklenky nebo slavnostní přípitky. V trysku všedních hodin, jsme rádi, když se vůbec všichni sejdeme u jednoho stolu!
„Ano, vem si nějaké jiné kalhoty, bude to lepší,“ usmála jsem se na manžela a sama jsem si šla sundat zástěru a přičísnout si vlasy. Vždyť máme novoroční oběd!

Proč zvonili?

2011-01-10T23:21:00.000-08:00

Sobotní poledne, mrzlo, ale svítilo slunko, pofukoval větřík, na chodníku se leskly zamrzlé kaluže a já teple zabalená do kožíšku, s pletenou čepicí na hlavě a nenalíčená jsem spěchala do obchodu s potravinami. Chyběla mi totiž jedna důležitá ingredience, bez níž bych nemohla uvařit vymyšlený sobotní oběd.
Nakoupila jsem, vyšla do mrazivého dne a pomalu jsem si vykračovala k domovu. Pohupovala jsem poloprázdnou nákupní taškou, koukala, kde co lítá, a najednou jsem odněkud zdálky uslyšela zvony. Zastavila jsem se. Jak je to dávno, co jsem je slyšela naposled? Ulice byla docela tichá, žádný provoz. Vyzvánění zvonů znělo tak jasně, velebně a radostně, že jsem se nechtěla ani pohnout. Snažila jsem se odhadnout, odkud ten zvuk přichází, ale díky větříku se mi nedařilo identifikovat, ve kterém kostele to zvoní. Proč zvoní?
Uvažovala jsem rychle, co je dneska za den, jaký svátek by asi mohl být, kvůli němuž by vyzváněly kostelní zvony, ale na nic jsem si nemohla vzpomenout. Zamyšleně jsem se ubírala k domovu a vzpomínala, co je to za zážitky, které mi zvonění zvonů připomíná. Něco hodně dávného, ještě z dětství. Něco příjemného a bezpečného. Nějakou dávnou jistotu a řád.
Jako bych se ocitla doma na zahradě u domu rodičů, kde jsem si v těch dávných dobách hrávala. Na dřevěné lavičce pod stromem tam sedávala moje prababička, já jsem se batolila kolem jejích nohou, dělala jsem bábovičky z písku a povídaly jsme si. Prababička věděla všechno. Aspoň tak se mi to tenkrát jevilo, že znala odpověď na každou moji otázku. Tehdy zvonívali ráno, v poledne a večer. Ranní a polední vyzvánění nemělo žádný zvláštní název, bylo to jen ranní a polední zvonění, zato večer se to jmenovalo klekání. Babička mě strašila, že po klekání chodí klekánice a bere děti, které ještě nejsou doma. Ptala jsem se na to pro jistotu prababičky, ale ta to nepotvrdila. Říkala, že ne, že se nemám bát, že klekánice nejsou. Vysvětlovala mi pak, proč to zvonění zavedli a to se mi moc líbilo. Vyprávěla mi, že ráno se zvonívalo proto, aby lidi věděli, že už začal nový den, je třeba vstát a dát se do práce. V poledne zvony ohlašovaly, že už uplynula půlka dne a je tedy čas na poděkování Bohu a malý odpočinek. Večer se zvonilo na znamení konce dne, konce práce a jako výzva k modlitbě díkůvzdání za požehnání toho dne. Tak mi to prababička vyprávěla a já jsem se cítila bezpečná v jistotě toho starého řádu.
Dávno jsem zapomněla. Nebýt těch poledních zvonů, nemohla bych si znovu vychutnat to potěšení ze vzpomínky na pokojný běh těch tehdejších dnů. Zatoužila jsem po tom přehledném rozdělení dne na jasné díly práce a odpočinku. Nejasně se mou hlavou mihla představa, že k takovému řádu asi nepatří číst noviny při snídani, v poledne vůbec neobědvat a večeři jíst u televize. Potěšilo mě, že vůbec ještě vím, jak to správně má být a že mi to lákavě voní. A tak jsem se nenápadně rozhodla, že to zase zkusím. Že by zvonili kvůli tomu? Možná…

Sněhové vločky

2010-12-31T09:00:00.000-08:00

Venku zběsile létaly obrovské macaté vločky. Jak se vítr točil, přistávaly i na skle okna. Rozpleskly se na okenní tabulce a pomalu tály a stékaly dolů. Bylo ohromně zajímavé sledovat, jak se jejich složitá stavba rozpadá. Nemohla jsem se odtrhnout od toho pohledu.

Kdysi jsem četla, že neexistují dvě stejné sněhové vločky. Prý je každá jiná. Každá originál. Teď jsem si na tuhle informaci vzpomněla. To ale snad ani nemůže být pravda? Tolik vloček? A každá jiná? A proč? Není to zbytečné? Já bych se s tím nedělala. To teda ne. Nemám ráda piplavou práci. Leda bych měla nějaký opravdu dobrý důvod.

A vybavilo se mi, jak jsem před měsícem malinkýma nůžtičkama z manikúry vystřihovala spousty různých miniaturních sněhových vloček z papíru a pak jsem je lepila na okno do půvabných kompozic, abychom měli doma krásnou vánoční výzdobu. To teda byla piplačka, ale vlastně mi to nevadilo, naopak. Bylo to z lásky. Věděla jsem, že to mí milí ocení.

A že by Bůh měl stejný motiv? Že by tvaroval každou vločku zvlášť, abychom my měli radost? Jak ho znám, bylo by mu to podobné. A tak jsem koukala na padající vločky skoro celé dopoledne a tiše jsem žasla. Každá vločka jako malé precizní vyznání lásky. Tolik přízně! Cítila jsem se velmi vzácná a velmi milovaná.

Se vzpomínkou na tenhle pocit jsem odpoledne vyrazila ven. V městských ulicích sníh nikdy dlouho běloučký nevydrží, takže všude byly nahrnuté našedlé hromady, po chodnících čvachtala břečka, po přesně vykrájených vločkách ani památky. Jenže já jsem je viděla. A přijala jsem od nich vzkaz.

A ten nezapomenu.

PF 2011

2010-12-27T03:34:00.000-08:00

U výroby této péefky jsme se doma fakt pobavili. U nás to totiž chodí tak, že já mám původní nápad, Otík ho svědomitě tvořivě zpracuje a holky do toho remcají. Tentokrát to bylo zrovna tak. Hrozně jsme se nasmáli, protože vybírat ve starých fotkách tu, která prokazuje talent dotyčné, je fakt zábava.
Chtěli jsme ještě podobným způsobem pojednat i rodiče (tátu s houslemi a mámu s plnicím perem ve druhé třídě), ale tátovi přišlo jako moc práce už tohle. Tak třeba někdy příště.
Každopádně by neměl zapadnout ten citát. Ten je to podstatné. My jen dokazujeme jeho pravdivost.

Napůl chuť a napůl vůně

2010-12-18T12:55:00.000-08:00

Přihodila jsem ji do košíku s nákupem pleťového krému pro sebe, voňavky pro babičku, speciálního šamponu pro dcery a olejíčku z arniky na masírování rukou. Nevypadala nijak zvlášť lákavě ani atraktivně. Taková malá tyčinka na rty. Předvánoční limitovaná edice voňavého zboží nabízela kombinaci vůně pomeranče s čokoládou. Stejně parfemovaná byla i pěna do koupele, tělové mléko a bytová vůně. Koupat bych se v tom nechtěla, ale taková příchuť v tyčince na rty mi přišla zábavná.
„Možná by to mohl být malý dáreček pro nějakou kamarádku,“ napadlo mě. Doma jsem ji uložila do šuplíku s dárky a skoro jsem na ni zapomněla. Ležela tam bez povšimnutí asi tak týden. Včera večer jsem marně hledala svou starou skoro vypotřebovanou tyčinku na rty. Nebyla v žádné kabelce, v žádné kapse, ani na poličce v koupelně, ani v košíku se rtěnkama, nikde. Mé rty byly suché, v mrazivém vzduchu dostaly zabrat a nutně jsem potřebovala si je něčím přetřít. V nouzi jsem si vzpomněla na novou tyčinku.
Vyhrabala jsem ji tedy ze dna zásuvky, přemohla lehké výčitky, že si beru dárek, který možná mohl potěšit někoho jiného, odtrhla jsem plastový pásek, který chránil uzávěr, a zlehka vysunula bílou hmotu. Přetřela jsem si rty, promnula jeden o druhý a ucítila jsem závan jemné chuti čokolády s pomeračem. Bylo to, jako bych právě smlsla nějakou malou čokoládovou pralinku. Úžasné! Rozkošnicky jsem vnímala to nečekané potěšení. Napůl vůně, napůl chuť. Jemňoučké, delikátní a navíc - zcela dietní! Bez jediné kalorie.
Výjimečná voňavá tyčinka na rty nyní leží na mém nočním stolku a každého večera si dopřávám po krátký okamžik malého potěšení – napůl chuť a napůl vůně, jemný obláček pomeranče s čokoládou. Zamlsám si, nepřiberu a potěším se dvojnásob.

Školní koncert na Skleněnce

2010-12-15T23:07:00.000-08:00

Moderování je adrenalin. Můj oblíbený.

Nezbytná podmínka

2010-12-12T12:46:00.001-08:00

„Tak si představ, co napsala Adélka do testu z prvouky,“ mávala jsem popsanou stránkou papíru manželovi před očima. Jako každý večer jsme spolu seděli v pokoji v houpacích křeslech a povídali jsme si o tom, co den přinesl. Naše domácí vzdělávání bylo častým námětem večerních rozhovorů, protože se skoro denně stalo něco, čemu se dalo smát, nebo nad čím uvažovat.
„Co jsi testovala, paní učitelko?“ zeptal se manžel zvědavě. „Probírali jsme právě, co potřebují živočichové nezbytně k životu,“ vysvětlovala jsem. „Jak jí to šlo?“ zeptal se konečně na věc, o níž jsem chtěla mluvit. „Napsala to výborně. Chtěla jsem ti to právě ukázat. Podívej se, tady na tu odpověď,“ poťukala jsem prstem na jeden z pěti bodů. Muž vzal list papíru do ruky a předčítal nahlas: „Co potřebují živočichové nezbytně k životu? Světlo, vzduch, vodu, potravu a svobodu.“ Zarazil se a vzhlédl přes papír ke mně: „Svobodu? To máte v učebnicích?“ „Ne, to je její vlastní postřeh. Dobrý ne?“ smála jsem se pyšně, protože přesně pro tyhle momenty mám domácí školu tak ráda. Vždycky se o dcerách dozvím něco zajímavého, objevím nějaké nové, dosud netušené chodníčky jejich mysli, nečekané způsoby uchopení učební látky nebo poťouchlý smysl pro humor. Většinou všechno v jednom ranečku, od každého trošku. Připadá mi nesmírně dobrodružné tyhle chytré hlavinky formovat, podněcovat je k jejich vlastnímu hledání a následnému zpracování nálezů.
„Ta holka něco zásadního pochopila, že?“ zkonstatoval můj muž spokojeně a zhoupl se v křesle. „Zdá se,“ odbroukla jsem já, „ačkoli jsme o tom takhle vlastně nemluvily. Ale nejspíš si spojila dohromady jiné rozhovory a takhle jí to dalo smysl.“
Chvíli jsme se mlčky houpali. „Co by na to asi řekli v normální škole?“ zamyslel se můj muž hloubavě. „To ti můžu říct úplně přesně,“ podotkla jsem lehce zachmuřeně. „Potkala jsem se odpoledne s Petrou. Víš, s tou mou bývalou spolužačkou, co teď učí na základce. Ptala se mě na naše holky, jak si vedou v domácí škole, jestli jim nechybí kolektiv a tak. No a já jsem jí vyprávěla spoustu věcí a zmínila jsem se, jak jsem toho byla plná, i o tom dnešním testu. Představ si, že oni ve škole taky zrovna probírají tuhle látku. Slíbila jsem jí, že jí dám svoje testy. Ulehčí jí to práci a mě baví si je vymýšlet.“ Zamyslela jsem se nad tím, které testy by mohla moje kamarádka upotřebit, ale můj muž se dožadoval pointy příběhu: „Co ale říkala na ten Adélčin výčet podmínek k životu nezbytných?“ „Ale no to víš, oni ve škole nemohou míchat předměty a nemají čas moc přemýšlet o tom, co do testů píšou žáci. Ve škole to musí sedět podle tabulky,“ pokoušela jsem se nějak obhájit školu a svou kamarádku, ale mé pokusy byly chabé.
„Tak co teda říkala?“ nenechal se odbýt manžel. Nedalo se nic dělat, nepodařilo se mi to nijak zamluvit ani okecat, musela jsem s pravdou ven. „No říkala, že by to nebylo přesně správně a že by jí dala dvojku.“
Manžel na mne chvíli nevěřícně zíral, ale pak se začal znovu rytmicky pohupovat. „Dobře, že je učíme sami,“ utrousil, „svoboda je přece nezbytná podmínka k životu.“

Klouzačka

2010-12-07T13:37:00.000-08:00

Vyšla jsem si takhle jednou dopoledne z domu. Bylo to v dosti rozumnou denní dobu, takže jsem se stihla nejen v klidu nasnídat, ale i patřičně upravit, nalíčit, navonět, doladit a naleštit. Cítila jsem se dobře. Tak nějak víc dámsky než obvykle. Bavilo mě být sama sebou.
Lehce mrzlo. Žádný závratný mráz to nebyl, ale přece jen to štípalo do tváří. Všimla jsem si drobných rampouchů, visících zpod jedné okenní římsy a třpytily se v dopoledním sluníčku. Zhluboka jsem vydechla a zakouřilo se mi od úst. Spokojeně jsem si to rázovala naší ulicí, která se mírně svažuje z kopce a na jejím konci jsem zahnula doleva. Přede mnou se rozkládal široký rovný chodník ozářený sluncem. Cosi mi blesklo do očí. Nějaká lesklá plocha na chodníku. Co to asi je? Přistoupila jsem blíž, abych to zjistila. Klouzačka!
No jistě, klouzačka. Jak jinak, vždyť přece mrzne. Se zalíbením jsem si prohlížela zamrzlou kalužinu, jak je pěkně hladká, bez bublin a praklin. Špičkou boty jsem přejela přes okraj a zatoužila jsem se sklouznout. No ale co kdyby mě někdo uviděl? Jsem oblečená jako dáma, mám už léta, to se vůbec nehodí, abych se klouzala na ulici jako nějaká holka! Ale vždyť já jsem holka! Uvnitř jsem pořád stejná holka jako před dvaceti lety. Proč bych se měla začít cítit jako stařena jen proto, že čísla označující můj věk nějak stoupají? Ta čísla přece o mně nic neříkají! Brání mi snad ještě něco jiného? Dáma nedáma, poodstoupila jsem na dva kroky, pěkně jsem se odrazila a prostě jsem se sklouzla. Bylo to prima.
Proklouzala jsem se ještě asi šesti dalšími klouzačkami, z nichž jedna byla zvlášť dlouhá – asi tak dva metry. Tu jsem sjela dvakrát, protože stála za to. Moc mě to bavilo. Zachytila jsem pobavený pohled kolemjdoucího stařečka a k následování jsem zlákala dva malé kluky a jednu slečnu. Náklady? Nula. Potěšení? Veliké.

Vánoční večírek

2010-12-07T13:30:00.000-08:00

Dostala jsem pozvánku na vánoční dámský večírek. Prima. Večírky mám ráda. Vánoční večírky zvlášť. Tento měl být zvláštní, protože ho organizátorky spojily s dobročinným bazarem. To už taky znám. Každá přineseme tašky zbytečností, které je nám líto vyhodit, batohy oblečení, které se nám už omrzelo nebo jsme z něj vyrostly, a navzájem si to povyměňujeme. Co zbude a co už opravdu nikdo nebude chtít, to organizátorky uklidí do popelnice na dvoře anebo odvezou na páté nástupiště hlavního nádraží, kde Charita vybírá oblečení pro uprchlíky a bezdomovce.
Když jsem si pozvánku ještě jednou pečlivě pročítala, abych si datum a čas přepsala do diáře, všimla jsem si, že jako hosté přijdou ženy z uprchlického tábora poblíž našeho města. To mi trochu pokazilo náladu. Těšila jsem se, že si pěkně popovídám se známými, smlsnu si na vybraném pohoštění, poslechnu si nějaký vánočně vyladěný moudrý projev a trochu amatérské hudby a nic nebudu muset řešit. Klídek, pohoda! Ale nějaké uprchlice? Nenaruší hladký průběh večírku? Bude možné si s nimi nějak povídat? Třeba vůbec nebudou mluvit česky? Kdoví, co to bude za ženské?
Přestala jsem se na večírek těšit. Neznámé uprchlice mi byly protivné, aniž jsem o nich cokoli věděla. Představovala jsem si dámský večírek jako vždycky. Jako společenskou událost, která má určitý lesk. Všechny se vždycky snažíme obléct s vybranou elegancí a tváříme se tak… já nevím… noblesně. Jako malé holky si užíváme těch dvou hodinek, kdy máme náš dámský večírek. Během nich si tak trochu hrajeme na nóbl dámy a pak se zase rozejdeme domů ke svým plotnám, žehlicím prknům a domácím úkolům svých dětí. Ale co v tom všem uprchlice? Co tam s nimi budeme dělat?
Se smíšenými pocity jsem probírala skříně a hledala věci, které se mi nechtělo ještě vyhodit, ale nejspíš by na ně došlo při příštím velkém úklidu. Vázička, dva poslední šálky z čajové sady, vyšívaný ubrus, co jsem dostala loni k Vánocům, ale vím, že ho nikdy na stůl neprostřu, ani na zahradě ne, a dvě knížky, které jsem si nadšeně koupila o prázdninách, během dovolené přečetla a dneska vím, že se k nim už nikdy nevrátím. Ze dna šatníku jsem vytáhla jednu sukni, co jsem pořídila na jaře, ale byl to omyl. Cítila jsem se připravená. Možná se objednám na některý den před večírkem k holiči, napadlo mě rozmarně. Před Vánocemi bych tam stejně chtěla zajít, a takhle budu vypadat dobře už na večírku.
Pro jistotu jsem ještě brnkla Vandě, jedné z organizátorek, jestli nepotřebují pomoct s občerstvením, že bych třeba něco přinesla. Řekla mi, ať prý si nedělám starosti, že tentokrát bude občerstvení jiné. Prý ho připraví ty ženy z uprchlického tábora podle svých národních receptů. Nevěděla jsem, jestli se mám těšit nebo obávat.
Pokoušela jsem se představit si, jak budou asi vypadat. Snad ne jako ty bědné postavy, co vídám na ulicích žebrat o drobné. Opatrně se vyhýbám těm nebezpečně vypadajícím mužům s divokým pohledem či v hadrech zabaleným ženám s apatickými dětmi v náručí. Asi nejsou špinaví, ale působí tak. Někdy drží cedulku a na ní příšernou češtinou naškrábané věty. Bojím se to číst, abych se tam na ulici před nimi nerozplakala. Bývá mi jich líto, ale zároveň se strašně stydím jim něco dát. Není to z lakoty, spíš jsem v ohromných rozpacích. Copak pár drobných jim může nějak pomoct? Já přece za jejich zoufalou situaci nemohu! Vždyť existují různé organizace, které uprchlíkům pomáhají profesionálně. Odborníci v nich přesně vědí, co je zapotřebí a jak to udělat, aby tito lidé mohli někde najít nový domov. Co ale budou dělat na večírku? A jak se k nim mám chovat já?
S obrovskou igelitkou, novým účesem a v mé oblíbené slavnostní brokátové sukni jsem se vydala na večírek. Cestou jsem si opakovala, že o nic nejde, že já konec konců nejsem hostitelka, a tak na mně nic neleží. Nemusím si povídat s nikým, s kým se mi nebude chtít. Budu se prostě společensky usmívat a večírek si tak jako tak hezky užiju. Odhodlaně jsem vešla do staré fary. Už na chodbě mě vítala vůně jehličí a veselé plamínky svíček na okně. Ze sálku zněla tichá reprodukovaná hudba a z přilehlé kuchyňky ženské štěbetání. Odložila jsem si kabát na věšák a vešla jsem do sálu. Na stolech už byly prostřeny ubrusy, všude svíčky, červená jablka, kousky skořice a hvězdičky badyánu. Na okenní parapety a do vázy na desce klavíru někdo naaranžoval smrkové a jedlové větve. Stoly podél stěn se začínaly plnit známou veteší, totiž zbožím pro bazar. Pozdravila jsem se s několika známými ženami a taky jsem šla přidat na stoly svůj příspěvek. Opatrně jsem se rozhlížela, ale nikoho divného jsem neviděla. Do kuchyňky jsem se neodvážila vejít. Žádná z mých blízkých kamarádek dosud nedorazila, tak jsem se usadila u stolu se dvěma ženami, které jsem znala od vidění. Zdálo se mi, že jsou ve stejných rozpacích jako já. Sál se postupně zaplnil. Zamávala jsem na pár známých, usmála jsem se na dvě úplně neznámé ženy a zvědavě jsem čekala, kdy se už objeví ty neznámé. Uprchlice.
Konečně se u klavíru postavila Vanda v dlouhých černých šatech a svým zvučným hlasem nás všechny oficiálně přivítala. „A teď, prosím, přivítejte naše vzácné hosty,“ zvolala a my jsme začaly tleskat. Dveře z kuchyňky se otevřely a jedna po druhé před naše překvapené zraky předstoupily čtyři ženy. Byly naprosto překrásné. Drobné, půvabné, černovlasé, s hlubokýma očima a vznešenou chůzí. Měly na sobě krásné šaty, spoustu nádherných šperků a dokonalé střevíčky na vysokých podpatcích. Pečlivě upravené účesy a jemné líčení. Vypadaly jako nějaké orientální princezny. Něco takového jsem nečekala. Podle výrazu tváří mé spolustolovnice prožívaly podobný šok jako já. „Takhle tedy mohou vypadat uprchlice?“ vydechla má sousedka po pravici. Ohromeně jsem kývla hlavou a nespouštěla jsem zraky z cizinek před námi.
Jedna z nich vyprávěla svůj životní příběh. Uprostřed líčení hrůz, které přeťaly šťastný blahobytný život v rozlehlém domě s překrásnou zahradou, se tlumočnice rozplakala. Cizinka ji objala. Dovyprávěla velmi stručně. Co mohli, prodali, co se nedalo prodat, nechali v domě. Pomocí obrovských úplatků sehnali letenky pro celou rodinu. Mířili do Německa, kde mají vzdálené příbuzné, avšak nějakým nedopatřením se ocitli u nás. Skončili v uprchlickém táboře, protože tu nikoho neznali. Ale příbuzní o nich vědí, a tak žijí nadějí, že snad ještě do Vánoc budou pohromadě. Cizinka se smutně usmála a řekla, že jsou poctěny naším pozváním. Nechtěly prý přijít s prázdnou, a tak aspoň připravily malé občerstvení podle jejich národních receptů. Roznášely pak okolo stolů mísy s drobnými sladkostmi, jejichž názvy jsem si nezapamatovala. Jejich chuť ano. Chutnaly výborně.
Všimla jsem si, že nejmladší z cizinek, zářivá křehká kráska je těhotná. Sevřelo se mi srdce úzkostí. Vanda mi v rozhovoru prozradila, že čeká své první dítě. Proto prý tak spěchají, aby byli co nejdříve v Německu. Snad opravdu do Vánoc odjedou. „Jak bychom jim mohli pomoct?“ zeptala jsem se třesoucím hlasem. Vanda pokrčila rameny. „To je těžká věc. Všechno, co mají, musejí být schopné unést. Nejspíš jim prokázat přátelství, povzbudit je. Nic jiného mě nenapadlo,“ usmála se na mne a odspěchala za někým jiným plnit své povinnosti hostitelky.
V rozpacích jsem kradmo pozorovala těhotnou cizinku. Usedla právě kousek ode mne ke stolu a v rukou ladně držela šálek čaje. Malými doušky upíjela a její oči hleděly někam do daleka. Strašně moc jsem jí chtěla něco dát, nějak ji potěšit, ale vůbec mě nenapadalo, co by to mohlo být. Rozhlédla jsem se po věcech, které jsem s sebou přinesla. Nic z toho, co jsem měla u sebe, ani nic z věcí, co jsem dala do bazaru, nepřipadalo v úvahu. Chtělo by to něco lehoučkého, co se zmačká do dlaně, třeba něco jako hedvábný šál, jenže já jsem měla přes ramena jen svůj starý teplý šál s vytahanými nitkami. Já už vím, kde jsou a jak si ho uvázat, aby nebyly vidět, ale jako dárek princezně bych se ho neodvážila nabídnout. Co třeba vizitku? Aby se na mne mohla obrátit, kdyby něco? Jenže ona neumí česky a já neznám její řeč, jak bychom se domlouvaly? Bylo mi do pláče. Mám tu jen bezcenné krámy. Nemám vůbec nic, co bych mohla nabídnout těm smutným očím…
Jak se musí cítit? Cizinka v neznámé zemi, poprvé těhotná. Žádný domov, jen jakási místnost někde za městem. Žádná jistota, žádné bezpečí. Neví, kdy ani kam půjde, kde porodí. To je jako Marie, napadlo mě. Taky byla na cestě v neznámém prostředí a nevěděla, kde porodí své první dítě. S hořkým úsměvem jsem si představila tradiční betlémskou scénu. Ženu, muže a dítě, k nimž spěchají pastýři, venkované, měšťané, andělské chóry i královská výprava. Všichni přinášejí nějaké dary. Taky chtěli něco dát. Možná se cítili podobně jako já. „Je tam nějaká mladá cizinka s manželem, no však víte, tihle uprchlíci, co přespávají za městem, právě se jim narodilo dítě! Asi by se slušelo nějak jim pomoci. Je to nerozum vydávat se na cestu v takovém stavu! Ale třeba neměli zbytí a museli vyrazit právě teď. Doma nemáme ani jednu postel volnou, jsou tu děti, babička a na návštěvě stará teta, domů je vzít nemůžeme. Tak jim aspoň přineseme… něco jako na dobročinný bazar. My už to nepotřebujeme, ale jim by se to mohlo ještě hodit.“
Ach Bože, co mám dělat? Co jen můžu udělat? Lámala jsem si hlavu usilovně, avšak nenapadlo mě nic. Do konce večírku jsem nepřišla na žádný projev sympatií nebo účasti, který by mi nepřipadal přepjatý nebo necitlivý. Domov jsem jim dát nemohla a to, co bych jim byla schopna nabídnout, zjevně nepotřebovaly. Vzdala jsem to. Když nevím, co bych měla udělat, nemůžu dělat nic.
Po cestě domů jsem v chůzi kolem vánočně vyzdobených výkladů uvažovala, kolik podob může mít betlém, a že jedné jeho nečekané a překvapivé podoby jsem byla právě svědkem.

Naděje starého muže

2010-11-22T00:51:00.001-08:00

Hubený starý muž v dlouhém plášti se s námahou vlekl ulicí. Při chůzi se opíral o hůl a často se zastavoval, aby si odpočinul. „Simeone, zase jdeš do chrámu?“ volala na něj od dveří svého domu známá žena, která právě na lavici před vchodem čistila zeleninu. „Ano, jdu se pomodlit,“ pokýval starý Simeon šedivou hlavou a pomalu se belhal za svým cílem. Chrámové schody se mu dnes zdály nekonečné.
Zadýchaný se zastavil a shrbeně se opíral o hůl. Kolem něj právě prošla hlídka římských vojáků. Mladí chlapci v pyšných uniformách se něčemu bouřlivě smáli. Čišelo z nich sbevědomíe a provokativní síla. Simeon se zachvěl vzpomínkou na nedávno ukřižované židovské mladíky. Zéloti. Partyzáni. Teroristé. Tak se o nich mluvilo. Horké hlavy, ti hoši se nechali vyprovokovat zpupností římských okupantů. Ach, škoda těch mladých životů. Kolik jich ještě bude utraceno, než Hospodin sešle záchranu?
A to ponižující sčítání lidu! Tisíce lidí musely putovat do svých rodných měst a tam se nechat zapsat. Jako by si císař počítal svůj dobytek! Už jen chybělo, aby nám vypaloval cejchy, jako se to dělává dobytčatům, s hořkostí přemýšlel o probíhajících událostech v zemi. Kdyby nebylo toho proroctví, už bych si byl zoufal, pomyslel si starý muž. Ale tehdy to znělo tak jasně! Nezemřeš, dokud neuvidíš záchranu. Už jsem opravdu starý, sotva se belhám, oči mi už moc neslouží, ruce se mi třesou. Jsou dny, kdy nemám ani sílu dojít do chrámu, abych se pomodlil. A v těch dnech jako by i má víra slábla. Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě budeme čekat, Panovníku Hospodine?! Simeon zavrtěl hlavou, jako by chtěl odehnat nepříjemné myšlenky.
Není nás moc, kdo ještě čekáme. Farizeové, ti učenci, místo aby v posvátných Písmech hledali Boží zaslíbení a povzbuzovali lid ve věrnosti, se raději hádají o slovíčka a vymýšlejí stále nové povinnosti. Saduceové jsou ještě horší. A navzájem se neustále urážejí, nemluví spolu anebo vedou veřejné spory. Ostuda je to, nic než ostuda. Simeon se znechuceně vydal na další pouť.
Co se to onehdy stalo? Je to asi rok, co Simeon prožil to zklamání. Tehdy měl službu v chrámě Zachariáš. Velekněz, do nějž Simeon vkládal tolik nadějí, tolik mu věřil. Najisto čekal, že tento spravedlivý muž vyjde ze svatyně s nějakým proroctvím, s jasným slovem od Nejvyššího, s pokynem nebo řešením… Zachariáš byl ve svatyni neobvykle dlouho. Všichni už o něj měli obavy. Simeon si živě připomněl, jak se mu potily ruce nedočkavostí. Zachariáš pak vyšel a skutečně vypadal divně. Ale místo očekávaného proroctví, povzbuzení nebo povelu k boji velekněz jen vyjeveně koukal. Byl němý! Ach, Panovníku Hospodine, to byla těžká zkouška.
Od těch dnů jakoby Simeonova víra zeslábla, ochabla. Do chrámu se vlekl již jen z povinnosti. Zprávy o krutostech římských vojáků snášel s bolestí v srdci. Zvěsti o násilí radikálních židovských mladíků, ty malé násilné provokace ho zraňovaly ještě víc. Takhle přece nelze zvítězit! Takhle to nikdy v historii nebylo. Ó jak rád si Simeon připomínal ty dávné slavné příběhy! Hrdinské bitvy krále Davida! Krvavá bohoslužba proroka Eliáše! Silák Samson! Ach ano, vždycky se objevil vůdce, bojovník, prorok, muž mimořádných kvalit, který se postavil do čela lidu. Někoho takového Simeon očekával. Silnou osobnost, výrazného muže, vojevůdce a příštího krále Izraele. „Bůh mi přece slíbil, že ho uvidím,“ připomenul si slova, která ho držela při životě.
Celý vyčerpaný se dovlekl do chrámu. Nohy ho bolely, špatně se mu dýchalo, cítil se bídně. Anna tu již byla. Jenže ta milá stařenka nemusela na noc nikam odcházet, nechali ji tu bydlet v malé komůrce a ona denně věrně vykonávala modlitby a ledasjaké pomocné práce. Jeho věrná přítelkyně se s ním dělívala o skrovné příděly jídla a hlavně, a to bylo ještě důležitější, dělila se s ním o naději. Anna byla prorokyně. Moudrá stařenka dokázala vždycky Simeonovi vlít do žil nové naděje. Dnes to bude opravdu zapotřebí!
Anna dokončila svou modlitbu a obrátila se na Simeona zářící tváří. Už jen při pohledu na její šťasné oči v duchu pookřál. Ještě že jsem se rozhodl jít, pomyslel si a belhal se k ní. „Simeone, dnes se něco stane,“ šeptala Anna, „cítíš to také?“ Zahanbeně přiznal, že necítí nic kromě únavy a beznaděje. „Ach, Simeone, soustřeď se přece na to podstatné,“ kárala schlíplého starce jeho přítelkyně. „Dobrá, já to tedy zkusím,“ s novým odhodláním se napřímil a pozvedl ruce k modlitbě díkůčinění. Annu spustil z očí.
V chrámu bylo dnes docela klidno. Několik kajícníků se vzadu tiše modlilo, dva tři obchodníci prosili za zdar svého podnikání, dobré zbožné ženy čistily podlahu. Zuřivě drhly dlaždice a šplouchání vody se rozléhalo chrámovým prostorem. Simeon se usadil v koutku a oddával se úvahám. Snažil se soustředit svou těkající mysl na slova zaslíbení. Pokoušel se vzpomenout si na stará proroctví o zachránci země. Ale jako by dnes jeho mysl byla prázdná. Zdálo se mu, že ho už naprosto opustily všechny síly. Jestliže měla Anna pravdu, jestliže skutečně dnešek je tím dnem, kdy se zjeví ten nový vůdce lidu, pak musí přijít sem, do chrámu. Protože já ho mám uvidět a já už se dneska nikam nedobelhám.
U vchodu najednou nastal nějaký ruch. Simeon zpozorněl. Čekal vysokou ztepilou postavu, krásného muže, vznešený oděv a zařinčení zbraně někoho jako byl Saul, první král. Ale vešel jen další břichatý obchodník a jakási ošuntělá rodinka. Postarší muž s mladinkou ženou nesoucí nemluvně. To nemůže být vůdce, zklamaně svěsil hlavu Simeon. Vtom si uvědomil, že přes chrámový prostor někdo běží. Rychle pozvedl hlavu a zahlédl stařenku Annu, jak cupitá drobnými krůčky ke vchodu. Šaty za ní vlály a ona sama tak křehká běžela a s rukama vztaženýma vítala rodiče s miminkem. Simeon zpozorněl.
„Dítě?“ nedůvěřivě potřásl hlavou. Jak by nemluvně mohlo zachránit národ? Jak by malinký kojenec dokázal přemoci Řím se vším jeho vojskem, zbraněmi a zpupností? Ale hned ho také napadaly jiné slavné příběhy. Co bázlivý Gedeon, který shromáždil početné vojsko, ale zvítězil jen s jeho zlomkem? Co malinký David, který vyšel na obra Goliáše navlečeného v těžké zbroji jen nalehko s prakem? Nebo co tehdy, když podle Božích pokynů postavili do čela armády místo vojáků hudebníky? Jaká to byla skvělá vítězství! Vždyť Panovník Hospodin často vítězil zcela nečekanými způsoby a používal ty nejméně vhodné lidi.
„Dítě?“ zasmál se Simeon, „proč by to nemohlo být dítě?“ Náhle pocítil velký příliv energie. Prudce povstal, jeho hůl se s třeskotem svezla na podlahu, ale stařec si toho nevšímal. Najednou ji nepotřeboval. Vykročil pevným krokem směrem k těm dvěma. Anna už držela v náručí to dítě, oči jí zářily a vypadala velmi šťastně. Simeon kráčel chrámem k ní, a když se přiblížil, vztáhl ruce. Anna mu podala dítě a v jejích očích byl nadšený souhlas. Nebylo třeba se ptát. Simeon k sobě přivinul děťátko pečlivě zabalené v plenkách a cítil, jak na něj sestupuje Duch Boží. Z jeho úst začaly plynout věty, které si nepřipravil. Prorokoval. Rodiče dítěte na něj uctivě hleděli a pozorně naslouchali jeho slovům.
Pak byli najednou pryč, v chrámu postávali jiní lidé. A Anna? Ta na nádvoří vyprávěla každému, kdo byl ochoten ji vyslechnout, že Bůh právě seslal záchranu Jeruzaléma. Simeon se cítil šťastný. Pokojně se vydal na cestu domů. Věděl, že nyní může klidně zemřít, protože Bůh splnil, co mu slíbil. Poslal zachránce.

Autogramiáda

2010-11-15T04:10:00.000-08:00

Díky tomu, že Katka nedorazila na smluvenou schůzku do Café Zahrada, jsem si příjemně popovídala s Elen a během řeči jsme naplánovaly autogramiádu. Připomněla mi, co říkaly holky na večírku, že by z Nebiblických příběhů měl číst mužský hlas, aby to bylo jiné. Tak jsme trochu telefonovaly a sehnaly číslo na Láryho Hausera. Kdysi býval mým kolegou (to když jsem jednu sezónu pracovala jako korepetitorka v Divadle na provázku). Nevím, jestli věděl, s kým telefonuje, ale slíbil přijít a přečíst něco dle vlastního výběru.
Hudbu zajistí Anička s nějakou spolužačkou s konzervatoře, o moderaci zatím přemýšlím (a hledám telefonní čísla).
Elen řekla, že připraví mandarinkový dort a doplní zásoby čokolády a vína.
Takže, dámy a pánové, těším se na vás 25. 11. v 17 hodin v Café Zahrada na Skřivanově ulici.

Kuchyňské pohádky ve výrobě

2010-11-11T05:15:00.001-08:00

Možná to nevíte, ale v noci kuchyň ožívá a vařečky, hrnečky i lžičky se chichotají, jak si vyprávějí své denní příběhy. Myslíte si, že ve vaší kuchyni žádné pečivo z okna neskáče a neutíká do světa, ovšem třeba jste si toho jen nevšimli. Co může vědět louskáček na ořechy o Popelce? Co si pamatují šípky o Růžence? Jak utrhli převelikou hrušku a kam doputovala neposlušná palačinka? Zaposlouchejte se do rozmarných pohádek, které si povídají skleničky a vařečky nebo sušené šípky a stará scvrklá brambora. Všechny se odehrávají v kuchyni nebo aspoň v její blízkosti. Neřekli byste, jak tajemné je to místo.

Kam tak spěchám?

2010-11-05T02:32:00.000-07:00

Vítr jako rozmařilá krasavice rve plnými hrstmi listy ze stromů a vyhazuje je do vzduchu. Je nedočkavý, protože většina listí ještě nestačila zezlátnout. Rve to ještě zelené. Kam tak spěchá?

Když jsem na jaře nedočkavě pozorovala pupeny na větvích stromů, aby mi neuniklo, kdy přesně se rozvinou listy, prožívala jsem zvláštní netrpělivost. Kdy už to bude? Kdy už se konečně stromy zazelenají a zase bude máj? Kdy konečně budu moci nechat doma kabát, šálu i rukavice a kdy už zazimuju kozačky? Snila jsem o potěšení chodit naboso. Nepřipadala jsem si vůbec směšně, když jsem vyběhla z domu trochu víc na lehko, než odpovídalo počasí. Prostě už se toho jara nemůžu dočkat, no. Myslím, že se mi nikdo nedivil, že na jaro tak spěchám.

Teď na podzim je to ale jiné. Ráno už moc teplo není, ale já tvrdošíjně obouvám lodičky. Jako bych jimi mohla pozdržet léto, aby ještě chvíli zůstalo! Nostalgicky pozoruju listí kroužící ve větru. Je mi líto každého lístečku, který už musel opustit svou větev. Sotva ale počet listů na zemi převáží nad počtem listů na stromech zbylých, zase mě postihne ten spěch.

„Kde jsou vločky? Proč už nesněží?“ ptávám se každého rána a vyhlížím bílou přikrývku. Jak ráda bych zaslechla vrzání sněhu pod nohama! Chtěla bych pozorovat stopy ptáků na zasněženém dvorku, stavět si do květináčů s jehličnany malé sněhuláčky a rozplývat se nad jemnou krásou dokonale zasněžených větviček na keřích a ok drátěného plotu. Kde ten sníh jenom je? Proč už dávno nesněží, když listí už opadalo?

Proč já nikdy nejsem spokojená s tím, co právě je? Rozhodla jsem se tento týden být spokojená s tím počasím a s tím ročním obdobím, jaké právě je. Ať je, jak je, já budu potěšená. Na každém počasí, na každé roční době lze přece najít něco krásného!

Žně máty peprné

2010-10-28T12:53:00.000-07:00

„Dáš si čaj?“ optala jsem se kamarádky, která se u nás stavila na návštěvu. „Ráda, ale raději jen nějaký ovocný,“ upřesňovala svou objednávku kamarádka. „Abych usnula, víš?“ Já ovocené čaje moc nepiju, a tak jsem si nebyla jistá, jestli bych vůbec něco takového doma našla. „A nechtěla bys čaj z čerstvé máty?“ napadlo mne řešení. „Ano! Ten mám moc ráda,“ zajásala kamarádka. Vedla jsem ji na balkon, aby si vybrala.

Na své balkoně velikém tak pro sedm kočárků mám totiž spoustu truhlíků a květináčů a kromě květin a jiných bylinek tu pěstuju i tři druhy máty. „Koukni, tady to je máta peprná, tohle máta jablečná a tady ta tmavá je máta čokoládová. Přivoň si a řekni, ze které bys chtěla čaj.“ Kamarádka mnula mezi prsty zelené lupínky, s přivřenýma očima voněla k těm různým druhům voňavé bylinky a po důkladném zkoumání si vybrala. Vrátily jsme se do kuchyně a já jsem připravovala čaj. „Já mám vlastně taky cosi na balkoně v květináči,“ uvědomila si kamarádka, „něco se mi tam plazí, ale já to vůbec nestříhám.“

Chtěla jsem se zeptat proč, ale ona začala mluvit o něčem jiném a pak už jsem si na to nevzpomněla. Zato když pak odešla, mi to nějak nešlo z mysli. Tohle přece vídám v našem sousedství docela často. Lidi si zasadí za okno do květináče bylinky, ale nesklízejí je. Co kvetoucích bazalek roste za okny jen na naší ulici! A přitom každý ví, že bazalka se nesmí nechat vykvést, musí se zaštipovat a nakonec, pro své aromatické lístky se přece pěstuje, ne? Proč si ji tedy zasadí a pak, když jim vyroste a rozkošatí se, nesklidí užitek?

Není to podobné jako s jinou mou kamarádkou, která koupila byt, kompletně ho zrekonstruovala, vybourala a přestavěla. Ale ani ho nestačila zabydlet a užít si ho, a už se vrhla do kupování parcely a stavění domu. Tři roky stojí obrázky opřené o zeď za pohovkou, látka na závěsy se povaluje na dně šatní skříně a nové židle do jídelny už by ani nemělo smysl kupovat. Ani byt nedozařizovala a už staví jiné bydlení. Proč to ti lidi dělají? Proč si neužijí toho, co si pořídili? Vždyť vlastně mezi mátou, bazalkou nebo bytem není velký rozdíl. Dělám to taky?

Co člověka pudí kupovat knihy, které nikdy nebude číst, nebo jídlo, které vyhodí nesnědené. Co nás nutí pořizovat oblečení, které nikdy nevezmeme na sebe, nebo květiny, ke nimž si nepřivoníme? Vždyť ty věci jsou jako symboly marnosti života, který nám protéká mezi prsty. Jako by představovaly radosti a požitky, jichž se nikdy neodvážíme ochutnat. Myslím, že to naše hladová duše volá po nasycení a my jí cpeme nové tričko, novou knížku, kilo čokolády nebo květináč s bazalkou. Ona by chtěla tiše spočinout, ale my jí koupíme lístek do kina. Třeba by nám chtěla říct, ta naše duše, že to, jak žijeme, se jí nelíbí, že to nám se to nelíbí a chtělo by to změnu. A my jdeme a koupíme ve slevě nové boty. Když je pak doma rozbalíme, zjistíme, že jedny úplně stejné už máme od jara v botníku stále ještě nevybalené z krabice. Nechceme slyšet, co by nám potřebovala říct naše duše. Možná by se nám to nelíbilo. Třeba bychom si museli přiznat, že něco neděláme dobře, že něco vůbec nemáme dělat a naopak, něco jiného bychom dělat měli. Ale nechceme to slyšet, a tak si raději pustíme nový napínavý film nebo koupíme nový časopis s obrázky šťastného a úspěšného života. Ten náš vlastní nám přitom protéká mezi prsty.

V jemném vánku

2010-10-24T11:08:00.000-07:00

Na praní prádla neshledávám nic zvláště zajímavého. Mám automatickou pračku. Strčím prádlo dovnitř, nastavím programy, nasypu a naleju prací prostředky a aviváž a zmáčknu knoflík. Dál už se to pere samo.

Když jsem měla pračku poprvé a teprve krátkou dobu, často jsem neodolala a během praní jsem seděla na bedně se špinavým prádlem a koukala do kulatého okýnka ve dvířkách. Blaženě jsem pozorovala, jak se to uvnitř točí na jednu a pak na druhou stranu, jak se prádlo máchá a odstřeďuje a já přitom nemusím hnout ani prstem. Dnes už mě to neláká. Zvykla jsem si.

Zato věšení prádla – to je jiná! Miluju věšení. Mám s tím spojenu spoustu rituálů. Je to pro mne velké potěšení. nerada přenechávám věšení prádla někomu jinému. Své rituální postupy nedokážu nikomu úplně vysvětlit, a tak samozřejmě nikdo na světě nedokáže pověsit prádlo tak, jak bych si to představovala. Ne že bych se pyšně domnívala, že to jenom já bych uměla věšet prádlo tak neobvykle dobře, to vůbec ne! Jen to prostě dělám po svém.

Tak například striktně odděluju kolíčky. Při věšení na balkoně, tedy na vzduchu, používám zásadně kolíčky dřevěné. Na rozkládacím sušáku v bytě, který používám za deštivého nebo mrazivého počasí, kolíčky nepotřebuji vůbec. Pokud něco pověsím v koupelně, upevňuji to výhradně barevnými plastovými kolíčky. Proč? Neptejte se. Já nevím.

Nejraději věším prádlo na šňůry na našem velkém balkoně. Je obrácen do zahrady a suché prádlo pak hezky voní čerstvým vzduchem. Léty jsem vyvinula přesný systém, kam co pověsím, abych co nejméně stínila kuchyňské okno. Zničit prádlem průhled z kuchyně na zahradu, to nikdy! Jednotlivé kousky věším tak, aby se po uschnutí už nemusely žehlit. Ovšem zdaleka nejde jen o to, jakými kolíčky nebo v jakém pořadí se prádlo věší.

Záleží taky na procesu samém. Opravdu mě těší připevňovat mokré vyprané kousky prádla na šňůry v jemném vánku, nejlépe za časného letního rána. Všechno voní, den se slibně rozvíjí, prádlo se chvěje ve větru a já mám neodbytný pocit, že ten den moc dobře začal. Ovšem ani jarní nebo podzimní ranní větříky nejsou k zahození! V zimě jen nostalgicky vzpomínám, jak jsme s babičkou za mrazů věšely velké prádlo u ní v domě na rozlehlé vysoké půdě a ono tam dobře vymrzlo. My půdu nemáme. Přes zimu nám prádlo schne v pokoji na sušáku. To už takový požitek není. Taky to není takový tělocvik. Nemusím zdvihat ruce s těžkým prádlem až do vzpažení a ohýbat se ke kbelíku (a záměrně si ho nestavím na židli nebo na stoličku).
Věšení prádla je mým nejoblíbenějším cvičením. Baví mě, když nějaká obyčejná praktická domácí činnost je zároveň tělocvikem (dřepy a vzpažování), tvořivostí (prádlo podle barev, velikostí, tvarů nebo jiných v nitřních souvislostí, které jsou nedefinovatelné) a také příležitostí dělat si něco zcela po svém.
A také (a to o sobě vím už dlouho) potěšením.

Bonifác by mohl vyprávět

2010-10-20T03:35:00.000-07:00

V tom kostele byla jednou z hlavních atrakcí. U boční stěny kousek od vchodu stála na nevysokém podstavci krásná skleněná rakev. Její hrany byly ozdobeny zlatým kováním s motivem listů a květin, měkce ji vystlali temně rudým sametem, Sněhurka by záviděla. Okolo postávaly hloučky turistů a někteří polohlasem předčítali z mnohojazyčných cedulí, kdože to tu tak slavně leží.

Dočetli jsme se, že jde o svatého Bonifáce, jehož nekompletní ostatky převezli do města před dávnými časy. Místní jeptišky doplnily chybějící kosti náhradními vyřezanými ze dřeva a oděly kostru do nejvznešenějšího oděvu podle tehdejší módy. Dodnes tam důstojně leží ve skvělém kostýmu z rudého sametu se složitými zlatými výšivkami, širokými portami a překrásným krajkovým lemováním. Kolem těla i na něj poházeli stylizované zlaté květiny a vavřínové snítky, lebku cudně pokryl průhledný bělostný závoj, lehký jako dech. Luxusní, nádherné, velkolepé! Musela to být sláva, až se tajil dech, tenkrát... Tak si asi představovali nejvyšší vznešenost, která na svaté čeká v nebi.

Dneska ovšem celá ta fešácká nádhera ztratila lesk. Zlaté květiny nějak schlíply, tkaniny vybledly, závoj zešedl. Tmavorudý samet pokryl jemný prach. I když občas rakev zřejmě pečlivě přeleští, už to není ono. Vypadá posmutněle jako zašlá připomínka bývalé okázalosti. Usmívala jsem se tehdejším názorům na noblesu a důstojnost, na tu nejvyšší slávu. Jak naivní, říkala jsem si v duchu.

Postávala jsem v tichém zadumání před skleněnou rakví, ještě když se zbytek rodiny odloudal ke starobylým náhrobním deskám o kus dál. Přemítala jsem o našich představách nebeské slávy. Můžeme si malovat ty nejvznešenější a nejskvostnější výjevy, ale všechno je to jen jako povadlá nádhera ze skleněné rakve. Nikdo si to nedovede představit. A přece to člověka láká. Není divu. Považujeme-li věčnost za cíl své cesty, za odměnu celoživotního usilování, za rozkoš nejvyšší, chceme mít představu, jestli to bude stát za to. Jaké to v tom nebi jednou bude? Všechny naše představy jsou nepochybně ke stejně dojemnému pousmání jako dávná přepychová péče o Bonifácovy ostatky. Ale pevně věřím, že když tady na zemi narazím na nějaké mimořádné štěstí, spatřím nějakou zvláštní krásu, mého srdce se dotkne nádherná hudba, nebo se setkám s nesobeckou dobrotou a laskavostí či s velkoryse milosrdným odpuštěním, že právě tehdy jsem prožila kousek budoucího nebe.

Opustili jsme chladivé kostelní prostory a vyšli opět do letního žáru. „Všimla jsem si, že na náměstí prodávají zmrzlinu. Co kdybychom zašli na jednu?“ navrhla jsem rodině. Přijali můj nápad se souhlasným povykováním jako výborný. Cestou k cukrárně se dcery dohadovaly, jestli bude v nebi zmrzlina. Do debaty jsem se nevložila, ale napadlo mě, že pocit sladké chladné úlevy v nebi určitě bude. Bonifác by mohl vyprávět.

Nestačím se divit

2010-10-18T02:04:00.000-07:00

ROZHOVOR S HANOU PINKNEROVOU

Čtenáři jejích knih o ní vědí skoro všechno. Sama říká, že když si poskládáte za sebou všech deset vydaných knih, máte tu na hromádce celý její život. Život, který se klikatí mezi psaním, hudbou a péčí o manžela a dvě dcery. K rozhovoru nad šálkem malinového čaje jsme se sešly v jednom brněnském knihkupectví, kde momentálně pracuje. Fakt, že může pracovat v tak příjemném prostředí, komentuje slovy: Od té doby, co jsem poznala Boha, se nestačím divit.

Vystudovala jste pedagogickou fakultu, obor čeština a hudební výchova. Jak jste se dostala ke psaní?
Psala jsem vlastně vždycky. Zpočátku hudební kritiky, scénáře k rozhlasovým pořadům stanice TWR a články do časopisů. Pak mi v roce 2002 vyšla první hezká, vázaná kniha. „Brusinky“ jsou sebrané příběhy, které právě tvořily jádro rozhlasových pořadů.

Máte k některé ze svých knih nějaký zvláštní vztah?
Každá odráží určité období mého života. Když se poskládají za sebe, je v nich celý můj život. Nejbližší je mi vždycky ta poslední, protože je v ní to, co je mi momentálně drahé, i citlivé a bolestné.

A to je kniha Schválně jsem zaspala?
To je zatím poslední vydaná kniha. Ale teď jsem dopsala knížku Jedno potěšení týdně, u níž dokončujeme korektury. Jsou to drobounké tipy, jak nacházet potěšení.

Často píšete o své rodině. Jak nese váš manžel a dcery fakt, že jsou z nich literární hrdinové?
Statečně. Teď, když už jsou holky velké, jim dávám všechno ke schválení. Nechtěla bych se jich nějak dotknout. A kdyby jim něco připadalo citlivé, tak bych to neuveřejnila.

Občas jsou hrdinkami vašich příběhů kamarádky, které nejsou popisovány úplně lichotivě. Například Dáda, která vybírá dětem kroužky podle toho, aby jim zabraly co nejvíce času a mohly na ně samy docházet a ona nemusela jít dříve z práce… Neurazila se někdy některá z nich?
Moje kamarádky v příbězích nejsou skutečné žijící osoby. Kombinuji různé rysy svých skutečných kamarádek a když popisuji některou jejich nelichotivou příhodu, postavím ji do zcela jiných souvislostí, aby nebyly poznatelné. Některé osoby jsou dokonce úplně vymyšlené. Jiné příběhy jsou natolik jasné pro celé okolí, že o nich zkrátka psát nemohu.

Nakolik ve vás v těchto situacích bojuje spisovatelka nad přítelkyní? Není vám to líto, že o něčem nemůžete psát?
Někdy mi to líto je, ale ctím to, že některé záležitosti jsou příliš osobní a příliš živé. Tak si vymyslím něco podobného. Živé vztahy jsou pro mne důležitější než brilantní příběhy.

V knize Schválně jsem zaspala popisujete rok strávený hlídáním dvouleté dcery sousedů. Maminka Marušky chodí do práce, a tak svou dceru do té doby, než nastoupila do školky, svěřila vám. Jak tento rok zpětně hodnotíte?
Byla to báječná práce. Lázně, které jsem myslím dostala za odměnu. Měla jsem už zkušenosti se svými dětmi, věděla jsem, kam chodit. Maruška je ženská, a tak ji nebylo obtížné získat pro věci, které baví i mne. Deštivá nebo mrazivá dopoledne jsme spolu trávily v knihkupectví. Maruška chtěla číst pořád dokola tutéž knížku. Nosila mi Červenou Karkulku v různých vydáních, a tak jsme pořád dokola četly. Když už jsem nemohla, šly jsme na čaj a trubičku. Byly jsme jako velké holky, co si umějí užívat života. Miluji kavárny a Maruška taky.
Ale hlavně jsme bývaly venku. Všude je něco, co se dá zkoumat. V parcích je spousta zvířat, které jsme pozorovaly a počítaly. Každý den jsme chodily okolo Špilberku, kde jsme poznávaly sochy a povídaly si o nich. Maruška pokaždé volala: „Ahoj prezidente, ahoj muzikante, ahoj starosto…“ Tak trochu vlastivěda.

A nenásilně umění…
No určitě. Líbilo se jí v katedrále. Rodiče šokovala tím, že rozpoznala věže katedrály a obyčejného kostela. A znala místní hrad a jaké má Brno vlajky a kde sídlí představitelé města. Měla přirozený zájem o věci, kolem nichž jsme procházely, a mne bavilo jí o všem vyprávět.

Jak se Marušce teď líbí ve školce?
Co jí zbývá? Ráda je nemocná. Někdo z naší rodiny si udělá volno a stará se o ni. Zapadla do naší rodiny a s každým jejím členem měla nějaké své rituály. Večer se o ni starám já, přes den holky i manžel. Hned bychom si ji nechali!

Prostřednictvím svých knih jste se stala známou a v jistých kruzích i velmi populární. Co tomu říkáte?
Mně se to líbí. Přineslo mi to velké povzbuzení. Fakt, že mé texty někoho povzbudí nebo jej dokonce přimějí ke změně života, je úžasný. Knížka To pravé místo mi přinesla hodně radikálních ohlasů. Popisovala jsem v ní své boje po nástupu do zaměstnání. Nenapadlo by mne, že mi bude chybět denodenní vaření, ranní vyprovázení dětí do školy a odpolední popovídání o tom, co se dělo. Zapadla jsem do ženského kolektivu se všemi jeho klady i zápory, narazila jsem na manipulaci a potřebovala jsem se s tím vším čestně vyrovnat.
Asi tři ženy mi napsaly, že po prvních třech kapitolách se rozhodly, že nejdou do práce a zůstanou doma s dětmi. Já jsem je nepřemlouvala, neříkala jsem jim: „Nechoďte do práce!“, ale popsala jsem, jak jsem to prožívala. Ony se v tom našly a zařídily se tak, aby nemusely udělat tu chybu. Nemusely dělat stejnou bolavou zkušenost a zůstaly doma, protože usoudily, že to bude pro všechny lepší. A to je báječné!

Ve svých knihách jednoznačně chválíte ženy, které se rozhodnou nejít do práce a zůstanou doma s dětmi. Já sama po sedmi letech doma teď do práce musím a moje dcera se do školky zatím těší. Zdeněk Matějček, dětský psycholog řekl, že školka je oproti jeslím instituce, kterou by si děti samy vymyslely. Jak to vidíte vy?
Obě moje dcery do školky chodily. Já nikoho nesoudím, protože nežiju v ničí jiné kůži než ve své vlastní. Vím jen, že nikoho nenacpete do tabulky. Některé dítě potřebuje kamarády a školku a pak se rádo vrací k mamince, jiné ještě není zralé a chce být doma, kde všechno důvěrně zná. Záleží také na mamince, má-li dost nápadů, aby se dítě doma nenudilo.

Při čtení jsem pochopila, že je pro vás na prvním místě vždycky vztah s manželem. A pak teprve ostatní vztahy. Chápu to správně?
Určitě. Někdo mívá logicky tendenci upřednostnit děti, ale není to tak dobře. Děti tím člověk poutá na sebe. Ale cílem výchovy je, aby nás děti nepotřebovaly, aby byly samostatné. Máme jim pomoci co nejlíp vystartovat do života, ale toho jejich života. A navíc, když pak děti odejdou, kdo mi zbude? S manželem jsme si přece slíbili vydržet spolu až do smrti.
A krom toho, když dám na první místo vztah s mužem, mám víc síly zvládat děti. Když má člověk totiž děti u sebe celý den, dokážou s ním pěkně zacloumat. A večer už nemá sílu být důsledný. Tehdy je třeba, aby přišla autorita, která zavelí: „Tak to bude a nechte chvíli maminku na pokoji!“. Tohle pramení ze zdravého vztahu a když jsou manželé spolčení proti dětem, dá se všechno dobře přežít.
Sama jsem ve fázi, kdy děti jsou už velké a tím víc je potřeba budovat vztah s manželem. Rozumím tomu, proč se tolik manželství rozpadne, když děti odejdou. Když se vše postaví jen na dětech, nezbývá nic, co by manžele drželo pohromadě. Ale my jsme něco slíbili.

Připadalo mi, že řádky vašich knížek někdy úplně voní – je v nich uklizeno, vaří se skvělá jídla. Nechtěla byste být M. D. Rettigovou 21. století?
Nechtěla. Protože taková nejsem. Hrozně mě to baví, to ano, ale nejsem vzorová hospodyňka.

Trávíte teď celý den v práci. Jak se vám daří kloubit práci a domácnost?
To je teď lepší. Poslední dobou toho na mě bylo moc, a tak táta zavedl služby. Každý z rodiny musí jednou v týdnu připravit oběd pro všechny. Nikdo totiž nechce chodit do školních jídelen. Já jsem v práci, ale manžel pracuje doma a buď s jednou, nebo s oběma dcerami obědvá. S Adélkou si pak ještě dopřávají „coffeebreak“. Pijí kávu, mlsají sladkosti, koukají na kovbojky a hledají v nich morální ponaučení.

To je důležité!
A já se učím objevovat svůj volný čas. Pořád mám v hlavě, že po práci musím běžet domů a něco tam honem dělat, ale on to vlastně po mně nikdo nechce. Snažím se zbavit tohoto starého mechanismu. Včera jsem konečně byla plavat. Snažím se přestat šílet a najít víc sama sebe. Bez dětí. Abych byla připravená, že odejdou. Asi to nebude hned tak, ale Aničce je sedmnáct. Je to věc postoje. Pokud je propustím, tak klidně můžou zůstat doma, ale jsou volné.
Někdy schválně vykřikuji, že až budou dospělé, tak se odstěhují a my si s mužem zase zařídíme romantickou ložnici a obývací pokoj. Chci, aby mohly žít své životy.
Zároveň jsme se domluvili, že až budeme chudí důchodci, budeme chodit k holkám na obědy (směje se). Ale než na to dojde, ať jsou samostatné.

Máte nějakou představu, pro koho píšete své knihy? Sama jsem zpočátku při čtení cítila, jak se vnitřně vzpouzím. Tak já jsem dožehlila a mám si jít číst o tom, jak někdo jiný žehlí? Ale pak jsem pochopila, že vy těm domácím pracím přidáváte ještě jiný rozměr, na který jsem v tom shonu zapomněla. Je to najednou láskyplná služba bližním…
To je pro mne klíč k tomu, abych se z toho nezbláznila. Užívám si, že to můžu dělat.
Vědomě si nechci přestavovat své konkrétní čtenářky. Když jsem psala scénáře k rozhlasovým pořadům, tak mi posluchače pořád někdo připomínal. Abych si uvědomovala, pro koho ten pořad připravuju. Věděla jsem, že píšu pro maminky na mateřské a pak jsem si uvědomila, jak moc tomu ten text přizpůsobuji. A musela jsem nakonec zvolnit, aby mě daná forma netlačila pořád do stejných příběhů. Dalo by se s nimi vystačit asi do konce života, ale to mě nebaví. Potřebuji zkoušet nové věci a dát myšlenkám svobodu. Proto jsem si nakonec dala od práce pro TWR oddych. Teď tam bývám hostem v některých pořadech, ale sama žádný pořad nevytvářím.

Zato na portálu Moje-rodina.cz máte poradnu pro vztahy…
ANo, už několik let. Kromě svých stálých rubrik o vztazích, pokojových květinách a každotýdenních potěšeních odpovídám na dotazy nešťastnic a nešťastníků. Ale k dotazu může diskutovat kdokoli, a to mě na tom někdy zlobí. Některé rady nejsou příliš moudré. Člověk musí nechat na tom, kdo se ptá, aby si vybral. Ale ještě radím v poradně Eva Evě dívkám a tam jsou zajímavé dotazy. Teď mi jedna slečna psala, že se červená, tak co s tím má dělat. To se mi líbilo.

Máte na to radu?
Jasně. Taky se červenám a mně červená sluší.

Člověk dost často poslouchá nářky druhých. Proč se podle vás tak málo lidí cítí dobře?
Nejspíš jsou nevděční. Postoj vděčnosti otevírá člověku dveře k úplně jinému životu. A řekla bych i k poznání Boha.

Vy jste s manželem poznali Boha až spolu v dospělém věku, jak se to stalo?
Začali jsem zdravou stravou, makrobiotikou, odkud je blízko k duchovním věcem. Přes jógu a okultismus jsme se dostali k mormonům. A díky křesťanství jsme poznali Krista. Rozhodli jsme se Mu nabídnout své životy a od té doby se nestačíme divit. Nikdy jsme toho nelitovali, i když některá období byla opravdu těžká a bolestná, třeba úmrtí našeho prvorozeného syna, ale doufáme, že to aspoň trochu vybrousilo náš charakter.

V blízké době si tedy budeme moct přečíst novou knihu Jedno potěšení týdně. Pracujete ještě na něčem?
Odevzdala jsem ještě rukopis jedné knihy, která zatím nemá název. Obsahuje příběhy, které v Bibli nejsou. Třeba jsem se zamýšlela nad tím, co asi říkali učedníci Petrovi po té jeho slavné procházce po vodní hladině a následné koupeli. Dělali si z něj legraci? Oceňovali ho? Jak to bylo? A co mu to Ježíš řekl, když ho chytil za ruku a vytáhl? Nebo situace s rozmnožením chlebů a ryb na poušti úhlem pohledu toho malého kluka, co s sebou tu svačinu měl. Jak to viděl a co si o tom myslel? A přímo miluji sestry Marii a Martu. Co říkala Marta na to, když Marie vylila voňavku Ježíšovi na nohy. Jako praktická hospodyně s tím nemohla souhlasit. Nebo jak probíhala ta slavná večeře, kdy si Marta na Marii stěžovala a byla pokárána. Jaké byly okolnosti, jak to obě sestry vnímaly, nikdo z nás není přece černobílý, ani čistokrevná hospodyňka jako Marta ani mimóza jak vypadá Marie. Ani jen praktická nebo jen éterická bytost. Ježíš to přece musel vidět, a tak jsem zkoušela prožít tu situaci s nimi a popsat to svými slovy. Šlo mi o to, aby vyniklo, jak nás Bůh miluje.
hovořila ZUZANA BURDOVÁ

Pribináček

2010-10-17T11:39:00.001-07:00

Před odchodem nebo odjezdem na velký nákup se ptám pravidelně svých dcer, co by si tak přály přinést na mlsání. Předpokládám, že to jen pozůstatek z doby, kdy jsem s těžkým srdcem děti opouštěla na celou hodinu až dvě, a jako náplast na výčitky svědomí jsem jim přinášela nějakou dobrotu. Většinou chtějí „Pribináčka!“

Většinou jim ho kupuju. Myslím si, že je to ještě docela zdravé mlsání, tvaroh a smetana, holky rostou, potřebují vápník a bílkoviny, ať si dají. Sama to nejídám, sobě ho nekupuju. Mám dojem, že je to dost drahý špás. Jeden kelímek stojí jako třikrát tolik tvarohu. Násobilku ještě ovládám. Ale co by člověk neudělal pro děti, že. Taky si myslím, že je to přeslazené a pro dámy v mém věku vcelku nevhodné.

Když velkopansky přinesu nebo přivezu malované kelímky z povoskovaného papíru s tím tvarohovým potěšením, holky jásají a děkují mi. Pomlsávají bílý nebo hnědý krém (ten hnědý jednoznačně raději!) po malých troškách nejmenšími moka lžičkami, jaké doma najdou. Vypadají rázem jako ty malé holčičky se sponečkami a culíčky, které jsem s úzkostí v srdci nechávala samotné doma u jejich školních úkolů nebo domácích her a odjížděla se sousedkou nebo s manželem na velký nákup. Nevím, na co si u toho dneska hrají, ale vypadají blaženě. Vyškrábou obsah kelímku do poslední trošičky, olíznou lžičku a zase z nich jsou rázem ty skoro dospělé slečny, co se dokážou samostatně postarat o domácnost a jsou mi oporou. Mlsací chutě mají ale jako zamlada.

Sama jsem nebyla jiná. I mně maminka z města nosívala pribináčka, který se ovšem tehdy u nás jmenoval lakrumáček. V malém průhledném plastovém kelímku a jen v bílé, tedy vanilkové verzi. Taky patřil k mým oblíbeným laskominám. A mám pocit, že stejně jako dnes, se mi ten kelímek zdál ostudně malý. Jen nevím, jestli mi ho maminka taky dopřávala jako náplast na své svědomí.

Naposledy jsem zase kupovala dva velké kelímky kakaového tvarohového krému. Trochu jsem se u pultu s mléčnými pochoutkami zasnila. Když byly holky ještě malinké, někdy dokonce nezvládly celý ten malý kalíšek sníst. Vešla se do nich půlka, ale víc už nemohly. Tajně jsme s mužem soupeřili, kdo to po holkách dojí, protože pribiňáka miluje každý. Pamatuju, jak jsem vyškrabávala zbytečky ze dna, a těšila se, jakou dobrotu ta moje mrňata mohou papat. Nikdy jsem si nekoupila celý jen pro sebe. „Co kdybych si taky jeden koupila?“ zeptala jsem se zamyšleně svého muže, který za mnou trpně jezdil s nákupním vozíkem jako moje pomoc. „Mně taky,“ odvětil souhlasně s náhlou jiskrou zájmu v oku. Naložila jsem tedy místo dvou kelímků čtyři a rozhodla jsem se, že to bude náš dnešní moučník po obědě. Smetanovo tvarohový krém s kakaovou příchutí. No nezní to luxusně? Malá připomínka dětství, malá vzpomínka na dětství vlastních dětí. Nevypadá to jako – potěšení?

Nové šaty mé dcery

2010-10-17T11:32:00.000-07:00

Moje starší dcera měla mít za pár dní sedmnácté narozeniny. Dlouho jsem vymýšlela, jaký dárek jí koupit. Vyzvídala jsem na ní, co by si tak přála, co by jí mohlo udělat radost, co bychom spolu šly vybrat. Nemohla se rozhodnout, ale pak ji napadlo, že by bylo hezké mít nové letní šaty. Vyrazily jsme do města.

Kupovat s dospívající, vlastně už skoro dospělou dcerou letní šaty to je svého druhu obřad. Samozřejmě ty šaty musí být krásné. Musí být originální a musí mít styl. Teoreticky nám to bylo oběma jasné, ale když došlo na praxi… Procházely jsme obchod za obchodem, probíraly ramínka na stojanech a nenacházely nic, co by nás zaujalo. Tu a tam jsme něco vybraly a odnesly do kabinky k vyzkoušení, ale žádné nebyly ty pravé. Buď neseděly, nebo nesvědčily Aniččině postavě, nebo měly špatnou barvu, nebo vypadaly nějak divně. Vlastně všechny šaty, o nichž se nám zdálo, že by přicházely do úvahy, se typově podobaly těm, co už Anička měla. A mít dvoje skoro stejné letní šaty? To nedávalo smysl.

Občas jsme se zastavily a ujasňovaly si, co vlastně sháníme. „Chceme krásné letní šaty, že?“ „Ano. Nechceme obal na vařečku s ramínkama,“ ucedila dcera a zavěsila zpátky na stojan ramínko s čímsi uzoučkým, zmuchlaným, v jedovatě zelené barvě. Byly jsme už celé uchozené a ty šaty nás přestávaly bavit. „Byl to vůbec dobrý nápad chtít šaty?“ položila otázku. „Ale proč ne,“ odpověděla jsem, „jen jsme možná vyrazily ve špatný den, nebo možná obcházíme špatné obchody, nebo… já nevím.“ Strašně mě bolely nohy a měla jsem žízeň. „Nepůjdeme se někam něčeho napít?“ měla moje dcera stejné pocity. „Tak jo. Stavíme se ještě tady v tom obchodě, a když tam nic nevybereme, půjdeme si někam na džus nebo na zmrzlinu,“ rozhodla jsem.

Tak jo. Zašly jsme do posledního obchodu, který jsme byly ochotny toho dne ještě navštívit. Byl trochu jiný než všechny předchozí. Oděvy, které tu nabízeli, byly dost podivné a dost drahé. Anička znechuceně posunovala ramínka z jednoho konce stojanu na druhý a mou pozornost přitáhl nízký regál s obuví. Tedy ovšem botičky tu měli nádherné. „Koukni, Ani, nechtěla bys místo šatů střevíčky?“ Dcera lhostejně přejela pohledem vystavené páry a zakroutila hlavou. „Co tyhle?“ ukázala jsem jí jedny červené. Pak můj pohled padl o kousek vedle: „Nebo tyhle černé, podívej, jsou nádherné,“ zvolala jsem v údivu. „Tak si je zkus sama,“ pobídla mě moje dcera. Zaváhala jsem. „Co když mi budou? Co když budou k té vší kráse ještě pohodlné? Co když je budu chtít? To už nebudu mít peníze na ty šaty,“ rozčileně jsem šeptala dceři a přitom jsem čekala, až mi prodavačka přinese pár v mé velikosti. „No tak si je koupíš, co by,“ neviděla žádný problém Anička.

Byly mi. Koupila jsem si je. „To se může stát jen mně. Jdu vybírat dceři šaty a koupím sobě boty. Jsem asi nemožná matka,“ breptala jsem z přemíry štěstí a výčitek svědomí, když jsem si tu krásnou černou krabici ve firemní tašce nesla domů. „Ale mami,“ utěšovala mě Anička, „Vždyť to je hezké, aby dárek k narozeninám dítěte dostala jeho matka, to je přece taky potěšení, ne? Ty to ještě literárně zpracuješ, uvidíš…“

No tak vidíte. Bylo to skutečné potěšení.

Jednu malou radost týdně

2010-10-17T09:39:00.000-07:00

Život je těžký. I když máme spoustu velmi závažných důvodů pro radost a vděčnost. Nehladovíme, jídlo někdy i vyhazujeme a v podstatě máme kde bydlet. Oblečení si můžeme vybírat. Nikdo z rodiny není z jakýchkoli důvodů pronásledován tak, že by musel prchat ze země nebo se skrývat. Na běžné nemoci jsou dosažitelné léky a síť odborné lékařské pomoci je pohodlně dosažitelná každému. Naše děti mohou studovat podle svých zájmů, schopností a píle, ne podle finančních možností rodiny nebo politické vůle státu. Můžeme si věřit, čemu chceme a nebudeme kvůli tomu omezeni nebo pronásledováni. I když máme spoustu velmi závažných důvodů pro radost a vděčnost, jsou chvíle, kdy se život zdá přes všechny výhody a pohodlí našich současných okolností těžký a kdy nezbytně potřebujeme nějakou malou osobní radost jen pro sebe.

Malá radost je něco zvláštního, co děláme jen pro sebe. Nemusí to být nic nákladného, často ty nejlepší malé radosti jsou úplně zadarmo. Nejdůležitější na malých radostech se mi zdá skutečnost, že se nesmějí přijímat mechanicky. Je naprosto nezbytné se pečlivě soustředit, zaměřit se na prožitek malé radosti a teprve pak si ji dopřát. Jedině tak působí. Nedbalým užíváním se vytrácí účinek malých radostí a jako radost přestávají existovat. Stávají se běžnou denní rutinou, která žádný efekt radosti nemá a nepřináší.

Pokud se tedy rozhodnete zkusit některou z malých radostí, které vám každý týden navrhnu k vyzkoušení, pamatujte si, že se musíte dobře soustředit. To znamená, že si musíte uvědomit, že vám schází nějaké malé potěšení. V době, kdy se cítíte šťastně a spokojeně, by vám malá radost pravděpodobně nefungovala. Nejspíš proto, že byste ji ani nepotřebovali. Tak tedy správný postoj, kdy si člověk uvědomí svou nouzi a potřebu potěšení, je nezbytnou podmínkou úspěšného prožití radosti.

Také správné načasování malé radosti je velmi důležitým předpokladem úspěchu. Některé malé radosti se dají uskutečnit jen v určité denní době a jednorázově. Jiné si lze připravit kdykoli a fungují bez časových omezení.